Nechci, aby mě lidé litovali; naopak jsem naprosto spokojená s tím, co jsem si vybudovala, i když mi v šedesátisedmi letech chybí děti.
Právě teď čekám v čekárně dermatologické ordinace na klinice v pražské Vinohradech. Pořádně mi zabral čas, ale během toho potkávám paní, jejíž příběh mi změní pohled na svět.
Vypadá neomylně upraveně a elegantně. Vypadá asi na padesát pět, ale ve chvíli, kdy si povídáme, zjistím, že už překročila sedmdesát. Sdílí se mnou, že se provdala dvakrát, a nyní žije sama. První manželství skončilo rozvodem. Na samém začátku mu jasně řekla, že si nepřeje mít děti. On to nejprve akceptoval, ale když jí bylo třicet, znovu otevřel téma a doufal, že se jednou stane matkou.
Tou touhou se nikdy nesetkala, a po několika rozhovorech se rozhodli rozejít. O pár let později se provdala s mužem, který už měl dceru z předchozího vztahu. Společný život probíhá klidně, protože otázka dětí už nevyvstává. On nevidí problém v tom, že ona nechce mít další potomky, protože už má své dítě.
Bohužel druhý manžel zemřel a od té chvíle bydlí sama ve velkém domě na předměstí Brna, a tvrdí, že samota jí vůbec nevadí. Mnoho lidí si myslí, že děti budou oporou ve stáří a budou po boku, ale ona vidí věc jinak: děti vyrůstají, jdou si vlastní cestou a budují si vlastní životy, oddělené od svých rodičů.
Nevzala si dítě právě z tohoto důvodu. Nežaluje se za své rozhodnutí ani teď, ani v budoucnu. Užívá si naplněný život a sama si plní své potřeby. A pokud si chceš objednat sklenku vody, stačí zaplatit, a já ti ji přinesu s úsměvem, říká s lehkým úsměvem.
Jaký máš názor na takovýto vlastní výklad štěstí a života?
Její vyprávění odhaluje životní filozofii založenou na soběstačnosti a osobním naplnění, zpochybňuje tradiční představy o mateřství a stárnutí v doprovodu. Ukazuje, že spokojenost není podmíněna rodinnými vazbami, ale tím smyslem, který si člověk sám vdechne svému životu.
