Mužu, nechoďte za mnou jako stín! Říkala jsem vám, že držím smutek po svém muži. Přestaňte mě pronásledovat! Začínám se vás bát! zvyšovala jsem hlas.
Pamatuji si, pamatuji Ale mám pocit, že ten smutek držíte spíš sama za sebe. Omluvte mě, nedal se odbýt můj… nápadník.
To vše se stalo už dávno. Tehdy jsem odpočívala v lázních poblíž Karlových Varů. Toužila jsem jen po tichu, šumění jehličí a zpěvu ptáků, nikoliv po dotěrnosti mužských. Před nedávnem mi totiž nečekaně zemřel muž. Potřebovala jsem čas na to, abych se vzpamatovala a dokázala vstřebat nenahraditelnou ztrátu.
S mým mužem, Petrem, jsme zrovna začali rekonstruovat byt v Plzni. Šetřili jsme každou korunu, nedopřávali si skoro nic a najednou tohle… Petr zkolaboval, sanitka už mu nedokázala pomoci. Byl to jeho druhý infarkt. Po pohřbu jsem zůstala sama bez své druhé půlky i bez opraveného bytu. Zato se dvěma dospívajícími syny, Jiřím a Ivanem. Byla jsem na dně. Jak přežít tu ztrátu?
V práci mi dali poukaz do lázní. Neměla jsem vůbec chuť opouštět byt. Kolegové však stáli na svém:
Nebudeš první ani poslední vdova, Aleno. Máš děti, musíš žít dál! Jeď, trochu se srovnáš, dáš si myšlenky do pořádku, přemlouvali.
Tak jsem, s těžkým srdcem, odjela.
Bylo to čtyřicet dní po Petrově smrti. Duše bolela stále.
V lázních mě ubytovali v pokoji s veselou slečnou Eliškou. Byla sluncem naplněná osoba, jen zářila optimismem. Téměř mě to dráždilo. Nechtěla jsem své trápení sdílet zrovna s ní. Vždyť co je jí do toho? K Elišce se hned přilepil zábavný animátor. Jak to tak bývá, v lázních jsou samí rozvedení, ovdovělí nebo svobodní a o svou šanci se pokouší. Já těm řečem nevěřila. Elišku jsem varovala:
Dej si na něj pozor, holka, určitě je potřetí ženatý.
Eliška se smála:
Ale Aleno, já už nejsem žádná naivní hrdlička!
A večer hrdlička zase mizela na rande, zatímco já celý týden seděla v pokoji, četla knihu a ani nevěděla, co čtu, koukala na televizi bez vnímání obrazu.
Jedno ráno jsem se probrala ve výborné náladě. Z okna bylo vidět rajský klid. Pomyslela jsem si, že procházka lesem, čerstvý vzduch a zpěv sýkorek mi prospěje. U lesa jsem narazila na neznámého muže.
Už jsem ho zahlédla v jídelně. Malý, s nablýskanou pleší, směle si mě měřil pohledem. Nebyl mi sympatický byl mi skoro o hlavu menší. Ale čistě oblečený, dokonale oholený, vždy act vkusný pán. Při každé večeři se uctivě uklonil. Odpovídala jsem jen krátkým kývnutím – ze slušnosti.
Jednou si přisedl ke mně.
Nudíte se? zeptal se sametovým hlasem.
Ne, napnula jsem se.
Nelžete, slečno. Smutek je vám vidět ve tváři. Možná bych Vám mohl pomoci? neúnavně pokračoval.
Máte pravdu, je to smutek po zesnulém muži. Ještě nějaké otázky? utřela jsem si ruce do ubrousku, vstala od stolu a ukončila rozhovor.
Omlouvám se, nevěděl jsem. Upřímnou soustrast. Ale, nenapijete se se mnou čaje? Jmenuji se Luboš, spěšně představil se.
Bylo znát, že se bojí o moji přízeň přijít.
Alena, odpověděla jsem neochotně a odešla.
Od té chvíle si Luboš přisedal při každé večeři a pokaždé mi přinesl malou kytici zvonků. Ty kvetly v okolních lesích skoro všude. Bylo to milé, ale chtěla jsem vztah ukončit ještě dřív, než začne. Bez dalšího zamotávání…
Luboš vytrvale přicházel i na mé večerní procházky. Dokonce jsem si začala obouvat boty bez podpatku, ať ten výškový rozdíl není tolik vidět. Luboš se svého malého vzrůstu a lesklé hlavy ani trochu nestyděl. Brzy jsem pochopila, že ženy si získává hlasem tak vřelý mužský hlas jsem nikdy předtím neslyšela. Připadalo mi, že jsem v jeho sítích.
Večery jsme začali trávit tancem nebo jsme jeli do města koupit ovoce Můj nápadník se mě několikrát pokoušel nalákat do svého pokoje. Držela jsem se pevně jako cínový vojáček.
Nakonec mi Luboš připomněl:
Alenko, zítra odjíždíme. Nepřijdeš dnes večer ke mně na šálek čaje? Co říkáš?
Uvidíme odpověděla jsem neurčitě.
Nastal poslední večer v lázních. Rozhodla jsem se Luboše neurazit a přišla. Věděla jsem, kam to povede…
Stůl překrásně prostřený, chlebíčky a jednohubky zakoupené určitě v restauraci. I příbory tu má vypůjčené, pomyslela jsem si pobaveně. Luboš galantně přistrčil židli, odkudsi vytáhl láhev sektu.
Tak na zdraví, Alenko, netuším, jak se zítra rozloučíme. Zanech prosím adresu, určitě navštívím, zněl jeho hlas smutně.
Za dva dny mě zapomeneš, znám vás chlapy. Tak na co si připijem, Luboši? byla jsem připravená úplně na vše.
Jakpak na co? Na lásku, Alenko, na lásku! připil si Luboš.
Ráno jsme se probudili v objetí. Ach, proč jsem si hrála na něco, co nejsem? Proč jsem k němu nezašla dřív? Tolik času jsme promarnili! Zamilovala jsem se jak holka a teď je čas balit kufry.
Loučila jsem se s Eliškou. Seděla na posteli a brečela.
Copak, Eliško? vzdychla jsem.
Jsem těhotná, Aleno. Nevím, kdo je otec, popotáhla.
Udělal ti to onen animátor? snažila jsem se vytáhnout víc.
Netuším. Poznala jsem zde ještě jednoho, z vedlejšího hotelu. Ten je ale ženatý reagovala rozpačitě hrdlička.
Tak, Eliško, zavolej rodičům, ať přijedou a pomůžou ti. A teď pojď se mnou k vedoucí sanatoria, třeba něco zjistíme, poradila jsem jí.
Eliška se v slzách vyřítila z pokoje. Ach, děvče, nač si to tak komplikovat…
Přišel čas k odjezdu. Nechtělo se mi. Za 24 dní se mi vše stalo blízkým hlavně Luboš…
Před lázněmi už stál autobus. Luboš mě přišel vyprovodit, v ruce zvonky. Rozplakala jsem se, pevně ho objala. A bylo po všem. Krátký, rychlý románek skončil. Srdce se sevřelo stačilo by, aby mě zavolal, a já bych všeho nechala
S Lubošem jsme žili v různých městech. Spojení zůstávalo jen přes dopisy. A právě to mi napsala… Lubošova manželka. Psala, že o všem ví a že nemám naději jí je třicet, a mně už čtyřicet. Odpověď jsem nepsala. K čemu?
Za půl roku se tu najednou objevil sám Luboš. Synové se divili, kdo je ten muž, ale slušně mlčeli.
Luboši, jedeš jen kolem, nebo? zeptala jsem se napjatě. (Chtěla jsem slyšet: Jsem tu navždy.)
Nebo… Nevyhodíš mě, Alenko? váhal u dveří.
Synové se rozpačitě stáhli do pokoje.
Vstup dál. Přivážíš dopis od ženy? neodpustila jsem si poznámku.
Odpusť mi. Psal jsem ti, našla to žena Přiznávám svou vinu. Rozvedli jsme se, sklopil oči.
Luboši, nevěděla jsem, že jsi… byl ženatý. Všechno by bylo jinak. Co teď? byla jsem nejistá.
Vezmeš si mě, Aleno? překvapil mě svou žádostí.
Nevím mám děti. Co na to řeknou? Nejde jen tak, váhala jsem, ale bylo mi v duši dobře.
Děti jsou přece důležité. Já mám desetiletou dceru Terezku, překvapil mě.
Jak dceru? Ty ji necháš? vyrazila jsem.
Kdepak, Alenko, to bych nikdy neudělal. Vezmu si Terezku k sobě. Její matka hodně pije. Budeme všichni pohromadě, překvapil mě ještě víc.
Počkej, Luboši, jaká společná domácnost hned? Ani tvoji dceru neznám a už mám být její maminkou? Všechno urychluješ. Dej mi čas. Promluvím si s chlapci. Teď pojď, dám ti najíst, ženichu s ocasem, usmála jsem se.
Společná rodina se nám samozřejmě podle představ nevyvedla přišly hádky, někdy i vyhazovy z domu, prostě všechno možné. Každý máme jinou povahu. Ne každý umí udělat krok zpět.
Čas ale běžel.
Můj starší syn Jiří a Lubošova dcera Terezka se nakonec vzali a obrátili se proti nám. Vyčítali nám kdeco a tvrdili, že jsme neměli bourat staré rodiny, že Luboš neměl odcházet od pijící ženy a já se, jako vdova, už znovu neměla vdávat. Jiří s Terezkou se odstěhovali do pronajatého bytu.
Já i Luboš jsme pokrčili rameny a prostě se měli i dál upřímně rádi.
Uběhl rok.
Zbloudilé děti se nevracely, Tereza zavolala otci jen k narozeninám.
Po třech letech nás oba Alenka a Jiří pozvali na návštěvu. Byli jsme mile překvapeni a šli, protože nás volali.
Narodil se jim syn – tedy náš společný vnuk. Radost byla obrovská. Nad slavnostním stolem nás oba požádali o odpuštění prý v životě se stane ledacos a umět odpouštět je umění. A prý si rodičů máme vážit. Proto vnuka pojmenovali Miroslav ať v rodině vládne mír.
Tak jsme s Lubošem dostali svoje dávno zasloužené novorozené štěstíSeděli jsme tam mezi barevnými balónky a smíchem, s talíři na klíně a malým Miroslavem v náručí. Když mi zavoněla na rukávech jeho mléčná vůně, vzpomněla jsem si na všechno, co jsme s Lubošem překonali na mé dlouhé smutky, hádky v kuchyni, slzy i smíchy, na začátky a konce, které propáral čas. Nakonec jsme každý z nás byli doma tam, kde se mohl znovu nadechnout a kde nám odpuštění rostlo v náručí, právě tak jako teď tenhle kluk.
Luboš mi zašeptal do ucha: Vidíš, Alenko, jak je život nečekaný? Kdo by to byl tenkrát v lázních čekal
Usmála jsem se a políbila ho do hladké pleše. Mám strach před budoucností, ale teď bych za nic nechtěla minulost vrátit.
A tak jsme si vyměnili pohled, ve kterém bylo všechno vzniklá pouta, odpuštěné viny i to tiché přání, ať tenhle okamžik vydrží co nejdéle.
Zazvonily skleničky, vnuk se rozesmál a v tu chvíli jsem pochopila, že život je o malých zázracích, které pobývají v jediném: odpustit a přijmout, být a patřit. Tak jsme přišli k míru, který měl teď, vnoučkovým jménem, své stálé místo v naší rodině a v srdci každého z nás.
