Ve snu se zima toho roku zdála rozhodnuta odhalit veškerou svou podivuhodnou nádheru, kde sněhové vločky padaly v nekonečných spirálách a proměňovaly dvory i ulice v mlhavé pohádkové světy plné tichých tajemství. Pušité bílé vločky se neustále točily ve vzduchu, měkce dopadaly na střechy domů a chodníky, zatímco mráz propůjčoval vzduchu zvláštní svěžest a průzračnost, jako by celý svět byl zachycen v křišťálové bublině, kde čas sám tančil v pomalém rytmu.
V bytě Jitky a Marka vládla úplně odlišná atmosféra teplá a mírumilovná. Za velkým oknem se rozvíjelo sněhové divadlo s tančícími přízraky, uvnitř za pevně zavřenými okny však bylo útulné a klidné. Stolní lampa vydávala měkké, tlumené světlo, vytvářející kolem sebe kruh teplého záření, které zahánělo zimní chlad do stínů.
Manželé se uvelebili na pohovce, zabaleni do huňaté vlněné deky. Na televizní obrazovce běžela další rodinná komedie, bez hlubšího významu, jen pro smích a odpočinek. Jitka bedlivě sledovala příběh, občas se sotva znatelně usmívajíc nad svými vlastními myšlenkami. Marek seděl vedle, uvolněně opřený, a také pozoroval film, ale jeho mysl se často zatoulala k padajícímu sněhu za oknem. Ten pohled byl neskutečně kouzelný, jako by vločky vyprávěly staré české pohádky v hypnotickém tanci.
Příjemnou náladu přerušilo melodické zvonění ozval se telefon Marka. Nejprve nehnul ani brvou, jako by nechtěl rušit toto tiché společné chvíle, ale zvonění se opakovalo. S lehkým povzdechem vytáhl muž smartphone z kapsy, podíval se na displej a znovu si povzdechl:
Zase Ondřej volá, řekl, obraceje se k ženě. Už potřetí večer.
Jitka pootočila hlavu k němu, ale neodtrhla pohled od obrazovky.
Asi zase zve na návštěvu, odpověděla klidně. Koupil si chalupu, chce to oslavit. Ten člověk prostě nechce slyšet slovo ne.
Marek přejel prstem po obrazovce a přijal hovor.
Ahoj, Ondřeji, řekl, snaže se, aby hlas zněl živě.
Marku! Tak kdy už přijedete? hlas přítele doslova přetékal nadšením. Říkal jsem, že oslavujeme koupi! Všechno je připraveno: sauna je vytopená, stůl prostřený, přátelé se scházejí. Nechte toho sedět doma, co? Přijeďte s Jitkou, bude zábava!
Marek na chvíli zmlkl, promýšleje odpověď. Pošilhával na Jitku, která v tu chvíli sotva znatelně zavrtěla hlavou. Neřekla ani slovo, ale on dokonale pochopil její němý signál: hlučné posezení, hlasitá hudba, nekonečné řeči a shon to všechno teď vůbec nepatřilo do jejich plánů. Oba chtěli tyto víkendy strávit tiše, ve svém útulném světě, kde nikam nespěchali a před nikým se nezodpovídali.
Marek chvíli váhal, než odpověděl. V hlavě mu proletěl skvělý nápad, který ihned využil.
Poslouchej, začal tiše, je tu taková věc Jitka odjela k mámě na pár dní. Sám tam nechci jet, sám víš. Ještě by někdo řekl něco špatného Nechci se s ženou hádat kvůli hloupostem. Určitě si někdy posedíme, ale později.
Na druhém konci nastalo krátké ticho, potom Ondřej odpověděl s jasným překvapením:
Jak odjela? A kdy se vrátí?
Zítra večer, řekl Marek s lehkou nostalgií v hlase. Rozhodla se tak náhle A přece jsme měli takové plány! Chtěli jsme zajít do kina, projít se parkem, dokud počasí dovolí, možná se podívat na kluziště. Ale nevyšlo to. Takže jindy, ano?
Ondřej chvíli mlčel, jako by něco přemítal, a pak jeho hlas zněl podivně spokojeně.
No dobře Ale hned mi řekni, až se vrátí. Moc bych vás rád viděl!
Samozřejmě, spěšně souhlasil Marek. Jakmile bude příležitost, hned dám vědět. Možná příští víkend? Pokud se plány nezmění, samozřejmě.
Rozloučil se, položil telefon na stolek mezi křesly a s úlevou vydechl. Na tváři se sama objevila úsměv.
Fú, sotva se mi podařilo vykroutit, zamumlal, otáčejíc se k Jitce. A proč je tak vytrvalý? Přece jsem jasně řekl, že nechci jet na jeho chalupu! Co tam dělat? Dívat se na jejich opilé tváře? Ondřej přece neumí odpočívat jinak! Dobře, zapomeňme. Mnohem víc mě baví trávit čas jen s tebou.
Objal ji, cítě, jak napětí posledních minut postupně mizí. V bytě bylo stále teplo a ticho, za oknem pomalu kroužily sněhové vločky jako v hypnotickém tanci, a na televizní obrazovce pokračoval jejich oblíbený film pomalý, útulný, vůbec ne jako hlučná posezení, která Marek tak nemiloval.
Jitka se přitiskla k Markovi, vnímajíc teplo jeho těla a uklidňující rytmus dechu. V místnosti stále panovala útulná atmosféra: měkké světlo lampy, nenáhlý chod černobílého filmu na obrazovce, tiché tikání hodin na zdi. To vše vytvářelo pocit bezpečí a klidu, kterého se tak nedostávalo v každodenním shonu.
Mně taky, tiše řekla, mírně zvedajíc hlavu, aby se podívala do jeho očí. Pojďme se prostě podívat na film a jít spát. Nic víc nepotřebujeme.
Marek se usmál, pevněji ji objal přes ramena. Už si v duchu představoval, jak za pár hodin zhasnou světlo, přikryjí se teplou přikrývkou a usnou pod vzdáleným šumem vichřice za oknem. Ale jejich plány narušilo další zvonění. A nejzajímavější, od stejného čísla.
Marek se zamračil, hodil krátký pohled na displej a neochotně sáhl po telefonu. Co zase?
Ondřeji, říkal jsem začal, snaže se mluvit klidně, ale v hlase už prosvítalo napětí.
Marku, hlas Ondřeje zněl neobvykle vážně, dokonce napjatě, teď jsem v klubu Křišťál, rozhodli jsme se s kluky před saunou aktivně odpočinout. A tady tady je Jitka. S nějakým chlapem. Pijí, ona ho objímá. Nechtěl jsem se vměšovat, ale ty bys měl vědět. Řekla ti přece, že jede k mámě! Takže evidentně lhala!
Marek ztuhl. Překvapeně se podíval na ženu, pak přesunul pohled na obrazovku, přemýšleje, jestli ho přítel nepřetáčí.
Co? zeptal se Marek, a v hlase bylo jasně slyšet pochybnost. Jsi si jistý? Možná sis ji s někým popletl? S jistotou můžu říct, že přesně vím, kde je moje žena!
Absolutně, pevně odpověděl Ondřej. V jeho hlase nebyl ani stín pochyby. Už je opilá, směje se hlasitě. Všechno to vypadá ne moc slušně, upřímně. A ani ji to její přítomnost neznepokojuje! Jen odhání ode mě! Chceš, abych jí dal telefon?
Marek na sekundu zavřel oči, snaže se sebrat myšlenky. V hlavě se mu točila spousta otázek, ale na žádnou nenašel odpověď. Co se vlastně děje? Jak mohl přítel tak zmýlit? Nebo je tu něco jiného?
Dej, krátce řekl, zapínaje hlasitý odposlech. Dokonce ho to začalo zajímat, co přesně teď uslyší.
V reproduktoru telefonu se ozvaly tlumené basy klubové hudby, prokládané výbuchy smíchu a nesrozumitelnými hlasy. Pak skrz ten hluk pronikl ženský hlas tak podobný hlasu Jitky, že Markovi bušilo srdce.
Haló? Kdo to? ozvalo se v reproduktoru s lehkým zaváháním, jako by člověk na druhém konci hned nepochopil, že odpovídá na hovor.
Marek polkl, snaže se zklidnit náhlou suchost v krku. Podíval se na Jitku, která seděla vedle, s očima dokořán, a evidentně nic nechápala.
Jitko? řekl, snaže se, aby hlas zněl vyrovnaně. To je Marek. Co se děje?
V odpověď se ozval krátký smích, a pak ten samý hlas, ale už více uvolněný, s lehkým chrapotem, promluvil:
Oj, Marku, už mě štveš! Chci si odpočinout, víš? Jsem unavená z tvého nudného života. Budu se bavit, dokud mě to neomrzí!
Jitka prudce vyskočila z pohovky, její tvář zbledla. Přitiskla ruku k hrudi, jako by se snažila zklidnit zrychlený tep, a sotva slyšitelně zašeptala:
Co je to za blbost! Jak ji mohl s někým zaměnit? A odkud ta dívka ví tvoje jméno? Co se vůbec děje?
A kde jsi?
A co je ti do toho? odsekla hlas v reproduktoru s vyzývavou intonací. I když jsem tvá žena, nemusím se zodpovídat. A dělám, co chci!
V pozadí se znovu ozval smích, cinkání skleniček, a pak do hovoru vstoupil Ondřej:
Marku, slyšel jsi? Říkal jsem
Marek ho ostře přerušil, cítě, jak se uvnitř mísí hněv, zmatení a podivná, téměř dětská touha odvrátit se a nevidět to vše.
Stop, řekl pevně, ale v hlase se přece jen objevilo zachvění. Rozhodnu to zítra. Nevolej už.
Muž rychle ukončil hovor, hodil telefon dál na pohovku a v úplném úžasu zíral do stropu. Kdyby teď Jitka neseděla vedle Skutečně by mohl uvěřit!
Dívka se plácla na pohovku a s údivem zírala na manžela. Hlas té dívky skutečně byl podobný jejímu! Ale to teď vůbec není hlavní! Hlavní je jiné odkud to ví, aby tak hrála? Přece ji někdo musel poučit!
No a to je, zašeptala, hlas zněl trochu sevřeně. Kdo to byl? Co je to za cirkus?
Marek zavrtěl hlavou, zamyšleně si přejel rukou po vlasech, rozcuchávaje i tak nedokonalý účes. Neměl odpověď jen podezření. Velmi nepěkná podezření
Nemám ponětí, odpověděl, dívaje se někam stranou, jako by doufal najít tam nějakou odpověď. Ale hlas jako vejce vejci. Dokonce intonace, smích všechno sedělo. To nemůže být náhoda.
A Ondřej tak jistě tvrdil, jako by to byla já, řekla s lehkým zachvěním v hlase. Představ si, kdybych skutečně nebyla doma. Myslel by sis, že jsem že jsem opravdu tam, v klubu, s nějakým mužem.
Marek se k ní otočil, jeho pohled změkl. Natáhl ruku, opatrně ji objal přes ramena, přitáhl k sobě. Její tělo trochu třáslo, a on cítil, jak důležité je teď být blízko, dát jí pocit jistoty.
Stejně bych něco tušil, řekl jistě. Ty bys tak neudělala! Znám tě. Vím, jak se stavíš k takovým věcem. To je všechno nějaký nesmyslný omyl, žert, nevím. Ale vyřeším to! Pokud bude potřeba, zavolám do klubu a požádám o kamery. Podíváme se, co to byla za dívku.
Jitka se k němu přitiskla, cítě, jak postupně mizí svazující chlad, a na jeho místo přichází teplo nejen fyzické, ale i duševní. Hluboce si povzdechla, snaže se vyrovnat dech.
Ano, souhlasila, mírně zvedajíc hlavu. To určitě nejsem já. Ale kdo tedy? A proč?
Marek pokrčil rameny, ale v jeho očích už nebyla předchozí zmatenost teď v nich bylo odhodlání vyřešit tu podivnou historku. Pevněji stiskl její ruku, jako by dával najevo: jsme spolu, a ať se stane cokoli, zvládneme to.
Na další den, blíže k poledni, seděla Jitka v kuchyni, pila čaj a prohlížela pracovní dopisy na notebooku. Ticho narušilo zvonění na displeji se objevilo jméno Ondřej. Chvíli váhala, než odpověděla: po včerejší historky jí nebylo snadné se naladit na rozhovor s ním. Ale zvědavost zvítězila chtěla pochopit, co řekne.
Ahoj, začal Ondřej opatrně, jako by šlapal po tenkém ledu. Mluvila jsi s Markem po včerejšku?
Jitka stiskla telefon v ruce. Rozhodla se využít příležitosti a vyřešit to do konce zjistit, co přesně Ondřej viděl a proč tak jistě mluvil o ní včera. Po malé pauze, jako by vybírala správná slova, odpověděla:
Ano. My jsme se pohádali. Obvinil mě z něčeho nesrozumitelného, nechtěl poslouchat vysvětlení. Říká, že mu lžu.
V telefonu na sekundu zavěsilo ticho. Jitka slyšela, jak Ondřej hlučně vydechl, a pak v jeho hlase nečekaně proklouzla notka uspokojení sotva zachytitelná, ale zřetelná.
Tak to, protáhl. No, víš vždycky jsem říkal, že Marek tě necení. Nikdy nepochopil, jaká jsi ve skutečnosti.
Jitka cítila, jak se uvnitř všechno vaří, ale donutila se mluvit zdrženlivě. Bylo pro ni důležité vyslechnout do konce, pochopit, kam míří.
O čem mluvíš? zeptala se, snaže se, aby hlas zněl vyrovnaně.
Ondřej začal mluvit tišeji, téměř šeptem, a v této úmyslné intimnosti tónu bylo něco znepokojujícího:
O tom, že si zasloužíš víc! Jitko, už dávno jsem ti chtěl říct Miluji tě. Opravdu. A jsem připraven o tebe pečovat. Pokud budeš chtít odejít od Marka budu vedle. Vždycky.
Jitka mlčela, snaže se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí točilo mnoho myšlenek: jak dlouho Ondřej o tom přemýšlel? Proč řekl právě teď, po celé té nesmyslné historku? Nebo to všechno sám zařídil, když zjistil, že jí údajně není doma
Hluboce si povzdechla, sebrala myšlenky a odpověděla klidně, ale pevně:
Ondřeji, to je velmi nečekané. A upřímně řečeno, nevhodné. Miluji Marka, a my to, co se stalo, vyřešíme. Není třeba se vměšovat.
Promiň, jestli jsem řekl něco zbytečného, nakonec řekl, a v jeho hlase už nebyla předchozí jistota. Jen chtěl jsem, abys věděla, že máš na koho se obrátit. Marek se zachoval podle, obviňuje tě ze všech hříchů. Jen jsem něco zaslechl Vypadá to, že tě prostě chce opustit, a tak hledá záminku! Chci jen, abys byla v bezpečí!
Jitka stiskla telefon tak, že prsty mírně zbělaly. Hluboce se nadechla, snaže se zachovat klid nenechat emoce převládnout. Jen se rozkřičet na toho přítele jí teď chybělo!
Víš, Ondřeji, její hlas se stal ledovým, vyrovnaným, bez sebemenšího zaváhání, za prvé, včera jsem byla doma. Za druhé, s Markem jsme se nehádali. A za třetí, dobře vím, že jsi to všechno zařídil. Jen jsem nechápala proč. Teď je mi všechno jasné.
Na okamžik v telefonu zavěsilo pauza. Skoro fyzicky cítila, jak Ondřej hledá slova, jak horečně hledá způsob, jak se vykroutit, změnit téma, vyhnout se přímé odpovědi.
Co?.. konečně vypravil, a v jeho hlase proklouzla zmatenost. Ale už za sekundu se ovládl, promluvil pevněji: O čem mluvíš?
O tom samém. Našel jsi dívku, s hlasem podobným mému. Požádal jsi ji, aby sehrála to představení zavolat, mluvit mým hlasem, předstírat, že jsem v klubu s nějakým mužem. Protože jsi chtěl, abychom se pohádali. Přiznej, že ano?
V telefonu nastalo ticho. Jitka čekala, nepospíchala, vědouc, že teď se vše rozhodne buď Ondřej bude dál lhát, nebo řekne pravdu.
Konečně Ondřej ostře vydechl. His hlas se zlomil, zesílil, téměř zoufale:
Ano, zařídil jsem! Protože tě miluji, Jitko! Protože vidím, jak se k tobě Marek staví. Protože chci, abys byla šťastná se mnou!
Jitka na sekundu zavřela oči. V hrudi se zvedla vlna hořkosti, ale ovládla se, nenechala emoce prorazit do hlasu.
Šťastná? hořce se zasmála, ale smích vyšel suchý, bez stopy veselí. Z čeho jsi usoudil, že budu šťastná s tebou? Kdo jsi vůbec, a? Obyčejný chlap, co mění dívky jako rukavice. I kdyby ses stal jediným člověkem na světě, tak bych ti nevěnovala pozornost, rozumíš?
Ondřej na sekundu zmlkl, jako by sbíral myšlenky, a pak promluvil tiše, téměř šeptem, jako by sám nevěřil tomu, co říká:
Myslel jsem myslel jsem, že když se pohádáte, pochopíš, že tě nezaslouží. Že si všimneš mě! Já jsem lepší než Marek! A co se týče dívek Jen jsem se snažil zapomenout na tebe! Ale nikdo se ti nevyrovná, rozumíš! Budu tě nosit na rukou, hýčkat, zbožňovat Jen si mě vyber!
Jitka cítila, jak se v ní vaří hněv ne výbušný a horký, ale studený, tvrdý. Stiskla telefon v ruce, ale hlas zůstal vyrovnaný, téměř bezcitný:
Tebe? Vážně? V žádném případě! Zradil jsi přátelství, zradil důvěru. A kvůli čemu? Kvůli svým iluzím?
Mluvila klidně, ale každé slovo znělo jako rozsudek přesně, bez zaváhání. V jejím hlase nebyl ani hněv, ani hysterie, jen pevná jistota, že má pravdu.
Jitko, promiň hlas Ondřeje se zachvěl. Už v něm nebylo ani tlaku, ani sebejistoty jen zmatenost a lítost.
Ale Jitka už rozhodla. Nehodlala mu dát šanci omluvit se nebo vysvětlit své činy.
Ne, Ondřeji. Odpuštění nebude. A přátelství také ne. Už mi nevolej! Nikdy! A Markovo číslo taky zapomeň, určitě mu dám poslechnout záznam tohoto úžasného rozhovoru!
Stiskla tlačítko ukončení hovoru a pomalu položila telefon na stůl. Prsty trochu třásly, ale vzala se do rukou, hluboce se nadechla a podívala se z okna. Za sklem stále tiše padal sníh, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli vešel do místnosti Marek. Hned si všiml její vážné tváře a znepokojil se.
No co? zeptal se, zastavuje se ve dveřích. V jeho hlase zněla úzkost, ale snažil se mluvit klidně.
Jitka se k němu otočila a s hořkým úsměvem řekla:
Všechno se vyjasnilo, povzdechla si. On to všechno zařídil. Přiznal, že mě miluje a chtěl, abychom se s tebou pohádali. Nabízel zlaté hory! Představ si? Jaký je to podvodník
Marek se posadil vedle Jitky na pohovku, opatrně ji vzal za ruku. Jeho prsty lehce stiskly její dlaň pevně, tak, aby cítila podporu. V tomto jednoduchém doteku bylo vše, co chtěl říct: Jsem tady, jsem vedle, a je mi důležité, co cítíš.
Takže on nikdy nebyl skutečným přítelem, řekl Marek tiše. Zapomeň na něj! Nebylo by potřeba ještě plýtvat nervy přemýšlením o tom, co se stalo. Upřímně, varovné signály jsem si všímal už dávno, ale žádné podstatné důkazy jsem neměl. Bádal jsem, že se mi jen představivost rozběhla. Ale teď všechno zapadlo na své místo.
Ano, souhlasila, mírně se přisunula a přitiskla ramenem k jeho rameni. Ale teď známe pravdu. A víme, komu můžeme věřit.
Její hlas zněl vyrovnaně, bez přemáhání. Nezůstalo v něm ani uražení, ani hořkost jen lehká úleva z toho, že se všechno konečně vyjasnilo. Zavřela oči na sekundu, vdechujíc známou, uklidňující vůni domova: teplého dřeva, čerstvě uvařeného čaje a sotva postřehnutelné vůně jejích oblíbených parfémů.
Víš, najednou se usmála Jitka, a v jejích očích se rozsvítily jiskry, a přece je to i k lepšímu. Teď máme železný důvod nechodit na všechny ty večírky. Přece se nebudeš hádat s ostatními přáteli kvůli němu? Takhle bude možné prostě říct, že na vašem večeru je přítomná osoba, která mi není příjemná.
Řekla to lehce, téměř žertovně, ale v těch slovech byla část pravdy. Už nebylo třeba vymýšlet zdvořilé výmluvy, vážit, jestli jet, trápit se, že odmítnutí může někoho urazit. Teď bylo všechno jednoduché: jsou oni, jejich útulný svět, a je všechno ostatní to, co už nemá význam.
Marek se zasmál upřímně, bez stopy napětí, které ještě nedávno viselo ve vzduchu.
Přesně. Budeme se dívat na filmy a pít čaj, souhlasil, mírně naklonil hlavu, aby se setkal s ní pohledem.
A nikam nechodit, dodala s lehkým úsměvem, stahujíc na sebe okraj deky a balíc se do ní, jako do kokonu bezpečí a pohodlí.
Ideálně, přikývl, objímaje ji pevněji.
Tak, mezi sněhovými vločkami, pomalu kroužícími za oknem, a měkkým, teplým světlem stolní lampy, se jejich malý svět znovu stal celistvým a bezpečným. V této místnosti, naplněné tichými zvuky a známými vůněmi, nebylo místo pro lež, pochybnosti nebo cizí hry. Byli tu jen oni dva, kteří věděli, že to nejdůležitější už mají: důvěru, teplo a jistotu, že zítra bude stejný klidný, útulný den, jako tento
*************************
Ondřej seděl v kuchyni v úplném tichu, zíraje do prázdného hrnku s dávno vychladlým čajem. Ani si nepamatoval, kdy udělal poslední doušek všechnu jeho pozornost pohlcovaly slova, která se dál ozývala v hlavě, jako zaseknutá deska: Už mi nevolej. Nikdy.
Ale místo lítosti, místo pocitu viny, který by mu mohl naznačit, že udělal něco špatně, v hrudi rostla hluchá, těžká zloba. Tlačila na žebra, bránila dýchat pravidelně, nutívala svírat pěsti tak, že nehty vnikaly do dlaní.
Proč to všechno nešlo jinak?! vykřikl, ostře přejel rukou po stole a smetl drobky od sušenky, kterou bezmyšlenkovitě hryzal, zatímco přemýšlel.
V hlavě se znovu a znovu přehrávaly obrazy včerejšího večera. Tady vstupuje do klubu, předem domluvený s Zuzanou dívkou, kterou potkal před pár týdny v kavárně. Okamžitě ho zaujala: stejné rysy obličeje, podobný účes, dokonce hlas zněl skoro jako Jitčin. Když jí vyprávěl o svém plánu, jen se usmála a přikývla: Snadno. Miluju takové hry.
Vzpomněl si, jak stál stranou, pozoroval, jak mluví do telefonu, předstírajíc opilou, uvolněnou Jitku. Smála se, úmyslně natahovala slova, házela jedovaté fráze všechno přesně tak, jak jí napověděl. V tu chvíli cítil vzrušení, téměř nadšení: tady to je, rozhodující moment! Když se to povede, myslel si, Jitka pochopí, že Marek jí necení. Že existuje někdo, kdo ji miluje opravdu.
A teď teď dostal jen chladné odmítnutí a hořké uvědomění: plán selhal. Horší je, že ztratil všechno.
To nejsem já, kdo se zmýlil! myslel si sám se sebou, procházeje se kuchyní a sotva si všímal, jak naráží do židle. To oni oni nevidí, nechápou! Marek jí nezaslouží, a ona mu slepě věří!
Zastavil se u stolu, stiskl okraj desky tak, že zbělaly prsty. Před očima se mihly vzpomínky: jak roky pozoroval Jitku a Marka. Jak záviděl jejich lehkosti, jejich schopnosti smát se nad maličkostmi, jejich teplým pohledům, kterými si vyměňovali, aniž by si toho všimli. Zdálo se mu, že může dát Jitce to samé jen lépe, upřímněji, silněji. A zvolil cestu, kterou považoval za jedinou možnou.
Přistoupil k oknu. Za sklem pomalu kroužily sněhové vločky, dopadající na parapet, na větve holých stromů. Všechno vypadalo tak klidně, tak pokojně
Proč mají oni všechno, a já nic?! vytrhlo se mu nahlas. Proč ji dostal právě Marek! Já jsem důstojnější! Jsem lepší ve všem!
Chápal, že ztratil nejen Jitku ztratil přítele. Marka, který byl vždy vedle, vždy připraven pomoci, vždy věřil mu. Teď je toto přátelství zničeno a už ho nelze obnovit. Ale místo lítosti cítil jen palčivé podráždění, směs uraženosti a rozmrzelosti, která ho pálila zevnitř.
Telefon ležel na stole, mlčící a cizí. Ondřej věděl: nebude volat Jitce. Nebude se snažit vysvětlovat, omlouvat, prosit. To by byl další prohra, další důkaz, že se mu nepodařilo dosáhnout svého. Ale v hlavě už klíčily nové myšlenky hořké, žloutavé:
Ať žijí ve svém útulném světě. Ať si myslí, že zvítězili. Ale já znám pravdu: Marek jí necení tak, jak bych ji mohl ceni já. A jednou Jitka to pochopí. Možná příliš pozdě
Přistoupil k oknu, zíral na padající sníh a téměř sykl, sotva slyšitelně, jako by se bál, že někdo uslyší:
Myslíš, že jsi vyhrála, Jitko? Myslíš, že je všechno jasné? Ale pravda je, že prostě nevidíš dál než své útulné deky a šálku čaje. Nevidíš, že vedle je člověk, který tě miluje opravdu. Ale ty jsi zvolila iluzi. Tak si užívej
Ostře se odvrátil od okna, všiml si na stole lístku papíru toho, na kterém předchozí den načrtl plán rozhovoru, rozepsal, jaké fráze má Zuzana říct, jak lépe sestavit dialog. Bez rozmýšlení ho popadl, roztrhal na malé kousky, zmačkal a hodil do odpadkového koše. Ten ubohý lístek mu připomínal grandiózní selhání!
Za oknem stále padal sníh, pokrývajíc svět bílým přikrytím. Ondřej zavřel oči, snaže se představit, jak teď Jitka sedí vedle Marka, jak se smějí, dívají na film, pijí čaj. Jak jim je teplo a klidno. Jak se cítí chráněni ve svém malém světě, kde není místo pro lež a manipulace.
A místo upřímného přání štěstí, místo pokusu přijmout situaci, v něm rostlo jen tvrdohlavé:
To mělo být moje. To všechno mělo být moje.Ve snu se zima toho roku zdála rozhodnuta odhalit veškerou svou podivuhodnou nádheru, kde sněhové vločky padaly v nekonečných spirálách a proměňovaly dvory i ulice v mlhavé pohádkové světy plné tichých tajemství. Pušité bílé vločky se neustále točily ve vzduchu, měkce dopadaly na střechy domů a chodníky, zatímco mráz propůjčoval vzduchu zvláštní svěžest a průzračnost, jako by celý svět byl zachycen v křišťálové bublině, kde čas sám tančil v pomalém rytmu.
V bytě Jitky a Marka vládla úplně odlišná atmosféra teplá a mírumilovná. Za velkým oknem se rozvíjelo sněhové divadlo s tančícími přízraky, uvnitř za pevně zavřenými okny však bylo útulné a klidné. Stolní lampa vydávala měkké, tlumené světlo, vytvářející kolem sebe kruh teplého záření, které zahánělo zimní chlad do stínů.
Manželé se uvelebili na pohovce, zabaleni do huňaté vlněné deky. Na televizní obrazovce běžela další rodinná komedie, bez hlubšího významu, jen pro smích a odpočinek. Jitka bedlivě sledovala příběh, občas se sotva znatelně usmívajíc nad svými vlastními myšlenkami. Marek seděl vedle, uvolněně opřený, a také pozoroval film, ale jeho mysl se často zatoulala k padajícímu sněhu za oknem. Ten pohled byl neskutečně kouzelný, jako by vločky vyprávěly staré české pohádky v hypnotickém tanci.
Příjemnou náladu přerušilo melodické zvonění ozval se telefon Marka. Nejprve nehnul ani brvou, jako by nechtěl rušit toto tiché společné chvíle, ale zvonění se opakovalo. S lehkým povzdechem vytáhl muž smartphone z kapsy, podíval se na displej a znovu si povzdechl:
Zase Ondřej volá, řekl, obraceje se k ženě. Už potřetí večer.
Jitka pootočila hlavu k němu, ale neodtrhla pohled od obrazovky.
Asi zase zve na návštěvu, odpověděla klidně. Koupil si chalupu, chce to oslavit. Ten člověk prostě nechce slyšet slovo ne.
Marek přejel prstem po obrazovce a přijal hovor.
Ahoj, Ondřeji, řekl, snaže se, aby hlas zněl živě.
Marku! Tak kdy už přijedete? hlas přítele doslova přetékal nadšením. Říkal jsem, že oslavujeme koupi! Všechno je připraveno: sauna je vytopená, stůl prostřený, přátelé se scházejí. Nechte toho sedět doma, co? Přijeďte s Jitkou, bude zábava!
Marek na chvíli zmlkl, promýšleje odpověď. Pošilhával na Jitku, která v tu chvíli sotva znatelně zavrtěla hlavou. Neřekla ani slovo, ale on dokonale pochopil její němý signál: hlučné posezení, hlasitá hudba, nekonečné řeči a shon to všechno teď vůbec nepatřilo do jejich plánů. Oba chtěli tyto víkendy strávit tiše, ve svém útulném světě, kde nikam nespěchali a před nikým se nezodpovídali.
Marek chvíli váhal, než odpověděl. V hlavě mu proletěl skvělý nápad, který ihned využil.
Poslouchej, začal tiše, je tu taková věc Jitka odjela k mámě na pár dní. Sám tam nechci jet, sám víš. Ještě by někdo řekl něco špatného Nechci se s ženou hádat kvůli hloupostem. Určitě si někdy posedíme, ale později.
Na druhém konci nastalo krátké ticho, potom Ondřej odpověděl s jasným překvapením:
Jak odjela? A kdy se vrátí?
Zítra večer, řekl Marek s lehkou nostalgií v hlase. Rozhodla se tak náhle A přece jsme měli takové plány! Chtěli jsme zajít do kina, projít se parkem, dokud počasí dovolí, možná se podívat na kluziště. Ale nevyšlo to. Takže jindy, ano?
Ondřej chvíli mlčel, jako by něco přemítal, a pak jeho hlas zněl podivně spokojeně.
No dobře Ale hned mi řekni, až se vrátí. Moc bych vás rád viděl!
Samozřejmě, spěšně souhlasil Marek. Jakmile bude příležitost, hned dám vědět. Možná příští víkend? Pokud se plány nezmění, samozřejmě.
Rozloučil se, položil telefon na stolek mezi křesly a s úlevou vydechl. Na tváři se sama objevila úsměv.
Fú, sotva se mi podařilo vykroutit, zamumlal, otáčejíc se k Jitce. A proč je tak vytrvalý? Přece jsem jasně řekl, že nechci jet na jeho chalupu! Co tam dělat? Dívat se na jejich opilé tváře? Ondřej přece neumí odpočívat jinak! Dobře, zapomeňme. Mnohem víc mě baví trávit čas jen s tebou.
Objal ji, cítě, jak napětí posledních minut postupně mizí. V bytě bylo stále teplo a ticho, za oknem pomalu kroužily sněhové vločky jako v hypnotickém tanci, a na televizní obrazovce pokračoval jejich oblíbený film pomalý, útulný, vůbec ne jako hlučná posezení, která Marek tak nemiloval.
Jitka se přitiskla k Markovi, vnímajíc teplo jeho těla a uklidňující rytmus dechu. V místnosti stále panovala útulná atmosféra: měkké světlo lampy, nenáhlý chod černobílého filmu na obrazovce, tiché tikání hodin na zdi. To vše vytvářelo pocit bezpečí a klidu, kterého se tak nedostávalo v každodenním shonu.
Mně taky, tiše řekla, mírně zvedajíc hlavu, aby se podívala do jeho očí. Pojďme se prostě podívat na film a jít spát. Nic víc nepotřebujeme.
Marek se usmál, pevněji ji objal přes ramena. Už si v duchu představoval, jak za pár hodin zhasnou světlo, přikryjí se teplou přikrývkou a usnou pod vzdáleným šumem vichřice za oknem. Ale jejich plány narušilo další zvonění. A nejzajímavější, od stejného čísla.
Marek se zamračil, hodil krátký pohled na displej a neochotně sáhl po telefonu. Co zase?
Ondřeji, říkal jsem začal, snaže se mluvit klidně, ale v hlase už prosvítalo napětí.
Marku, hlas Ondřeje zněl neobvykle vážně, dokonce napjatě, teď jsem v klubu Křišťál, rozhodli jsme se s kluky před saunou aktivně odpočinout. A tady tady je Jitka. S nějakým chlapem. Pijí, ona ho objímá. Nechtěl jsem se vměšovat, ale ty bys měl vědět. Řekla ti přece, že jede k mámě! Takže evidentně lhala!
Marek ztuhl. Překvapeně se podíval na ženu, pak přesunul pohled na obrazovku, přemýšleje, jestli ho přítel nepřetáčí.
Co? zeptal se Marek, a v hlase bylo jasně slyšet pochybnost. Jsi si jistý? Možná sis ji s někým popletl? S jistotou můžu říct, že přesně vím, kde je moje žena!
Absolutně, pevně odpověděl Ondřej. V jeho hlase nebyl ani stín pochyby. Už je opilá, směje se hlasitě. Všechno to vypadá ne moc slušně, upřímně. A ani ji to její přítomnost neznepokojuje! Jen odhání ode mě! Chceš, abych jí dal telefon?
Marek na sekundu zavřel oči, snaže se sebrat myšlenky. V hlavě se mu točila spousta otázek, ale na žádnou nenašel odpověď. Co se vlastně děje? Jak mohl přítel tak zmýlit? Nebo je tu něco jiného?
Dej, krátce řekl, zapínaje hlasitý odposlech. Dokonce ho to začalo zajímat, co přesně teď uslyší.
V reproduktoru telefonu se ozvaly tlumené basy klubové hudby, prokládané výbuchy smíchu a nesrozumitelnými hlasy. Pak skrz ten hluk pronikl ženský hlas tak podobný hlasu Jitky, že Markovi bušilo srdce.
Haló? Kdo to? ozvalo se v reproduktoru s lehkým zaváháním, jako by člověk na druhém konci hned nepochopil, že odpovídá na hovor.
Marek polkl, snaže se zklidnit náhlou suchost v krku. Podíval se na Jitku, která seděla vedle, s očima dokořán, a evidentně nic nechápala.
Jitko? řekl, snaže se, aby hlas zněl vyrovnaně. To je Marek. Co se děje?
V odpověď se ozval krátký smích, a pak ten samý hlas, ale už více uvolněný, s lehkým chrapotem, promluvil:
Oj, Marku, už mě štveš! Chci si odpočinout, víš? Jsem unavená z tvého nudného života. Budu se bavit, dokud mě to neomrzí!
Jitka prudce vyskočila z pohovky, její tvář zbledla. Přitiskla ruku k hrudi, jako by se snažila zklidnit zrychlený tep, a sotva slyšitelně zašeptala:
Co je to za blbost! Jak ji mohl s někým zaměnit? A odkud ta dívka ví tvoje jméno? Co se vůbec děje?
A kde jsi?
A co je ti do toho? odsekla hlas v reproduktoru s vyzývavou intonací. I když jsem tvá žena, nemusím se zodpovídat. A dělám, co chci!
V pozadí se znovu ozval smích, cinkání skleniček, a pak do hovoru vstoupil Ondřej:
Marku, slyšel jsi? Říkal jsem
Marek ho ostře přerušil, cítě, jak se uvnitř mísí hněv, zmatení a podivná, téměř dětská touha odvrátit se a nevidět to vše.
Stop, řekl pevně, ale v hlase se přece jen objevilo zachvění. Rozhodnu to zítra. Nevolej už.
Muž rychle ukončil hovor, hodil telefon dál na pohovku a v úplném úžasu zíral do stropu. Kdyby teď Jitka neseděla vedle Skutečně by mohl uvěřit!
Dívka se plácla na pohovku a s údivem zírala na manžela. Hlas té dívky skutečně byl podobný jejímu! Ale to teď vůbec není hlavní! Hlavní je jiné odkud to ví, aby tak hrála? Přece ji někdo musel poučit!
No a to je, zašeptala, hlas zněl trochu sevřeně. Kdo to byl? Co je to za cirkus?
Marek zavrtěl hlavou, zamyšleně si přejel rukou po vlasech, rozcuchávaje i tak nedokonalý účes. Neměl odpověď jen podezření. Velmi nepěkná podezření
Nemám ponětí, odpověděl, dívaje se někam stranou, jako by doufal najít tam nějakou odpověď. Ale hlas jako vejce vejci. Dokonce intonace, smích všechno sedělo. To nemůže být náhoda.
A Ondřej tak jistě tvrdil, jako by to byla já, řekla s lehkým zachvěním v hlase. Představ si, kdybych skutečně nebyla doma. Myslel by sis, že jsem že jsem opravdu tam, v klubu, s nějakým mužem.
Marek se k ní otočil, jeho pohled změkl. Natáhl ruku, opatrně ji objal přes ramena, přitáhl k sobě. Její tělo trochu třáslo, a on cítil, jak důležité je teď být blízko, dát jí pocit jistoty.
Stejně bych něco tušil, řekl jistě. Ty bys tak neudělala! Znám tě. Vím, jak se stavíš k takovým věcem. To je všechno nějaký nesmyslný omyl, žert, nevím. Ale vyřeším to! Pokud bude potřeba, zavolám do klubu a požádám o kamery. Podíváme se, co to byla za dívku.
Jitka se k němu přitiskla, cítě, jak postupně mizí svazující chlad, a na jeho místo přichází teplo nejen fyzické, ale i duševní. Hluboce si povzdechla, snaže se vyrovnat dech.
Ano, souhlasila, mírně zvedajíc hlavu. To určitě nejsem já. Ale kdo tedy? A proč?
Marek pokrčil rameny, ale v jeho očích už nebyla předchozí zmatenost teď v nich bylo odhodlání vyřešit tu podivnou historku. Pevněji stiskl její ruku, jako by dával najevo: jsme spolu, a ať se stane cokoli, zvládneme to.
Na další den, blíže k poledni, seděla Jitka v kuchyni, pila čaj a prohlížela pracovní dopisy na notebooku. Ticho narušilo zvonění na displeji se objevilo jméno Ondřej. Chvíli váhala, než odpověděla: po včerejší historky jí nebylo snadné se naladit na rozhovor s ním. Ale zvědavost zvítězila chtěla pochopit, co řekne.
Ahoj, začal Ondřej opatrně, jako by šlapal po tenkém ledu. Mluvila jsi s Markem po včerejšku?
Jitka stiskla telefon v ruce. Rozhodla se využít příležitosti a vyřešit to do konce zjistit, co přesně Ondřej viděl a proč tak jistě mluvil o ní včera. Po malé pauze, jako by vybírala správná slova, odpověděla:
Ano. My jsme se pohádali. Obvinil mě z něčeho nesrozumitelného, nechtěl poslouchat vysvětlení. Říká, že mu lžu.
V telefonu na sekundu zavěsilo ticho. Jitka slyšela, jak Ondřej hlučně vydechl, a pak v jeho hlase nečekaně proklouzla notka uspokojení sotva zachytitelná, ale zřetelná.
Tak to, protáhl. No, víš vždycky jsem říkal, že Marek tě necení. Nikdy nepochopil, jaká jsi ve skutečnosti.
Jitka cítila, jak se uvnitř všechno vaří, ale donutila se mluvit zdrženlivě. Bylo pro ni důležité vyslechnout do konce, pochopit, kam míří.
O čem mluvíš? zeptala se, snaže se, aby hlas zněl vyrovnaně.
Ondřej začal mluvit tišeji, téměř šeptem, a v této úmyslné intimnosti tónu bylo něco znepokojujícího:
O tom, že si zasloužíš víc! Jitko, už dávno jsem ti chtěl říct Miluji tě. Opravdu. A jsem připraven o tebe pečovat. Pokud budeš chtít odejít od Marka budu vedle. Vždycky.
Jitka mlčela, snaže se pochopit, co slyšela. V hlavě se jí točilo mnoho myšlenek: jak dlouho Ondřej o tom přemýšlel? Proč řekl právě teď, po celé té nesmyslné historku? Nebo to všechno sám zařídil, když zjistil, že jí údajně není doma
Hluboce si povzdechla, sebrala myšlenky a odpověděla klidně, ale pevně:
Ondřeji, to je velmi nečekané. A upřímně řečeno, nevhodné. Miluji Marka, a my to, co se stalo, vyřešíme. Není třeba se vměšovat.
Promiň, jestli jsem řekl něco zbytečného, nakonec řekl, a v jeho hlase už nebyla předchozí jistota. Jen chtěl jsem, abys věděla, že máš na koho se obrátit. Marek se zachoval podle, obviňuje tě ze všech hříchů. Jen jsem něco zaslechl Vypadá to, že tě prostě chce opustit, a tak hledá záminku! Chci jen, abys byla v bezpečí!
Jitka stiskla telefon tak, že prsty mírně zbělaly. Hluboce se nadechla, snaže se zachovat klid nenechat emoce převládnout. Jen se rozkřičet na toho přítele jí teď chybělo!
Víš, Ondřeji, její hlas se stal ledovým, vyrovnaným, bez sebemenšího zaváhání, za prvé, včera jsem byla doma. Za druhé, s Markem jsme se nehádali. A za třetí, dobře vím, že jsi to všechno zařídil. Jen jsem nechápala proč. Teď je mi všechno jasné.
Na okamžik v telefonu zavěsilo pauza. Skoro fyzicky cítila, jak Ondřej hledá slova, jak horečně hledá způsob, jak se vykroutit, změnit téma, vyhnout se přímé odpovědi.
Co?.. konečně vypravil, a v jeho hlase proklouzla zmatenost. Ale už za sekundu se ovládl, promluvil pevněji: O čem mluvíš?
O tom samém. Našel jsi dívku, s hlasem podobným mému. Požádal jsi ji, aby sehrála to představení zavolat, mluvit mým hlasem, předstírat, že jsem v klubu s nějakým mužem. Protože jsi chtěl, abychom se pohádali. Přiznej, že ano?
V telefonu nastalo ticho. Jitka čekala, nepospíchala, vědouc, že teď se vše rozhodne buď Ondřej bude dál lhát, nebo řekne pravdu.
Konečně Ondřej ostře vydechl. His hlas se zlomil, zesílil, téměř zoufale:
Ano, zařídil jsem! Protože tě miluji, Jitko! Protože vidím, jak se k tobě Marek staví. Protože chci, abys byla šťastná se mnou!
Jitka na sekundu zavřela oči. V hrudi se zvedla vlna hořkosti, ale ovládla se, nenechala emoce prorazit do hlasu.
Šťastná? hořce se zasmála, ale smích vyšel suchý, bez stopy veselí. Z čeho jsi usoudil, že budu šťastná s tebou? Kdo jsi vůbec, a? Obyčejný chlap, co mění dívky jako rukavice. I kdyby ses stal jediným člověkem na světě, tak bych ti nevěnovala pozornost, rozumíš?
Ondřej na sekundu zmlkl, jako by sbíral myšlenky, a pak promluvil tiše, téměř šeptem, jako by sám nevěřil tomu, co říká:
Myslel jsem myslel jsem, že když se pohádáte, pochopíš, že tě nezaslouží. Že si všimneš mě! Já jsem lepší než Marek! A co se týče dívek Jen jsem se snažil zapomenout na tebe! Ale nikdo se ti nevyrovná, rozumíš! Budu tě nosit na rukou, hýčkat, zbožňovat Jen si mě vyber!
Jitka cítila, jak se v ní vaří hněv ne výbušný a horký, ale studený, tvrdý. Stiskla telefon v ruce, ale hlas zůstal vyrovnaný, téměř bezcitný:
Tebe? Vážně? V žádném případě! Zradil jsi přátelství, zradil důvěru. A kvůli čemu? Kvůli svým iluzím?
Mluvila klidně, ale každé slovo znělo jako rozsudek přesně, bez zaváhání. V jejím hlase nebyl ani hněv, ani hysterie, jen pevná jistota, že má pravdu.
Jitko, promiň hlas Ondřeje se zachvěl. Už v něm nebylo ani tlaku, ani sebejistoty jen zmatenost a lítost.
Ale Jitka už rozhodla. Nehodlala mu dát šanci omluvit se nebo vysvětlit své činy.
Ne, Ondřeji. Odpuštění nebude. A přátelství také ne. Už mi nevolej! Nikdy! A Markovo číslo taky zapomeň, určitě mu dám poslechnout záznam tohoto úžasného rozhovoru!
Stiskla tlačítko ukončení hovoru a pomalu položila telefon na stůl. Prsty trochu třásly, ale vzala se do rukou, hluboce se nadechla a podívala se z okna. Za sklem stále tiše padal sníh, jako by se nic nestalo.
V tu chvíli vešel do místnosti Marek. Hned si všiml její vážné tváře a znepokojil se.
No co? zeptal se, zastavuje se ve dveřích. V jeho hlase zněla úzkost, ale snažil se mluvit klidně.
Jitka se k němu otočila a s hořkým úsměvem řekla:
Všechno se vyjasnilo, povzdechla si. On to všechno zařídil. Přiznal, že mě miluje a chtěl, abychom se s tebou pohádali. Nabízel zlaté hory! Představ si? Jaký je to podvodník
Marek se posadil vedle Jitky na pohovku, opatrně ji vzal za ruku. Jeho prsty lehce stiskly její dlaň pevně, tak, aby cítila podporu. V tomto jednoduchém doteku bylo vše, co chtěl říct: Jsem tady, jsem vedle, a je mi důležité, co cítíš.
Takže on nikdy nebyl skutečným přítelem, řekl Marek tiše. Zapomeň na něj! Nebylo by potřeba ještě plýtvat nervy přemýšlením o tom, co se stalo. Upřímně, varovné signály jsem si všímal už dávno, ale žádné podstatné důkazy jsem neměl. Bádal jsem, že se mi jen představivost rozběhla. Ale teď všechno zapadlo na své místo.
Ano, souhlasila, mírně se přisunula a přitiskla ramenem k jeho rameni. Ale teď známe pravdu. A víme, komu můžeme věřit.
Její hlas zněl vyrovnaně, bez přemáhání. Nezůstalo v něm ani uražení, ani hořkost jen lehká úleva z toho, že se všechno konečně vyjasnilo. Zavřela oči na sekundu, vdechujíc známou, uklidňující vůni domova: teplého dřeva, čerstvě uvařeného čaje a sotva postřehnutelné vůně jejích oblíbených parfémů.
Víš, najednou se usmála Jitka, a v jejích očích se rozsvítily jiskry, a přece je to i k lepšímu. Teď máme železný důvod nechodit na všechny ty večírky. Přece se nebudeš hádat s ostatními přáteli kvůli němu? Takhle bude možné prostě říct, že na vašem večeru je přítomná osoba, která mi není příjemná.
Řekla to lehce, téměř žertovně, ale v těch slovech byla část pravdy. Už nebylo třeba vymýšlet zdvořilé výmluvy, vážit, jestli jet, trápit se, že odmítnutí může někoho urazit. Teď bylo všechno jednoduché: jsou oni, jejich útulný svět, a je všechno ostatní to, co už nemá význam.
Marek se zasmál upřímně, bez stopy napětí, které ještě nedávno viselo ve vzduchu.
Přesně. Budeme se dívat na filmy a pít čaj, souhlasil, mírně naklonil hlavu, aby se setkal s ní pohledem.
A nikam nechodit, dodala s lehkým úsměvem, stahujíc na sebe okraj deky a balíc se do ní, jako do kokonu bezpečí a pohodlí.
Ideálně, přikývl, objímaje ji pevněji.
Tak, mezi sněhovými vločkami, pomalu kroužícími za oknem, a měkkým, teplým světlem stolní lampy, se jejich malý svět znovu stal celistvým a bezpečným. V této místnosti, naplněné tichými zvuky a známými vůněmi, nebylo místo pro lež, pochybnosti nebo cizí hry. Byli tu jen oni dva, kteří věděli, že to nejdůležitější už mají: důvěru, teplo a jistotu, že zítra bude stejný klidný, útulný den, jako tento
*************************
Ondřej seděl v kuchyni v úplném tichu, zíraje do prázdného hrnku s dávno vychladlým čajem. Ani si nepamatoval, kdy udělal poslední doušek všechnu jeho pozornost pohlcovaly slova, která se dál ozývala v hlavě, jako zaseknutá deska: Už mi nevolej. Nikdy.
Ale místo lítosti, místo pocitu viny, který by mu mohl naznačit, že udělal něco špatně, v hrudi rostla hluchá, těžká zloba. Tlačila na žebra, bránila dýchat pravidelně, nutívala svírat pěsti tak, že nehty vnikaly do dlaní.
Proč to všechno nešlo jinak?! vykřikl, ostře přejel rukou po stole a smetl drobky od sušenky, kterou bezmyšlenkovitě hryzal, zatímco přemýšlel.
V hlavě se znovu a znovu přehrávaly obrazy včerejšího večera. Tady vstupuje do klubu, předem domluvený s Zuzanou dívkou, kterou potkal před pár týdny v kavárně. Okamžitě ho zaujala: stejné rysy obličeje, podobný účes, dokonce hlas zněl skoro jako Jitčin. Když jí vyprávěl o svém plánu, jen se usmála a přikývla: Snadno. Miluju takové hry.
Vzpomněl si, jak stál stranou, pozoroval, jak mluví do telefonu, předstírajíc opilou, uvolněnou Jitku. Smála se, úmyslně natahovala slova, házela jedovaté fráze všechno přesně tak, jak jí napověděl. V tu chvíli cítil vzrušení, téměř nadšení: tady to je, rozhodující moment! Když se to povede, myslel si, Jitka pochopí, že Marek jí necení. Že existuje někdo, kdo ji miluje opravdu.
A teď teď dostal jen chladné odmítnutí a hořké uvědomění: plán selhal. Horší je, že ztratil všechno.
To nejsem já, kdo se zmýlil! myslel si sám se sebou, procházeje se kuchyní a sotva si všímal, jak naráží do židle. To oni oni nevidí, nechápou! Marek jí nezaslouží, a ona mu slepě věří!
Zastavil se u stolu, stiskl okraj desky tak, že zbělaly prsty. Před očima se mihly vzpomínky: jak roky pozoroval Jitku a Marka. Jak záviděl jejich lehkosti, jejich schopnosti smát se nad maličkostmi, jejich teplým pohledům, kterými si vyměňovali, aniž by si toho všimli. Zdálo se mu, že může dát Jitce to samé jen lépe, upřímněji, silněji. A zvolil cestu, kterou považoval za jedinou možnou.
Přistoupil k oknu. Za sklem pomalu kroužily sněhové vločky, dopadající na parapet, na větve holých stromů. Všechno vypadalo tak klidně, tak pokojně
Proč mají oni všechno, a já nic?! vytrhlo se mu nahlas. Proč ji dostal právě Marek! Já jsem důstojnější! Jsem lepší ve všem!
Chápal, že ztratil nejen Jitku ztratil přítele. Marka, který byl vždy vedle, vždy připraven pomoci, vždy věřil mu. Teď je toto přátelství zničeno a už ho nelze obnovit. Ale místo lítosti cítil jen palčivé podráždění, směs uraženosti a rozmrzelosti, která ho pálila zevnitř.
Telefon ležel na stole, mlčící a cizí. Ondřej věděl: nebude volat Jitce. Nebude se snažit vysvětlovat, omlouvat, prosit. To by byl další prohra, další důkaz, že se mu nepodařilo dosáhnout svého. Ale v hlavě už klíčily nové myšlenky hořké, žloutavé:
Ať žijí ve svém útulném světě. Ať si myslí, že zvítězili. Ale já znám pravdu: Marek jí necení tak, jak bych ji mohl ceni já. A jednou Jitka to pochopí. Možná příliš pozdě
Přistoupil k oknu, zíral na padající sníh a téměř sykl, sotva slyšitelně, jako by se bál, že někdo uslyší:
Myslíš, že jsi vyhrála, Jitko? Myslíš, že je všechno jasné? Ale pravda je, že prostě nevidíš dál než své útulné deky a šálku čaje. Nevidíš, že vedle je člověk, který tě miluje opravdu. Ale ty jsi zvolila iluzi. Tak si užívej
Ostře se odvrátil od okna, všiml si na stole lístku papíru toho, na kterém předchozí den načrtl plán rozhovoru, rozepsal, jaké fráze má Zuzana říct, jak lépe sestavit dialog. Bez rozmýšlení ho popadl, roztrhal na malé kousky, zmačkal a hodil do odpadkového koše. Ten ubohý lístek mu připomínal grandiózní selhání!
Za oknem stále padal sníh, pokrývajíc svět bílým přikrytím. Ondřej zavřel oči, snaže se představit, jak teď Jitka sedí vedle Marka, jak se smějí, dívají na film, pijí čaj. Jak jim je teplo a klidno. Jak se cítí chráněni ve svém malém světě, kde není místo pro lež a manipulace.
A místo upřímného přání štěstí, místo pokusu přijmout situaci, v něm rostlo jen tvrdohlavé:
To mělo být moje. To všechno mělo být moje.
