Čáp, co mě kdysi zavezl k baráku mých rodičů, byl nejspíš pořádně šilhavý. Vyвалil mě u dětského domova, jako kdyby byl sám po flámu. Od toho момента у меня всё и покатилось к черту jakmile mě ten opeřený trouba hodil, v životě se mi všechno zamotalo.
Když jsem měl čtyřicet na krku, přece jen jsem se nějak vydrápal z jámy, do které mě ten čapí šašek poslal. Postavil jsem vlastní důmek v Pardubicích, našel si ženu, koupil si feldu jasně, ojetou, co taky čekat. Zbývalo jen zasadit strom a vychovat potomka. Jedno dítě ještě s Lenkou dáme, na dvě si netroufnem, žádná fabrika nejsem.
Zrovna jsem ráno vařil turka a přemýšlel, co zasadím: jabloň nebo něco míň náročného a taky jak ztvrdnout v tomhle hnusně mokrém ránu. Rodinné trenky se mi houpaly na šňůře, průvan běhal všude. Ty trenky jsem měl daleko dřív než tu rodinu, ha-ha! No, člověk míní, čáp mění…
Najednou někdo začukal na balkonové dveře. Zase haranti z baráku vychovávají holuby kamením, nebo co? Pošlu na vás čápa, spratci. Zabušilo to podruhé, pak potřetí. Třetí patro, že by kominík…?
Odhrnu záclonu a tam na balkoně poskakuje ten stejný šilhavý čáp mého dětství!
Vypadni, potvoro opeřená! vykřiknu a má kaiserka letí střemhlav ke květinám.
Promiň, Petříku, fakt se omlouvám, šprajcuje ten čáp dlouhý zobák mezi dveřmi, můžeš mě klovnout! Třeba do pravýho křídla, to mám silnější.
Mazej pryč! snažím se ho pucnout ven a držím mu tu krční tyč oběma rukama.
Nebuď blázen, Petříku, poslechni mě, čéče.
Ty ještě mluvit budeš, že tě nezakousnu, zmetku z Poštorné!
Přiletěl jsem se fakt omluvit…
To je ti k ničemu, zobáku!
V tom se rozdrnčí zvonek Lenka je doma!
Zmiz, zasyčím na čápa, vystrčím ho zpět na balkon. A že tě tu nevidím, až se vrátím.
Chystám se ke dveřím, slyším za zády čapí špitnutí: Odpusť, Petře, už jsem všechno spravil…
A už je tu Lenka promočená, spokojená, má vlasy připlácnutý k tváři a oči jako prskavky. Potkala cestou taky čápa, nebo co?
Než cokoliv řeknu, letí ke mně, hází deštník, vrhá se mi kolem krku:
Čtyři! Čtyři! ječí, až se před domem otřásají trabanty.
Co čtyři? valím na ni oči.
Budeme mít čtyřčata! křičí, jak kdyby oznámila výhru v Sazce. Čtyři malý rarachy!
A v tu chvíli mi všechno docvakne čapí řeči a naše čtyřky. Vyletím na balkon, čáp právě odlétá. Snažím se ho chytit za ocásek, ale je fuč!
Stůj, prevíte! volám za ním. Stůj, dlouháne!
Spraveno! ozve se shora.
Otočím se Lenka stojí za mnou a bulí radostí.
