Jmenuji se Miroslav. Je mi pětašedesát let. Jsem ženatý, ale ve stáří jsem se zamiloval do jiné ženy. Moje manželka má dvaašedesát a máme dospělého syna, který je už taky ženatý a má vlastní děti. Když syn vyrostl a založil rodinu, všiml jsem si, že jsme se s manželkou úplně odcizili.
Po odchodu do důchodu jsem chtěl, abychom si koupili domek na venkově. Manželka nebyla touto myšlenkou nadšená, ale nakonec jsem ji přesvědčil. Brzy jsme si pořídili pěkný malý domek a v létě jsme se tam přestěhovali. Mně se tam líbilo, ale manželce vůbec. Ráda celé dny relaxovala na gauči, četla knihy a sledovala televizi. Pomáhat mi na zahradě odmítala, tvrdila, že se necítí dobře. Všechno jsem musel zvládnout sám.
Na podzim jsme se vrátili zpět do Prahy a manželka byla tím nadšená. Ale hned za týden jsem si zabalil věci a odjel zpět na venkov. Prostě jsem se tam cítil lépe. Manželka zůstala ve městě a od té chvíle se skoro nevídáme.
Na vesnici jsem se zamiloval do jedné ženy. Jmenuje se Věra, je jí šedesát let. Zpočátku mé city moc neopětovala, ale teď nám to spolu jde skvěle. Chci se rozvést, ale bojím se, jak to přijme syn. Manželce zatím říkám, že pracuju u domku, ale hodně času trávím s ženou, kterou miluju.
Manželka zatím vůbec nic netuší. Nedokážu se rozhodnout, kdy jí povím, že se chci rozvést. Co mám dělat, vážně nevím…
Dnes, když si píšu tento zápis do deníku, si uvědomuju, že život je krátký a člověk by neměl žít v klamu jen kvůli obavám z reakce druhých. Upřímnost je důležitější než strach.
