Už toho mám dost! Stačí! Jestli mi ještě jednou budeš vtloukat do hlavy, že se mám učit, tak nikam nejdu! Na zkoušku prostě nejdu! A co budeš dělat pak, co?! Lucie hodila batoh do kouta předsíně a strhla si z hlavy čepici.
Máma na to nic neřekla. Jen zakroutila hlavou a odešla do kuchyně.
Lucie si sundala bundu a chtěla ji mrsknout za batoh, ale rozmyslela si to, pečlivě ji pověsila do skříně a tiše vzdychla.
No jo, zase jsme se pohádaly A kvůli hlouposti! Jako vždycky.
Proč má máma pokaždé potřebu ptát se, radit a kontrolovat. Co jsem, dítě? Nebo snad hloupá?
Vždyť si moc dobře pamatuje, že dneska má poprvé hodinu s novým doučovatelem. Nemusí mi to každou chvíli připomínat!
Samozřejmě i Lucie přeháněla. Máma ji přece neotravoje pořád dokola. Jen se zeptala, jestli nezapomněla na třetího letošního učitele češtiny a literatury. Jenže Lucii už tak vadilo, že ji máma pořád chce dirigovat, že výbuchy vzteku byly na denním pořádku a přicházely i bez skutečného důvodu.
Lucie si umyla ruce a dlouze se zahleděla do zrcadla.
Krasavice! Akné, nos po tatínkovi, rezavé chlupy po mamce. Kolikrát už prosila, ať ji nechá přebarvit si vlasy! Máma vždycky jenom říká, že krása je věc času a jednou za to bude ještě ráda.
Jo jasně! Všichni vypadají normálně, jen ona jak strašák. Copak teď někdo nosí copánky?!
Pousmála se při vzpomínce, jak byla máma zoufalá, když si je Lucie jednou nůžkami na papír ostříhala málem u hlavy. Jiný doma nenašla. Se zavřenýma očima a zaťatými zuby si “řezala” tuhé prameny, už se těšila na maminu vykulenou:
Lúcko, proč?
Protože už toho bylo dost! Dělá si svůj život po svém.
Všude čte a slyší, že má poslouchat. Proč? Na co nějaké jejich zastaralé představy o světě? Oni v jejím věku neměli ani internet! Jak proboha žili? Stejně jim nevyložíš, že dnes je všechno jinak! Nač sedět hodiny nad učebnicemi? Stačí kliknout a vše je na displeji! Máma tvrdí, že to není totéž, že internet nenaučí být člověkem. No co ona o tom může vědět?! Lepší by bylo podívat se na nějaký trénink, jak se mluví s puberťákama, ať má rozum!
Lucie si utrhla strup z dalšího pupínku. Dobře, že to máma nevidí. Zase by bylo dusno! Vodí ji po doktorech a opakuje, že jí zůstanou jizvy, ale Lucii je to fuk! Hodnota člověka není ve vzhledu, ale uvnitř! Jak má tohle mámě vysvětlit?
Jo, “rodičovka” Taky slovo! Jen proto, že mě porodila, ze mě nemá věc na vlastnění! Lucie není žádný inventář!
Lucie mrkla na svůj odraz.
Co, mámo, líbí se ti to? Neměla jsi mě tolik dusit s doučováním! A vnucovat mi práva! Vždyť už teď zná zákony lépe než oba rodiče. Kdyby rodiče měli aspoň půl jejího nadhledu, rozcházeli by se líp.
Máma nemá hrdost ani ambice. Táta odešel za mladší a půlku majetku si přisvojil, máma se ani nebránila. Lucce zapsali byt, ten, co jí odkázala babička, to je vlastně jediné v pořádku. A máma? Alimenty a konec?! Kde je náhrada za promrhané roky života? Jako by Lucie nevěděla, v jaké atmosféře rodiče poslední roky spolu žili! Už není malá “lasička”, jak ji kdysi táta říkával. Všechno vidí, všechno chápe.
Pamatuje tu tichou nenávist, s jakou máma kladla talíř na stůl… Tu prázdnotu v tátově díky za jídlo… Ten starý rozkládací gauč v malém pokojíku, kde nebyl ani šatník, a stejně ráno v pokoji bral věci Budík, co si máma schválně posouvala, aby ji ráno táta nenašel v posteli To ulehčení, když Lucie v čtrnácti konečně řekla: “Rozejděte se a netrapte se už.” Kolik toho vydrží tři lidi pohromadě?!
Dospělí jsou fakt zvláštní. Pořád “děláme to pro tebe” a “ty jsi smysl našeho života”.
Blbost! Všichni žijou nakonec jen sami pro sebe! Lucie má důkazů na milion. I ti, co se tváří, že se hádají kvůli jejímu dobru, sledují hlavně vlastní zájmy. Je mezi nimi jen malý prostředník – mincí na směnu.
Vemte si jejich byt: stejný dům, jiný vchod, místo 3+1 dvoupokoják. Ano, hezky zařízený, s nábytkem, ale máma si ho doslova vyhádala výčitkami u táty, aby se aspoň na Lucii necítil vinný. Dá dceři to nejlepší, když už odešel. Ano, Lucie má dnes větší pokoj než dříve, ale ne kvůli starosti rodičů, jen proto, že byt museli rozdělit tak, aby dali pokoj od právníků. Lucie mezitím působila jako vzduchový polštář.
Lucie si povzdechla a vytáhla mast od lékaře. To, že ji použila, ještě neznamená, že máma má pravdu. Jen to opravdu pomáhá.
Protože večer… Protože střecha
Střecha se v Lucčině životě objevila nedávno. Před pár měsíci. Tehdy jí napsal David, kluk, po kterém už dlouho pokukovala. “Nepůjdeme na procházku?”
Nejdřív myslela, že je to něčí krutý vtip. Ve třídě všichni věděli, že Lucie je do Davida blázen. Smáli se, ale bez zloby. Lucie nikdy nikomu neublížila, půjčila opsat nebo se nabízela místo jiných, když někdo nebyl připraven.
Novotná, tebe jsem se ptala minule! Co se zase hlásíš?
Ale paní učitelko, to téma je zajímavé! Myslíte, že byl Karel IV. tyran? Dalo by se jeho režimu říkat totalitní?
Proč myslíš? přísná “děječařka”, kterou se báli všichni, jí stejně naletěla a třída si oddychla, že dneska zkoušení nebude.
A když Lucie ukázala SMS “zakletého” kámošce Barče, ta se jen ušklíbla:
No a? Co z toho?! Jsi jak ze století páry. Dneska holky kluky zvou. Prostě se ho zeptej! Co blázníš?
Lucie nic neřekla. Nedokázala vysvětlit ten vnitřní chaos a radost, když přečetla jediné slovo, které David napsal.
Šla na místo, jak se domluvili. A změnilo jí to život.
Střecha opuštěného paneláku, který zabrali místní, nebyla zrovna bezpečné místo. Lucie to věděla, ale když ji David vzal za ruku a zašeptal: “Opatrně! Sleduj, kam šlapeš!”, v tu ránu zapomněla, kolikátý schod počítá.
A tiše jí v hlavě znělo: Patnáct, šestnáct Jen pojď! Třicet dva, třicet tři On je tady
Na střeše ji David poprvé objal. Bez řečí. Veřejně, přede všemi položil ruku na její rameno: “Tohle je moje holka.”
Nikdo neprotestoval, i když Lucie viděla v očích holek z béčka závist. David s nimi chodil od první třídy, a přitom si vybral ji.
Tam ji taky poprvé políbil
Toho večera zůstali na střeše sami, ostatní šli do kina. Lucie tam chtěla taky, ale když jí David pošeptal do ucha, že spolu půjdou jindy, zůstala s ním, už tušila ten večer bude výjimečný.
Byl. Lucie na to dodnes vzpomíná jak v tichu slyšela jeho hlas: Lucky moc tě mám rád Neumím to říct, ale jsi nejlepší holka, co jsem poznal Smím?
A ty jeho polibky něžné, hřejivé
Opět zavřela oči a dolehlo to štěstí ale vtom jemně zaťukala máma:
Lucky, zpozdíš se Oběd je na stole
Zlost zachvátila Lucii jako vlna. Už zase!
Vyřítila se z koupelny jako vichr. Tvář zkroucená, jako ta z internetového memu, kde šílená dáma křičí na neznámého.
Co po mně vlastně chceš?! Všechno si pamatuju! Neotravuj! Tátu už jsi odrovnala, odešel od tebe! Chceš přijít i o mě? Já klidně půjdu za ním! A když nepřestaneš…
Nedořekla. Máma zvláštně vydechla a rovnou jí jednu vlepila.
Jdi! A až večer přijdeš, nezapomeň, že máš zítra test z češtiny. Vyspi se.
Lucii to zarazilo. Máma ji nikdy neuhodila. Ne že by ji to bolelo, spíš byla v šoku. Že máma najednou přestala snášet její výlevy ji zaskočilo.
Ale vzdát se bez boje? To není Lucin styl. Batoh, bunda, sluchátka Chtěla za sebou prásknout dveřmi, aby se třásl panelák, ale ovládla se. Ať si nemyslí, že je hysterická.
Lucie vyběhla z baráku a mrkla na hodinky. Hodina tam, hodina u doučovatele, s Davidem se stihne sejít nejdřív po šesté. Paráda! Budou spolu na střeše a máma ať si doma klidně rozčiluje. Potřebuje si přece taky čas od času “uvařit nervy”. Táta už ani nebere mámin hovor hned, takže Lucie má čas si s Davidem vše vyříkat. On má totiž rodiče, co do jeho života nezasahují. Má svoji kartu, limit, značkové hadry, ale žádná kontrola. Máma furt v práci, táta říká, že šestnáct je akorát na to, být dospělý, a dává mu volnost. Práci i školu si řeší sám. Jen ať dospívá! Takoví jsou rozumní rodiče!
Ne jak ta její
Cestou k doučovateli volal táta.
Co tam vyvádíte? Máma říká, že chceš jít ke mně bydlet?
Ale tati! Prosím tě, poslouchej, mám svoje věci na krku. Tvoje Katka rodí každou chvíli, já se mám starat o vaše mimino? Fakt ne! Mám dost svých trablí!
Jasně. S mámou se nehádaj. Nebo ti vypnu účet. Rozumíš?
To na tobě fakt oceňuju, tati, že jdeš přímo na věc. V pohodě!
Tak se drž a mámě už radši dej pokoj. Nezaslouží si to.
Ozvaly se tóny a Lucie se zamračila.
Mezi sebou válka, ale když jde o ni, hned drží při sobě. Zvláštní!
Nový doučovatel se Lucce moc nezamlouval. Na její chytré řeči jen mrkl a dal jí přečíst zvýrazněné kapitoly z nějaké staré knihy. Chtěla protestovat, ale po jeho příkladech uznala, že trochu poznatků navíc neuškodí.
Hloupá být nechce. David je chytrý… Musí mu stačit! Viděla tolik videí o vztazích. Všude: “Holka musí být samostatná a chytrá!” Samostatnosti má zatím málo, ale rozum se dá “nabrat”, jak říká i máma. Nakonec zvládla získat diplom na dálkovém studiu, když už čekala na rozvod.
Máma přerušila vysokou, když porodila Lucii. Začátek byl plánovaný jen na chvilku, pak už škola nešla, Lucie byla stále nemocná a babičky chyběly. Školku vydržela Lucie sotva pár týdnů, pak zase nemoc. Navíc se jí tam nelíbilo ošklivá krupičná kaše, protivné děti a žádné maminčiny ruce, které vždycky pohladí. Táta tenkrát mámě říkal:
Nepouštíš ji od sebe, zvyká si na to, že jsi pořád nablízku. Pak to bude mít těžší.
Ve druhé třídě už máma domluvila sousedku, aby Lucii vyzvedávala, zapsala se zase do dálkového studia a k tomu hned začala pracovat.
Dobře udělala. Jinak by teď jen počítala drobné a nadávala na celý svět. Takto má vlastní malou firmu dělají výzdoby na svatbách, bálech… Lucii ta práce lákala. Bylo to krásné, ženské. Jenže v práci máma byla šéf rázná, rozhodná, Lucie ji tehdy obdivovala, chtěla být stejná.
Ale matčinu kontrolu nesnášela. Na to se shodla s tátou. Už ji to nebaví! Máma chodí do jejího pokoje hlavně jen, když klepe, nic jí moc neporučí, ale i tak má vše pod dohledem. Ne výhružkami, jak táta, ale tou neuvěřitelnou starostlivostí:
Lucky, jak se máš? Co plánuješ? Nechceš něco jíst?
Z téhle péče byla Lucie zoufalá a chtěla křičet, aby už jí konečně dala pokoj:
Nech mě už být! Jsem velká!
Občas to zalo do vzduchu. Křikla, udělala scénu, pak byla vzteklá, že máma to bere jako dětské vrtochy.
Emařila na cestu k místu, kde se scházeli s Davidem, toužila zalézt do jeho náruče a aspoň na chvíli zapomenout na rodiče, zkoušky a vše okolo. Svět jí utíkal mezi prsty.
U plotu školy, kde se měli sejít, David nebyl. Chvíli tam postávala, ale šla nakonec sama na střechu. David nebral telefon, což se ještě nikdy nestalo. Lucii polilo zlé tušení.
Stoupala po schodech a cítila, že jí je najednou špatně. Předtím tu vždy běžela v teple jeho ruky, dnes každý krok překonávala silou.
Na střeše ji uvítal poryv ještě chladného jarního větru a ticho.
Nikde ani noha
Chtěla jít domů, vytáhla mobil, že si posvítí, už se stmívalo. Pak se cosi pohnulo na okraji střechy a Lucie ztuhla, potlačila výkřik ve chvíli, kdy poznala tu siluetu.
Davide
Seděl na samém kraji, nohy svěsil dolů, ramena skleslá. I když znala Davida teprve chvíli, pochopila, že se něco stalo. Něco vážného a bolestného. Možná až tak, že je David úplně na dně. Ta neobvyklá póza k němu nikdy nepatřila.
Strach, že přichází něco nenapravitelného, dodal Lucii rozhodnost. Tiše složila batoh na schody, opatrně vykročila na střechu a bála se promluvit nahlas.
Ahoj
Posadila se vedle na obrubník, nohy jí zůstaly bezpečně na střeše a pohled do hloubky vynechala. Výšek se vždy bála a sama nechápala, proč tu teď je strach překonala jen kvůli Davidovi.
Ahoj David neotočil ani hlavu, tak ho Lucie vzala za ruku a ucítila ledové prsty.
Mrzneš
Co? to ho vytrhlo, zvedl tvář a oči, které nikdy nebyly tak prázdné, až Lucii mrazilo.
Možná teď Lucie konečně pochopila, co asi cítí máma, když se hádají ten zvířecí strach, že se nedovolá k někomu, koho miluje
A teď stejný strach Lucie ucítila, když jeho ruka ležela v její, studená a bez života.
Jak ti je?
Slyšela samu sebe, hlas jako by patřil mámě, stejná naléhavost
“Řekni mi! Co tě trápí?! Svěř se, já ti nechci ublížit!”
A to zafungovalo.
Hrozně David zašeptal sehraně a aspoň slabě její ruku stiskl. Hrozně špatně, Lucko
Stalo se něco.
Lucie už se neptala, jen konstatovala. To taky zafungovalo.
Ano.
Můžu to vědět? Chápu, nejsme spolu dlouho, ale jestli se chceš svěřit
David obrátil k Lucii napůl šílený pohled, až nadskočila.
Ty si myslíš, že nejsi pro mě blízká osoba?
Ne! Jen jsem chtěla říct, že mi na tobě hrozně záleží, ale nejsem si jistá, jestli i tobě na mně.
Lúcko kromě tebe nemám nikoho na světě.
Lucii vynechalo srdce, a pak začalo bušit tak, že měla pocit, že to David musí slyšet.
Nikdo? A rodiče? vyhrkla a v tu chvíli chtěla svoje slova vzít zpět.
David se zachvěl, prudce zavrtěl hlavou, Lucii polil pot.
Pozor!
Jo! Držíš mě? Kéž bys mě odstrčila tak, jak to udělali oni!
Kdo?
Ti, co jsem považoval za rodiče! Já jim nejsem vlastní! Slyšíš to? Dneska mi máma dala papíry a povídá mi, jak jsem se objevil v rodině. Lúcko jsem osvojený! Chápeš?! Osvojený! Vždycky jsem to tušil. Ale dneska vím, že celý život žiju cizí život, měl jsem být někde jinde! Já nejsem svůj, já jsem něčí náhradník!
David začal křičet, Lucie se ho držela, jak mohla, v obavě, že se odhodlá ke skoku. Byla si téměř jistá, co měl v úmyslu. Mohli předstírat, hrát hrdiny, ale ona věděla za maskou Davida bylo zranitelné, něžné srdce.
A v tu chvíli Lucii došlo, jak vskutku malicherné jsou její povstání proti dospělým. Opravdová dospělost bolí.
Davi, mám strach! Lucie najednou brečela a to Davida přivedlo zpět do reality.
Hej! Co se děje? natáhl se k ní, prudce objal.
Nedělej to! Nikdy. Kdyby tě doma vyhodili, já tě vždycky přijmu! Slyšíš? Pro mě jsi nejdůležitější, Davide!
Nejsem David jeho hlas zněl cize. Lucie vzhlédla.
Jak se tedy jmenuješ?
Byl jsem Ondřej. Původně jsem měl jiné příjmení.
To je jedno! Třeba bys mohl být i papež! Pro mě jsi pořád ty! A já tě znám!
Ale tobě to možná jedno je ostatním ne Lúcko, co já mám dělat? Kam teď?
Nemůžeš domů? Vyhodili tě?
Ne. Máma brečela, prosila, abych zůstal. Táta jsem ho uhodil
Proč?
Zamkl dveře, nechtěl mě pustit ven. Řval, že všemu nerozumím
A nerozumíš? Víš všechno? Opravdu všechno?
Jak to myslíš? Co se dá ještě chápat, Lúcko?! v jeho hlase bylo napětí.
Proč ti to řekli zrovna teď?
Vítr její otázku odvál. David se opět uzavřel, snažil se tomu porozumět.
Nevím vydechl konečně, Lucii se ulevilo.
Teď v jeho tónu nebyla beznaděj, ale otázka. A dokud nebude znát odpověď, kraj střechy ho přitahovat nebude.
Chceš, abych tam šla s tebou?
Kam?
Domů půjdeme za nimi spolu, vysvětlí ti to. Když budeš chtít, můžeme se vrátit sem Ale já už tě bránit nebudu.
David chvíli překvapeně mlčel, pak se nechal Lucií vtáhnout dál od kraje.
Jdeme!
Přehodil nohy zpět, prošli střechou, ona ho pevně držela. Byl krok za krokem dál od propasti.
Jsem srab
Kecáš! odfrkla Lucie, táhla ho k schodům. Každý by to těžko nesl! Víš to?
Zakopla, on ji chytil.
Pozor!
To ty mluvíš, jo? usmála se, zapnula baterku. Máme dnes ještě hodně práce!
Na ten večer nikdy nezapomenou.
Hodinu těžkého rozhovoru s Davidovými rodiči.
Usmíření, když konečně zjistil, že jeho pravý táta za pár týdnů vyjde z vězení a chce se s ním setkat.
A slzy té, co ho vychovala místo vlastní mámy která zemřela, když byla Lucie malá, nesmyslně, kvůli špatnému rozhodnutí.
Moje máma ta pravá
Ano, Davide, byla to vina tvého otce
A teď chce, abych
Chce tě vidět.
Já nechci!
Je to tvoje rozhodnutí. My tě ve všem podpoříme.
Dlouho si povídali. Lucii došlo, že na střechu už s Davidem nepůjdou nikdy. Něco se změnilo, něco v jejich duších povyrostlo.
A když Lucie, už kolem půlnoci, přišla domů, potichu odemkla dveře, ani si nesundala bundu a po špičkách přešla do kuchyně. U okna stála její máma, v šeru sotva patrná. Lucie ji objala, zabořila nos do máminých kadeří a vdechovala známou vůni parfému. A řekla to slovo, díky němuž mohla všechno přebytečné opustit a nechat jen to nejdůležitější:
Promiň
A ozvalo se tiché, pevné, pro ni to nejcennější na světě:
I ty mi odpusť Máš hlad?
Nemám, mami. Děkuju Víš, myslím, že jsem dnes složila zkoušku
Ale vždyť zkoušky máš až za měsíc, Lúcko!
Myslím tu nejdůležitější, mami Povím ti to někdy.
Proč ne teď?
Protože zítra mám test a potřebuju se vyspatLucie se pousmála do tmy a přitáhla si mámu ještě blíž.
Protože dneska už všechno chápu, zašeptala a cítila v sobě nečekaný klid hlubší, než při všech dospělých rozhodnutích minulých týdnů. A vím, že už nikdy nechci, abys pro mě byla jen kulisa nebo protivná otázka v kuchyni. Protože bejt někomu máma, nebo dcera to není o hádkách ani o dokonalosti.
Máma mlčky pohladila Lucii po zádech, dlouho, něžně, jako když byla malá.
A Lucie si tu chvíli zapamatovala bez všech drzostí, vzdoru nebo studu s naprostou jistotou, že domov je přesně tady. Že i když život bude ještě stokrát bolet, pořád bude někdo, kdo její strach i vztek dokáže obejmout a tiše říct: Mám tě ráda, Lúcko.
Venku pod oknem tiše prohoukl noční vlak. Lucie zavřela oči a poprvé po letech ji napadlo: Možná to máma přece jen celou dobu věděla. A možná i ona jednou poví té své: Promiň a děkuju.
Někde hluboko v sobě ucítila, že právě dnes svůj dospělý život opravdu začala.
