Zjistila jsem, že mi bývalý manžel zahýbá, protože začal zametat ulici.
Zní to naprosto bláznivě, ale přesně tak to bylo. On byl elektrikář, pracoval z domu. V garáži měl svou dílnu a pořád byl po uši v drátech, šroubovácích a zakázkách. Na domácí práce neměl nikdy nervy ne že by byl nějaký macho nebo líný, ale prostě ho nebavily. Když měl chvilku volna, radši koukal na hokej, otevřel si pivo s kamarádem nebo rozdělal gril. Byl to kliďas, žádná divočina, nikdy po mně nehledal podezřelé stopy jako Sherlock Holmes.
Naše ulice v jedné menší obci kousek od Ostravy byla obyčejná široká, lemovaná starými lípami. Pořád někde lítaly listy, prach, někdy bahno. Zametat by člověk měl skoro denně. Většinou jsem to dělala já, ještě před snídaní, abych mohla začít nový den bez bláta na pantoflích. Pak se ale do sousedního domku přistěhovala nová sousedka. Nic zvláštního ten dům se stejně pořád pronajímal, lidé se tam střídali jak v čekárně u doktora.
Pár měsíců po jejím příchodu mi můj drahý začal říkat:
Ale prosím tě, dneska zametu já.
Nejdřív mi to přišlo milé. Využila jsem to a pustila se do dřezu, koupelny, poliček pohoda. Nehlídala jsem ho, nebyl k tomu důvod.
Jenže on zametal každý den. A vždycky přesně v 7 ráno, jako když cinkne tramvaj. To bylo trochu zvláštní obvykle měl čas tak pružný, že by mu záviděl i pružný pracovní úvazek. Jednoho dne jsem koukla z okna. No a tam stojí, metlu sice drží, jenže nezametá. Povídá si. Usmívá se na sousedku. Náhoda, říkala jsem si. Další den znovu. A pak zase. Vždycky, když šel ven, stála tam i ona. Jakoby byla na minutku domluvená.
Začala jsem pozorovat ještě víc. Nešlo jen o ráno. Jednu sobotu prohlásil, že jde na pivo s kamarády. Typické. Jenže když vyšel ven, stopla jsem se a zírala z okna. Sousedka přesně v tu samou chvíli vyšla taky. Jé, dobrý večer, sousede! Mějte se krásně, zahulákala na půl ulice. On něco zabručel na oplátku. A ona ještě Taky jdu tím směrem. Odpálili spolu.
Další víkend: jde prý na fotbal přitom balon naposled kopal možná v dorostu Baníku. Vyšel, a do pěti minut štráduje zase ona za ním, s telefonem na uchu, šourá se stejným směrem.
Žádné důkazy. Žádné esemesky, žádné fotky. Jen náhody, které s každým dnem vypadaly míň a míň jako náhodné.
Jednou jsem už neměla chuť na oklikování a šla na to přímo:
Vím, že něco máš se sousedkou.
Zíral na mě jako pouťová atrakce. Chvilku zapíral, ale jen co jsem řekla, že jsem je viděla den co den, stáhnul uši a přiznal se:
Ano. Jsem s ní. Jsem zamilovaný.
Vyhodila jsem ho z domu. Dětí jsme neměli, nebylo co rozdělit. Největší ironie? On se odstěhoval o celých deset metrů dál ano, přesně do domu k ní.
Nevydrželi tam dlouho. Možná dva měsíce. Pak zmizeli. Co přesně se stalo, nikdo neví. Ztratili se z města a od té doby o nich není slyšet. Sousedky a babičky šeptaly, rodina taky, ale já už další podrobnosti slyšet nepotřebuju.
