Aleš byl dlouho očekávaným dítětem ve své rodině. Jeho rodiče ho bezmezně milovali a dopřáli mu šťastné a bohaté dětství plné radosti. Osud však udeřil krutě když bylo Alešovi dvacet let, jeho maminka náhle zemřela. Krátce po ní odešel i tatínek. Aleš, tehdy povolaný na vojnu, se kvůli službě nemohl rozloučit ani s jedním z nich. V srdci si však uchoval jejich lásku a vzpomínky na společné chvíle zůstaly navždy živé.
Po skončení vojenské služby se Aleš vrátil do rodného Brna, jenže jeho domov byl již obsazen v domě se usadila rodina tety. Cítil se tam nevítaný a tak odešel. Do rodiště už se nikdy nevrátil. Přespával u kamaráda z dětství, ale ani tam nenašel opravdové útočiště. Během krátké doby pochopil, že i tam je jen přítěží. Bez peněz a možnosti bydlení stopoval dál doufal, že v Olomouci najde práci a nový začátek.
Přes známého si nakonec našel místo na stavbě. Bylo mu přislíbeno slušné ohodnocení, jídlo i střechu nad hlavou. Přestože dny byly dlouhé a těžké, byl vděčný za každou vydělanou korunu. Naděje se však rychle rozplynula: majitelé firmu opustili a zanechali dělníky napospas osudu, bez výplaty, bez jídla, bez střechy. Většina si nakonec našla pomoc u přátel a nějak se dostala domů, jen Aleš zůstal neměl u sebe doklady ani nikoho, kdo by mu pomohl.
Bez domova, peněz či identity, hladový a unavený, Aleš přežíval na ulici. Živil se z popelnic, přespával v čekárně hlavního nádraží či v průjezdech činžáků. Jeho vzhled se změnil, ztratil naději i možnost najít práci. Přesto se osud jednou usmál jednoho chladného večera potkal ženu jménem Milada. Nebyla krásná v tradičním smyslu slova, ale srdce měla ryzí a otevřené. Přinášela Alešovi čaj, kousek chleba a nabídla mu vlídné slovo, které tolik chybělo.
Jednoho dne Aleše skolila zápal plic a skončil v nemocnici. Lékaři a sestřičky o něj pečovali, ostříhali jeho vlasy, dali mu čisté oblečení a opatrně vrátili důstojnost. Nejvíc se však Aleš těšil na návštěvy Milady. Každý týden pro něj znamenalo její pohlazení a pár vlídných slov nový důvod bojovat.
Když jej po čase propustili, čekalo ho před oddělením milé překvapení Milada seděla v čekárně, v náruči držela nové boty a teplou bundu. Pevně ho objala a jejím gestem Alešovi do očí vyhrkly slzy dojetí. Společně se vydali k ní domů.
Miladin bratr mu pomohl opatřit nové doklady a získat místo skladníka v místní firmě. Časem se mezi Alešem a Miladou zrodila upřímná láska, která překonala veškeré překážky a bolavé vzpomínky. Vzali se, a navzdory všem zkouškám našli v Olomouci svoje štěstí.
