Poloviční život jsem strávila sama. Ano, byla jsem vdaná, ale po roce manžel odešel, protože už nechtěl být součástí rodiny. Právě tehdy jsem porodila dceru. Posledním, co ke mně zbyl, byl třipokojový byt v Praze, který nám po rozvodu zanechal bývalý manžel aspoň takto se to zdálo, že mi alespoň poskytl střechu nad hlavou. Na druhý sňatek jsem neměla žádný záměr; ani já nebyla typ, co by se znovu svázala.
Vyrostla mi Vlastimila. Musela jsem ji postavit na vlastní nohy, a tak jsem se potácela v nekonečných starostech, až po krky. Dala jsem do toho vše, co jsem měla, ale chyběl jí otcovský opora, kterou už nikdy nemohla doplnit. Tíže se přenášely i na Vlastimilu začala se přibírat ke každému chlapci, se kterým se přátelila, a brzy se z ní stala doslova příznivka. Ne každému taková vtíravost vyhovovala, a já často musela utišovat její rozbouřené srdce.
Pak přišel Daniel muž pracovitý, vlídný a jako pravý hospodář. Jen jsem chtěla, aby se Vlastimila s ním provdala. Respektoval mě i mou dceru, a proto jsem ho považovala za ideálního zeťe. Pohádky ale nejsou vždy šťastné. Po půl roce manželství se Daniel změnil.
Mezitím jsem se starala o svou matku, která ještě dýchala. I ona byla předčasná porodila mě, když jsem byla ještě dítě, a přestože už měla vnoučátko, najednou začala být nemocná. Únava ji přemohla tak, že jsem musela přivést stařenu k sobě a celý čas se o ni starat. Neměla jsem kam jít; matka bydlela se mnou. Tuto situaci Daniel vůbec nepochopil. Nechtěl mít v domě starou ženu, ačkoliv jsem mu nikdy neřekla, že má pečovat. Všechny starosti jsem nesla na svých ramenou, a matka nebyla ani zrovna náročná. Co mu tak vadilo, jsem nikdy nepoznala.
Časem se vše jen zhoršovalo. Vlastimila se přiklonila na Danielovu stranu a oba mě začali vyhýbat. Dříve jsme jedli společně u jednoho stolu, dnes se děti schovávají ve svých pokojích. Snažila jsem se s dcerou mluvit, ale jenom mlčela a hledala výmluvy.
Není mi příjemné slyšet, že ji ani vnoučata nechtějí navštěvovat. Říkají, že žijí pro sebe, dokud nebudou muset něco řešit. Nejprve jsem trvala na svém, pak jsem to nechala být ať si to vyřeší sami. Avšak Daniel se začal chovat jako pravý pán domu. Nechtěl ani šoupnout prstem na opravu bytu ani koupit něco nového, raději se ztrácel v nočních klubech s přáteli. Ten, koho jsem kdysi považovala za skvělého zeťe, se ukázal v pravém světle.
Každý týden byl Daniel nesnesitelnější. Pak přišel Štědrý den a on odmítl slavit s námi. Vzal Vlastimilu do své pokoje a oslavovali svátky odděleně od nás a od mé matky. O půlnoci přišla moje dcera pozdravit nás, ale její manžel ani nos nevystrčil.
Následující den mi řekl: Prodáme dům mé matky a koupíme si vlastní byt. Nevěděla jsem, jak na to reagovat. Co se stane s tím, že už půl roku žijí v mém domě na můj účet? Co je ještě málo? křičela jsem.
Ne, takhle to nevidím. Vydělejte si vlastní byt sami. To je dům mé matky, nebudeme ho prodávat. To je její majetek a ona s tím sama rozhodne, odpověděla jsem rozhořčeně.
Daniel byl tím rozčilený. Ten stejný den sbalil věci, vzal Vlastimilu a odjel k rodičům. Bylo mi smutno, že dcera ani slovo nevyjádřila, ale to je její život. Jestli si myslí, že bude lépe, ať žije s Danielem.
Učinila žena správně? Co byste udělali na jejím místě?
