Mužu, přestaňte mě pořád sledovat! Říkala jsem vám, že držím smutek za manžela. Nepronásledujte mě! Už se vás začínám bát! – začala jsem zvyšovat hlas.
-Pamatuji, pamatuji… Ale mám pocit, že ten smutek držíte spíš sama za sebe. Promiňte, – nedal se odbýt můj… ctitel.
…Byla jsem v lázních na rekonvalescenci. Chtěla jsem klid a jen zpěv lesních ptáků, ne neustálou pozornost dotěrných mužů. Nedávno mi náhle zemřel manžel. Potřebovala jsem si srovnat myšlenky a vyrovnat se s nenahraditelnou ztrátou.
…S manželem, Petrem, jsme začali rekonstruovat byt, šetřili jsme každou korunu, odříkali si kde co, a najednou Petrovi se udělalo špatně a záchranka už nepomohla. Bylo to jeho druhé infarktové selhání. Po pohřbu jsem zůstala sama, bez životního parťáka, bez opraveného bytu. Zato se dvěma dospívajícími syny. Cítila jsem se bezradně. Jak překonat tu bolest?
V práci mi dali poukaz do lázní. Chtěli, abych jela na pár týdnů vypnout. Nechtěla jsem o odjezdu ani slyšet. Kolegové mě ale přesvědčovali:
-Nebudeš první vdova ani poslední. Máš děti. Musíš žít! Jeď, Libuše, přijdeš na jiné myšlenky. Dáš si hlavu dohromady.
A tak jsem nakonec, se sebezapřením, odjela.
Uběhlo čtyřicet dní od smrti manžela. Smutek stále nepolevoval.
V lázních mě dali na pokoj s veselou dívkou Katkou.
Zářila radostí a optimismem. A to mě trochu popouzelo. Nechtěla jsem Katce vyprávět o svém trápení. Navíc, proč ji tím zatěžovat? Vždyť byla mladá, plná života. Dvořil se jí tamější kulturní referent. Jak se ví, v lázních a podobných místech jsou hlavně svobodní, rozvedení nebo vdovci. Mě ale neoklame nic. Katku jsem před tím mužem varovala. To bude určitě ženatý, možná už potřetí.
Katka se smála:
-No tak, Libuško, nebojte se o mě! Nejsem žádné neviňátko
A tak Katka po večerech odcházela na schůzky. Já jsem ale týden nevylézala z pokoje. Četla jsem knížku, ani nevím jakou, dívala se na televizi a stejně nic nevnímala.
…Jednoho rána jsem se probudila překvapivě dobře naladěná. Zadívala jsem se z okna všude klid, les, nádhera. Řekla jsem si, že se půjdu projít do lesa, poslechnout ptáky a nadechnout se čerstvého vzduchu. A narazila jsem na neznámého muže.
Viděla jsem ho už předtím v jídelně. Nelíbil se mi malý, s drzým pohledem, o hlavu menší než já. Brrr Ale byl vždy upravený, dohladka oholený, oblečený podle poslední módy. Každý večer mi submisivně kyvl hlavou. Já jen zdvořile pokývla zpět. Jednoho dne si přisedl ke mně ke stolu.
-Nudíte se, paní? – spustil sametovým hlasem.
-Ne, – odpověděla jsem klidně, ale odměřeně.
-Nelžete si, slečno. Máte smutek přímo vepsaný ve tváři. Snad můžu nějak pomoci? – nedal se odbýt neznámý muž.
-Trefil jste to. Smutním za mužem. Chcete ještě něco? – otřela jsem si ruce ubrouskem a vstala, aby bylo jasné, že je konec konverzace.
-Promiňte, nevěděl jsem. Upřímnou soustrast. Přesto bych se rád představil. Jsem Vladimír, – pospíchal s odpovědí.
Bylo vidět, že se bojí, že mě ztratí z dohledu.
-Libuše, – odvětila jsem neochotně a rychle odešla.
Od té doby si Vladimír každý večer přisedal ke mně a vždy mi přinesl malé kytice zvonků. Ty tu rostly všude kolem. Bylo to milé, i když jsem nechtěla nikam vztah rozvíjet.
Vladimír se nevzdával. Přidal se i k mým večerním procházkám. A kvůli němu jsem začala nosit boty bez podpatku, abych nebyla ještě vyšší. Vladimíra to ale vůbec nevyvádělo z míry, ani jeho lesklá pleš. Myslím, že ženy okouzloval svým hlasem nikdy jsem neslyšela tak přitažlivý tón. Myslím, že jsem spadla do dobře nachystané sítě.
S Vladimírem jsme už chodívali na večerní tancovačky, jeli párkrát do města pro ovoce A několikrát mě zval k sobě na pokoj. Já ale odolávala jako voják.
Nakonec mi Vladimír připomněl:
-Libuško, zítra odjíždíš. Nezajdeš se mnou na čaj… ke mně do pokoje? Co ty na to?
-Uvidíme, – odpověděla jsem vyhýbavě.
…Přišel poslední večer v lázních. Rozhodla jsem se Vladimíra neurazit a jít k němu bylo mi jasné, jak to asi dopadne…
Stůl byl krásně prostřený, samé dobroty. To určitě vzal nádobí z jídelny, pomyslela jsem si pobaveně. Vladimír mi galantně přistrčil židli. Kdesi se objevilo šampaňské.
-Začneme, Libuško? Ani nevím, jak se s tebou zítra rozloučím. Nechej mi adresu. Určitě přijedu, – řekl smutně Vladimír.
-Zapomeneš druhý den. Znám vás, chlapi. Na co si připijeme, Vláďo? už jsem nekladla odpor.
-Ty nevíš? Na lásku, Libuško! Na lásku! – zvedl sklenku Vladimír.
…Ráno jsme se probudili v objetí. Bože, proč jsem byla tak zdrženlivá celé týdny? Proč jsem k němu hned nepřišla? Tolik času zbytečně ztraceno! Prostě jsem se zamilovala jak holka. A teď už balím kufr.
Rozloučila jsem se se svou spolubydlící Katkou. Seděla na posteli a hořce plakala.
-Co se děje, Káťo? – zeptala jsem se.
-Jsem těhotná, Libuše. Nechápu, od koho, – vzlykala dívka.
-Ten tvůj referent za to může? – snažila jsem se zjistit, kdo je otcem jejího budoucího dítěte.
-Nevím. Poznala jsem tu ještě jednoho Je z vedlejších lázní. Je ženatý, – začala vyprávět zkušená Katka.
-Katko, volej svým rodičům. Ať přijedou a zjistí, co a jak. A jak tě vůbec mohli pustit samotnou? Ale nejdřív pojď za ředitelem lázní třeba něco objasní, – radila jsem jí.
Katka ubrečená vyběhla z pokoje. Takové je to holčičí trápení
Já už balila. Nechtělo se mi odjíždět. Za těch dvacet čtyři dní mi to tam všechno přirostlo k srdci. A hlavně Vladimír
…Přijel autobus. Vladimír se přišel rozloučit s kyticí zvonků. Slzy mi vyhrkly do očí, naposledy jsem ho objala. Tím skončil náš prchavý románek. Srdce bolelo. Kdyby mě, Vladimíre, jen zavolal, nechala bych vše a šla za ním
…S Vladimírem jsme žili v různých městech. Spojit se šlo jen dopisem. A to mi jednoho dne přišel dopis od Vladimírovy manželky. Prý všechno ví, ale nic se mnou mu nevyjde, protože jí je třicet a mně čtyřicet. Neodpověděla jsem. Nač taky?
…Půl roku na to se u mě Vladimír z ničeho nic objevil. Kluci byli překvapení návštěvou neznámého muže, ale decentně mlčeli.
-Vladimíre? Jsi tu jen na skok, nebo jak? – divila jsem se. (Srdce chtělo slyšet: “Přišel jsem k tobě navždy.”)
-Nejen na skok… Nevyženeš mě, Libuško? – rozpačitě přešlapoval Vladimír ve dveřích.
Synové taktně odešli do pokoje.
-Pojď dál. Jak ses tu ocitl? Přinesl jsi mi ten slavný dopis od ženy? – nadhodila jsem trochu ironicky.
-Promiň, Libuško. Psal jsem ti dopis, ale manželka ho našla… Přiznávám, že byla moje vina. Už jsme rozvedení, – vysvětloval Vladimír.
-Vladimíre, já nevěděla, že jsi byl ženatý. Nic by nebylo, věř mi. Co teď? – netušila jsem, co má dál v plánu.
-Vezmi si mě, Libuše, – navrhl najednou Vladimír.
-Nevím. Mám děti, vidíš to sám. Jak k tobě budou kluci přistupovat? Nemůžu se jen tak rozhodnout, – pochybovala jsem, i když mě nabídka potěšila.
-Děti jsou fajn. Já mám desetiletou dceru, – překvapil mě Vladimír.
-Jak dceru? Ty jsi ji opustil? – nechápala jsem.
-Jak by mě to napadlo, Libuško? Vezmu si Alenku k sobě. Její maminka pije. Budeme společná rodina, – překvapil mě Vladimír ještě víc.
-Počkej, Vláďo, jaká společná rodina? Já tvou dceru ani neznám a ty už ze mě děláš mámu. Možná tlačíš moc rychle. Dej mi čas přemýšlet. Poradím se s kluky. Uvidíme. Pojď, dostaneš najíst, ženichu s batohem, – usmála jsem se.
Dokonalá rodina z toho samozřejmě nebyla. Hádky, ochody, různé neshody. Každý jsme byli jiný. Ne každý umí ustoupit.
Čas letěl.
Můj starší syn Adam a Alena, Vladimírova dcera, se vzali a obořili se na mě i Vladimíra. Vzpomněli si na jakési křivdy z dětství a vytkli nám, že jsme rozbili rodiny. Prý Vladimír neměl opouštět pijící ženu, a já, vdova, neměla už nikdy znovu navazovat vztah. Adam s Alenou hrdě odešli do podnájmu.
Já s Vladimírem jsme se jen objali a opravdu jsme se milovali dál.
Uběhl rok.
Děti se nevracely. Alena volala Vladimírovi jen na narozeniny.
…Za tři roky nás Alena s Adamem pozvali k sobě. Byli jsme s Vladimírem překvapení, ale šli jsme.
Zjistili jsme, že Alena s Adamem mají syna. Byl to náš společný vnuk. Měli jsme obrovskou radost! U slavnostního stolu se nám za vše omluvili. Prý pochopili, že člověk v životě zažije všelicos a že je třeba umět odpouštět. A že mají rodiče vážit, protože jen díky nim dostali největší dar život. Syna pojmenovali Miroslav ať je v rodině mír.
Takové je to naše s Vladimírem nově narozené štěstíKdyž jsme potom seděli na pohovce a Malý Mirek si natahoval ručičky pro koláček, který jsem mu podávala, Vladimír mě chytl za ruku a polohlasem zašeptal: Vidíš, Libuško, nakonec jsme založili novou rodinu takovou, jakou jsme ani neplánovali. Zadívala jsem se mu do očí a pocítila v nitru zvláštní klid, který mi dlouho chyběl.
V místnosti voněla káva a na stěnách visely dětské obrázky. Venku se rozpršelo, sklo okna poskakovalo pod drobnými kapkami, ale uvnitř bylo teplo. Naši dva synové si v kuchyni vyměňovali historky z mládí a já s Vladimírem jsme mlčky sledovali svého vnuka. Na okamžik jsem zavřela oči a cítila, jak veškerý smutek minulých let pomalu usedá na dno a místo něj se rozlévá jistota, že všechno nakonec dopadlo, jak mělo.
Když jsem odešla z lázní s těžkým srdcem, nemohla jsem vědět, že o pár let později budu zase smát, že se budu těšit na Vánoce, rodinné výlety a dětská objetí. Že bolest ztráty dá prostor nové naději. Že láska má tolik podob, kolik si dovolíme přijmout.
A tak, když nás Mirek poprosil o čtení pohádky před spaním, Vladimír už držel knihu v ruce a já jsem se přitulila k jeho rameni. Společně jsme četli a smáli se, zatímco déšť tiše bubnoval za oknem. A já věděla, že i po bouřce může vyjít slunce stačí mu otevřít okno.
