— Slyš, sousede, já už dlouho neviděl vašeho kocoura na chodbě. Jak se vůbec má? Je živý a zdravý?
Sousedé, když uslyšeli o kocourovi, najednou ožili a rozzářili se do úsměvu:
— Však někam zmizel už před pár dny. A díky Bohu!
— Proč díky Bohu? — zeptal se Milan, snažíc se, aby jeho hlas zněl klidně. I když uvnitř to v něm vřelo.
*****
Poslední dva týdny si Milan všiml, že jeho sousedé začali svého domácího kocoura často vyhazovat na chodbu. Ano, prostě ho popadnou za kůži a vyhodí.
Občas to dělá pán kocoura. Občas paní.
A občas…
…ten nešťastný kocour prolétl Milanovi přímo před nosem.
— Opatrně! — okřikl Milan svou sousedku. Ta si ale ani nechtěla nic poslouchat.
Místo omluvy za své chování na něj žena zpod obočí zlověstně pohlédla a zavřela dveře.
Přesněji — třískla jimi tak silně, že na chodbě zacinkala skla a v základu domu se určitě objevila jedna, možná i pár mikrotrhlinek. Nejdřív Milan naivně předpokládal, že jeho výstřední sousedé pouští kocoura jen na procházku nebo ho učí samostatnému pobytu venku.
Ale po čase pochopil, že je to trest za nějaké prohřešky.
Tedy: něco provedl — šup s ním na chodbu.
Občas vyděšený, občas moc smutný kocour sedával celé hodiny na podestě čtvrtého patra u dveří potažených hnědým dermatem a čekal, až mu odpustí a pustí ho zpátky.
A jeho páníčci mu samozřejmě odpouštěli. A brali ho zpátky domů, ale nestalo se to hned.
A když začal mňoukat nebo škrábat na dveře, hned od paní dostal smetákem.
Milan na vlastní oči viděl, jak se to děje.
Tehdy právě stoupal po schodech (výtah v jeho domě už půl roku nefunguje) a když došel do čtvrtého patra, všiml si už známého kocoura. Chtěl ho i pozdravit, ale…
…kocour si ho v tu chvíli nevšímal.
Hlasitě mňoukal a drápal svými drápky na dveře.
Kocour se zjevně chtěl dostat domů, ale protože ho tam nepouštěli, rozhodl se tímto prostým způsobem připomenout.
Z bytu se ozvaly kroky, pak se dveře prudce otevřely a paní v obnošeném županu, ani slovo neřekla, vší silou praštila kocoura smetákem a hned zase zavřela.
Stalo se to tak rychle, že Milan ani nestihl nic říct. A měl co říct…
…chtěl tu ženu zahanbit, že se tak ošklivě chová ke svému zvířeti.
— Co, hodně tě schytal, kamaráde? — zeptal se Milan, když ke kocourovi přistoupil.
Kocour se na Milana podíval smutnýma očima, ale přitom v jeho pohledu byla i vděčnost — za to, že si ho někdo vůbec všímá.
Kocoura vyhazovali na chodbu za sebemenší provinění.
Jednou Milan slyšel, jak sousedka křičí na celý byt: „Ach ty, takový! Zase jsi shodil vázu! Jardo, vyžeň toho kocoura okamžitě. Bude vědět, jak skákat po stolech!” — a za minutu se dveře pootevřely a z nich se objevila chlupatá mužská ruka, která pevně držela kocoura za kůži.
Pak prsty povolily, kocour spadl na podestu a dveře se hned zavřely. Kocour vstal a posadil se čelem ke dveřím — čekat, až mu odpustí a pustí ho zpátky domů.
A Milan jen nesouhlasně zavrtěl hlavou. No, tyhle výchovné metody nechápal.
Milan pohladil kocoura a šel domů.
A kocour dál seděl na jednom místě s výrazem vesmírného smutku na svém vousatém obličeji.
Milan nebyl příliš sentimentální člověk, ale ten obrázek se do něj zaryl jako tříska.
„No jde takhle zacházet s živým tvorem?” — přemýšlel. Po nějaké době, když Milan chodil kolem, pokaždé zpomalil krok a kocour, když ho poznal, začal tiše předl — na uvítanou a trochu podbízivě.
Občas si Milan vedle něj dřepnul, poškrábal ho za uchem, a ten, zavíraje oči, nastavoval hlavu pod prsty a pak se svým vlhkým čumákem otíral o jeho dlaň.
Kocour byl teplý, živý a velmi důvěřivý, a z toho bylo Milanovi u srdce velmi těžko.
No nechápal, proč tak milý kocour dostal tak bezcitné páníčky. Proč, ptal se, si vůbec pořizovali zvíře, když kromě sebe nikoho nemilují? „Podivní lidé, proboha.”
A jednou, když se znovu na chodbě setkal s kocourem, se Milan pevně rozhodl: jestli ti lidé ještě jednou vyhodí zvíře na chodbu, on něco podnikne. Už toho bylo dost trápit nešťastné zvíře.
Nevěděl, co přesně udělá, ale cítil, že se musí vměšovat, jinak to nikdy neskončí.
Den, kdy Milanova trpělivost definitivně praskla, nastal v pátek, když se vracel domů obzvlášť naštvaný.
V práci se pohádal s kolegy, v dopravě se lidé strkali a šlapali mu na nohy, ještě k tomu od rána mrholilo. Zkrátka, náladu měl na nule. Možná i pod nulou.
Když stoupal po schodech, už z třetího patra uslyšel známé žalostné „mňááááá”.
Kocour jako vždy věrně seděl u svých dveří, ale domů ho nepouštěli.
A na chodbě, mimochodem, bylo docela chladno. Nebylo zrovna léto, jak se říká. Milan se zastavil na podestě a zamyšleně hleděl na kocoura, který při pohledu na něj jako obvykle zavrněl a šel mu naproti.
A pak — prásk!
A všechny problémy dnešního dne rázem připadly Milanovi jako naprostá malichernost. Tady má kocour — problémy.
Jaké? Obrovské! Chovají se k němu jako k věci. Jako k nějaké hračce. Co může být horší?
Milan zaposlouchal se do ticha za dveřmi potaženými dermatem. Nikomu na tom kocourovi nezáleželo.
A on měl velkou chuť dát svým sousedům lekci.
— Tak dost, — řekl Milan nahlas, sám překvapen svým odhodláním. — Pojď se mnou.
Sehnul se, popadl kocoura do náruče.
Ten okamžitě začal hlasitěji vrnět a třel se hlavou o jeho promočené sako a zanechával na něm chlupaté šmouhy.
A pak šli do sedmého patra, kde bydlel Milan.
Vzal si kocoura jen na pár dní.
„Ať se páníčci polekají, ať ho hledají, trápí se. Pochopí, že se to takhle dělat nedá…” — přemýšlel Milan, když vcházel do bytu. Doma si kocour překvapivě rychle zvykl. Očichal kouty, vyskočil na gauč, pokroutil se, vybral si místo a stočil se do klubíčka na dece a vděčně hleděl na svého zachránce.
A zatímco kocour odpočíval, Milan, navzdory mrholení a únavě, doběhl do nejbližšího zverimexu, koupil kocourovi to nejlepší krmivo, „potřeby na záchod” a ještě hračky — pro případ, že by se chlupatému nájemníkovi stýskalo, až on nebude doma.
Druhý den, v sobotu, Milan několikrát přistoupil ke vchodovým dveřím, otevřel je a vyhlížel na chodbu.
A velmi se divil, že na chodbě bylo velmi ticho.
Nikdo nechodil po patrech, nevolal kocoura jménem (mimochodem, jak se jmenuje, Milan nikdy nezjistil), nelepil žádné letáky.
Vycházelo to tak, že kocoura nikdo nehledá. A to bylo divné. Moc divné…
Milan se vracel do bytu, díval se na kocoura a krčil rameny.
A ten se líně protahoval na gauči a ani nepřemýšlel o tom, že by chtěl ven.
— Poslyš, možná se chceš vrátit na chodbu? — zeptal se Milan v neděli a ukázal na dveře. — Já tě nedržím. Jdi, jestli potřebuješ.
Kocour se podíval na dveře, přenesl pohled na Milana a demonstrativně si začal olizovat tlapku.
Pak vstal, přistoupil a otřel se o jeho nohu.
Odpověď byla jasnější než jakákoli slova. Milan zavřel dveře, usmál se a vzal kocoura do náruče.
Vydali se do kuchyně na snídani a pak do pokoje na televizi. Přece jen je víkend. Kocour ležel Milanovi na klíně a předl jako malý traktor a v bytě bylo poprvé po dlouhé době skutečně útulno.
Pak přišlo pondělí. Kocoura stále nikdo nehledal.
A Milan se rozhodl, že ho zatím páníčkům nevrací.
Jediné, co mu nedalo spát, bylo to, že by ho sousedé mohli obvinit z krádeže.
De facto ukradl cizí majetek. I když živý, i když s dobrými úmysly a výhradně pro výchovné účely, ale ukradl.
Milan si v hlavě přehrával možné scénáře: sousedé zavolají policii, obviní ho z krádeže cizí věci, bude se muset všelijak vysvětlovat, ospravedlňovat. Jeho motivy by nemuseli pochopit.
Tahle myšlenka mu vrtala hlavou a nedovolila mu se uvolnit až do konce. Proto celý den, když byl v práci, byl Milan jako na trní a neustále kontroloval telefon — jestli mu nevolali. Ale ten den nepřišel jediný zmeškaný hovor.
A když se Milan večer vracel domů — uviděl souseda, který šel vyhodit odpadky.
V černém pytli nebylo nic vidět, ale podle obrysu uvnitř bylo něco velmi podobného kočičímu záchodu.
Zamával na souseda, aby zastavil, a když přišel blíž, nenápadně se zeptal:
— Slyš, sousede, já už dlouho neviděl vašeho kocoura na chodbě. Jak se vůbec má? Je živý a zdravý?
Sousedé, když uslyšeli o kocourovi, najednou ožili a rozzářili se do úsměvu:
— Však někam zmizel už před pár dny. A díky Bohu!
— Proč díky Bohu? — zeptal se Milan, snažíc se, aby jeho hlas zněl klidně.
— No žena ho chtěla odvézt na chatu a tam nechat. Už ji prý leze na nervy, šmudlí všude vlasy, v noci řve, převrací vázy. A tam by aspoň chytal myši. Ať je z něj nějaký užitek. Jenomže mně se na tu chatu vůbec nechce. Za prvé je daleko. A za druhé, stejně by mě žena donutila něco tam dělat. A takhle kocour sám zmizel a nikam jet nemusíme. Já jsem k té příležitosti včera dokonce vypil dvě piva. Přece jen oslava.
— A je vám toho kocoura vůbec líto? Co když se mu něco stalo?
— Co bych ho litoval? Vždyť to není člověk. Poslyš, a proč se po něm vlastně ptáš? — soused přimhouřil oči s mírným podezřením a podíval se na Milana.
— Ale jen tak, jen jsem se zeptal… — zamyšleně odpověděl Milan, načež se ani nerozloučil a rychlým krokem zamířil ke vchodu.
Uvnitř Milana všechno vřelo rozhořčením.
„Na chatu, teda…. Na konci října. Odvézt a nechat tam kocoura na jistou smrt. A ani kapka lítosti. Dokonce jsou rádi, že sám zmizel a ušetřil je nutnosti jet a špinit si ruce.”
Na chvíli si představil toho hodného a důvěřivého kocoura, jak sedí na prahu prázdné chaty (nebo vůbec — pod plotem) a čeká, až se pro něj vrátí.
Čeká tak věrně a oddaně, jako to dělával pod dveřmi na chodbě. Pro jeho sousedy byl kocour věc, která jednou těší, podruhé překáží, a když překáží moc často, vynesou ji za práh.
Nejdřív na chodbu na pár hodin, potom na chatu navždy.
Když Milan vystoupil do sedmého patra a vešel do bytu a uviděl, že ho kocour věrně a oddaně čeká u dveří, hned se mu udělalo u srdce tepleji.
A ještě najednou pochopil, že udělal všechno správně…
Správně, že ukradl kocoura tak bezcitným lidem, kteří ho chtěli na konci podzimu odvézt na chatu a tam nechat.
Milan se usmál, vzal kocoura do náruče a šli do kuchyně připravit večeři.
A po večeři — leželi na gauči a dívali se na televizi.
Přesněji — Milan se díval, a kocour byl prostě vedle. To se otočil na jeden bok, to na druhý. Kocour se znovu zavrtěl, ale tentokrát se převalil na záda a důvěřivě nastavil břicho — své nejzranitelnější místo. Udělal to bez přemýšlení. Protože už se nebál.
Protože skutečný domov není jen střecha nad hlavou a miska s krmivem.
Skutečný domov je to místo, kde nemusíš zasluhovat právo být.
A kde tě mají rádi. Jen tak. Za to, že jsi.
