Zkouška dospělosti
Lenko, proč nejdeš s námi oslavovat konec projektu? zeptal se s úsměvem Martin a ještě na ni spiklenecky mrknul.
Protože, můj drahý příteli, teď mám rande, pronesla Lenka trochu zrozpačitě.
Tak to je šok! Martin se očividně podivil. Lenku znal už pět let a vždycky ji bral jako svobodnou maminku, která zjevně nehledá chlapa nebo možná hledá, ale on si toho nikdy nevšiml. No tak tě nebudeme zdržovat. Ať ti to vyjde, popřál jí a obrátil se ke kolegům. Jdeme?
Jasně!
Dejte už pryč ten notebook!
Jdeme, jasně! znělo ze všech stran, jak parta nabírala směr k první volné kavárně.
Martin kráčel mezi nimi s ledovým klidem, ale někde uvnitř ho štípl drobný škorpík žárlivosti. Jako by měl co závidět Mezi ním a Lenkou se nikdy nic nestalo a určitě ani nestane. Prostě kolegové, někdy přátelé na pivo, na půlku řízku pro štěstí.
Je to prostě zvláštní, blesklo Martinovi hlavou.
*
Domů dorazil ten den později než obvykle. O dost. Jen co vešel do bytu, děti začaly vřískat: Táta přišel, táta je doma! A hned se na něj pověsily. Nakonec se objevila Iveta.
Martine, konečně!
Zachumlala se mu do náručí a věnovala mu polibek.
My mezitím stavěli parádní loď! A ty se pořád někde touláš, škádlila ho Iveta s úsměvem.
No dovol, já přináším domů koruny, zabručel Martin. A navíc, mám právo se v práci zdržet, jak dlouho chci!
No to máš, opáčila Iveta, samozřejmě.
A žádné výslechy, prosím, dodal Martin ještě trošku nevrlým tónem.
Kdyby se ho někdo v tu chvíli zeptal, proč je tak protivný, stejně by neodpověděl. Vlastně to nevěděl ani on sám.
Martine, tebe hryznul pes, nebo co? zkoušela dál Iveta, pořád s úsměvem.
A v tu chvíli Martin pochopil, co vlastně chce: stáhnout jí tu vševědoucí pohodu z obličeje. Aby jí bylo stejně mizerně jako jemu.
Ne. Jsem jen unavený. Dej něco na stůl, snažil se to říct klidněji, a když Iveta odtančila do kuchyně, sednul na botník a zabořil si hlavu do dlaní.
Proboha, co to zase dělám? prolétlo mu hlavou.
*
Za pár dní už to Martina pustilo a zpětně si uvědomil, že byl jen rozhozený, že Lenka nešla s nimi pořádně zapít konec projektu. A že ho to mrzelo.
Mezitím už byli v novém projektu a on se do něj opřel jako viking do vesla.
*
Lenko, dneska to asi bude na přesčas, nadhodil jednou. Potřebuju ještě ty výpočty.
Sorry, dneska jedu k mamce, vrtěla hlavou Lenka. Je to pro mě fakt důležité. Zítra přijdu dřív a všechno ti připravím.
Dobře, beru, kývl Martin, i když ho to teda zrovna netěšilo. Jak může být něco důležitějšího než projekt?!
Takže máš nemocnou maminku? zajímal se Martin.
Jo, stalo se to, Lenka sklopila zrak.
Rozumím, přikývl smířeně a skutečně jí to projednou odpustil.
Jenomže ouha. Ukázalo se, že to s nemocí byla jen pohádka, aby mu nemusela říkat pravý důvod že jede s přítelem.
Ona k mamce? Ani náhodou! divil se, když mu to holky z kanclu řekly.
Ale jede, smála se Olga. Akorát ne sama, ale s tím jejím.
Pak jí s Martinem vyhlíželi z okna: Lenka vychází z baráku, k ní běží mladík, obejmou se, drží se za ruce, hup do auta a jsou fuč!
A zase ta žárlivost, tentokrát už ne ťupnutí, ale pořádná kopačka.
No jo, ona opravdu někoho má! proletělo mu hlavou.
Tak procedil napůl ledově. V šest končíme všichni, pak už je čas na volno, ne?
Sedl si ke svému stolu, snažil se soustředit, ale marně místo práce mu v hlavě strašila Lenka v autě s cizím chlapem.
*
Čas běžel. Martin byl čím dál nerovnější. Nerozuměl své hlavě ani za halíř.
Nejdřív je to taková příjemná nervozita: slyší Lenkův hlas, nebo mu na Slacku pípne zpráva a už by mohl běhat maraton. Přesně takhle se cítil tehdy, když začal randit s Ivetou.
Co když jsem se fakt zamiloval? ptal se v duchu. Připadalo mu to směšné, skoro jako když si děda koupí skateboard ale spíš ho to děsilo. Snažil se své pocity ignorovat a předstírat, že se nic neděje. Vždyť je dospělý! Teď v únoru slavil kulatiny čtyřicítku. Má rodinu. Má ženu, kterou miluje. Tedy spíš teď už jen respektuje, důvěřuje jí, je jí vděčný. Láska ta velká, horká, šílená a trochu pitomá už vyprchala. Asi to tak má každý, říkal si.
Pak přišlo neklidné období. Jakmile Lenka vstoupila do místnosti, okamžitě se napřímil, jako by měl v těle metlu. Častěji s ní začínal konverzaci, ptal se na názor. Pak doma probíral v hlavě každé slovo, jako by v tom bylo zašifrováno třinácté platové třídě tajemství.
Jednou si s hrůzou uvědomil:
Co kdybych ji potkal dřív? Před dětmi?
A ta myšlenka ho doslova omráčila.
Ano! Odešel bych! Ne hned, ale postupně bych si našel výmluvu, důvod, záminku. Všechno bych kvůli tomu rozfofroval barák, rutinu, rodinu kvůli šanci s ní být.
Pak přišla vlna viny, která mu spláchla posvátné pilíře jeho hodnot jak listopadová Berounka.
Podíval se na rodinnou fotku na stole. Iveta, děti, dovolená v Chorvatsku, všichni se tam tváří, jako by právě vyhráli Sportku. I on.
Proč má ale najednou pocit, že žije v cizím životě?
Nedokázal si odpovědět. Proč teď? Proč zrovna Lenka? Z těch tří let, co spolu pracovali, byl vůči ní úplně lhostejný.
A najednou se mu hroutil vnitřní svět. Všechny ty rodinné jistoty se drobily jak linecké cukroví. Věděl, že nechce nikomu ublížit. Nechce přijít o rodinu. Nechce rozbít vše, co má. Jenže ani necítit už nedokáže.
*
Jednoho rána se vzbudil brzy. V bytě tma, jen zpoza závěsů pořádně kouká proužek pouliční lampy.
Martin ležel, koukal do stropu a v hlavě měl Lenku. Ne a ne ji vytěsnit i v tom tichu, v teplých bačkorách, cítil, jako by mu v duši seděla malá Lenka-červíček.
Vzpomněl si na včerejšek. Zase odešla dřív. Zase s tím frajerem. A pokaždé, když odcházela, měl pocit, že se v něm něco trhá.
Ztrácím se, pomyslel si. Jestli teď nepřestanu, o všechno přijdu. Ne hned. Ale zchladnu, budu zlý a odcizený. Blízcí i sám sobě. Nebude už cesty zpět.
Vstal, oblékl se, zamířil do kuchyně. Uvařil si kávu, podíval se z okna ven venku prázdno, listopadově pochmurno a na náladě ti to nepřidá.
Tam a tehdy udělal rozhodnutí.
*
Jak to, že přecházíš do jiného oddělení?! už se kolem něj začali houfovat jeho podřízení. Samozřejmě i Lenka.
Prostě je tam problém a já ho mám pomoct vyřešit, prohlásil Martin.
Takže jen na chvíli, jo?
Jistě, jen na chvíli, kývl Martin, s tím jeho typickým trvale dočasným stylem.
Chvíli měl nutkání odejít z firmy úplně. Ale byl by blázen dobrá pověst, slušná výplata (na pražské poměry je to skoro jako jackpot) a šance na lepší příští.
Tak požádal o přesun do jiného oddělení. Jen na pár měsíců. Trochu si odpočine od kruhu, kde mu jeden pohled a dvě věty od Lenky rozklepou srdeční chlopeň.
Nechtěl přijít o všechno kvůli chemii a omlouvat to větou: No víš, jsem jen člověk
Věděl, že čas udělá své. Bude to bolet, ale bolest pomine.
Večer řekl Ivetě:
Chtěl bych být víc s tebou a dětmi. Nechci už pořád trčet v kanceláři.
Iveta na něj vytřeštila oči:
Vážně?
Jo. Přijde mi, že něco důležitého mi uniká. S dětmi. S tebou.
Neodpověděla, jen se usmála tak, že mu to vehnalo knedlík do krku.
Začal brát děti ven, do parku, ze školy, na kroužky. Chodil na třídní schůzky i školní divadélka dřív by u toho radši sekal trávník. Začal si povídat s Ivetou. Nejen kdo co koupí a kdo vytře podlahu, ale i o sobě, o tom, co ho trápí. A naslouchal jejím historkám.
Někdy se zarazil a pomyslel si: Jak to, že jsem to předtím nedělal? Co mi na tom vadilo?
Na Lenku nezapomněl, ale myšlenky na ni už byly řídké. Občas ji viděl v práci a ucítil slabou jehlu, ale už to nebyl skalpel bolesti.
Bylo to spíš připomenutí: Tuhle cestu jsem nešel a vlastně jsem rád.
*
Martine!
Martin spěchal obchodním centrem ke hračkářství, když uslyšel za sebou známý hlas. Otočil se. Lenka.
Kde jsi?! Celý oddělení tě čeká, a ty nikde! Rok pryč a jako bys zmizel z povrchu země!
Martin se usmál. Byl rád, že ji vidí. Ale srdce se neozvalo.
Ahoj, Lenko. Taky jsem rád, že tě vidím!
Jak se máš? zeptala se.
Jde to Vlastně jde to skvěle, a tentokrát to byla pravda.
Tak proč ses už k nám nevrátil? Byl jsi bezkonkurenčně nejlepším vedoucím.
Asi jsem potřeboval změnu, odpověděl stručně. A ty?
Já? usmála se ještě víc. Vdala jsem se. Je to úžasný chlap. Poctivý, hodný. Moje dcera ho zbožňuje.
Martin jen kývl. Žádná žárlivost, jen zvláštní úžas, jaký míváš, když potkáš starého kamaráda, který se změnil k nepoznání.
Mám radost za tebe, popřál upřímně.
Chvíli postáli, pokecali o bývalých kolezích a nových fraškách v korporátu, ale nikdo už nenavrhoval pokračovat v kavárně. Oba věděli, že příběh skončil. Nebo začal nový, ale s jinými herci.
Rozloučili se, Martin koupil dárek, vyšel z centra, nasedl do auta a teprve tam mu došlo: není tam už nic. Žádná bolest, žádný stesk, žádná touha všeho zahodit.
Díval se před sebe. Semafor, lidé spěchající přes silnici, děti držící se rodičů za ruce. Na vteřinu se poprvé za dlouhou dobu cítil na svém místě.
Ne ve vysněném ideálním světě, ne v romantické pohádce. Ale ve svém vlastním, opravdovém životě. Složitým. Ale jeho.
*
Lenka a Iveta stály vedle sebe na běžeckém pásu. Už dlouho chodily do stejného fitka a občas na stejnou lekci.
Tak jak proběhlo to vaše setkání? zeptala se Iveta.
Lenka pokrčila rameny.
Nijak. Popřál mi štěstí, to je vše Takže, vyhrála jsi, dodala. Tvoje muž je úžasný člověk.
Já vím, odpověděla Iveta. Vždycky jsem to věděla.
Usmála se a mrkla na Lenku.
