Ženské osudy. Květoslava
Zemřela babička Františka a Květoslava je teď úplně sama. Podle tchyně nikdy do rodiny nezapadla prý je hubená, práce jí moc nevoní a kdoví, jestli z tak egdych děvčete vůbec budou někdy děti.
Květoslava všechno tiše snášela. Když už bylo neúnosně těžko u srdce, utíkala k Františce, protože ta jí byla nejdražším člověkem na světě. Nahrazovala jí ztraceného otce i matku, která podlehla tuberkulóze, když bylo Květoslavě deset let.
Jak se na ni jednou Karel podíval, to věděl jen Bůh. Statný, pohledný, statek po otci jako malovaný a najednou se zamiloval do sirotka, co nemá na světě nikoho a nic. Tak ji aspoň za zády nazývala Karelova máma, paní Božena.
Květoslava se snažila Boženě zalíbit jak mohla. Doma kmitala jako divá, na statku brala každou práci mlčky. Ale dobře nikdy nebylo. Ještě když byl Karel doma, dalo se to snést, ale jakmile musel pracovně na čas odjet do vedlejší vesnice, bylo to peklo.
Vydrž, Květinko, konejšila ji babička, když mohla. Všechno přebolí.
Jenže teď už tu Františka není a s každým rokem nenávist Boženy vůči nevěstě roste.
Nebylo podle jejího, když si syn přivedl do domu nikoho. Svou nevěstu měla už dávno vyhlédnutou statnou dívku z bohaté rodiny. Rodiny by se spřátelily, majetek by vystačil ještě pravnukům…
Ale Karel! Ten charakter, co podědil po otci co řekne, to platí, nikdy nepřipustí odpor. Gospodář!
A že byl opravdu dobrý gazda. Po otcově smrti vše vzal pevně do vlastních rukou a ještě statek zvelebil. Matku sice respektoval, ale aby z něj dělala poskoka to ani náhodou.
Květoslavu miloval bez výhrad. Když ji poprvé spatřil hubená větvička, bledý obličej, modré oči veliké, nosík nahoru byl ztracený. Všechno by jí položil k nohám.
Ale ne za majetek se za něj provdala. Poznala, že to s ní myslí dobře a brzy zamilovala se až po uši.
O Karlově matce si ledacos slyšela o její hašteřivosti i skouposti. Ale když viděla, že Karel je rozhodný a postaví se i matce, svolila k zásnubám.
Přestěhovala se k novomanželovi. Všechny výčitky tchyně přecházela mlčením. Když tlak a slzy už nešlo zadržet, utekla k babičce, aby si ulevila.
Sedávala jí u nohou na zemi, hlavu na babiččině klíně, tiše vzlykala jako opuštěné štěně. Staré, vrásčité prsty jí pročesávaly vlasy, dlaně ji hladily po hlavě. Babka šeptala nad vnučkou modlitbu ke svaté Panně Marii, za ochranu prosila.
Po chvilce tesknění najednou přišel klid, chtělo se zase žít.
Jen teď už nemá ke komu běžet. Milovaná Františka zemřela tiše, nenápadně ve spánku.
Probulela se Květoslava do rána, na světě zůstala úplně sama.
Lidé říkají, že čas hojí rány, ale není to pravda. I když se zdá, že bolest utichla, přesto stačí záchvěv vzpomínky na laskavé ruce a slzy se řinou znovu.
Doma u Karla je atmosféra čím dál dusnější. Božena ji sužuje den co den. Třetí rok darmožroutka, a dědic nikde.
To téma Květoslavu bolí nejvíc. Dobře slyší, jak matka synovi našeptává: Ta je prokletá, nikdy vám děti nenarodí.
Karel se sice brání, ale řeči se šíří. Po vsi klábosí že jeho rod vymře, syna nedostane.
Mrzutý Karel při návratu domů, ale když spatří svou milou, všechny starosti se rozplynou. Nosil by ji na rukou.
Možná Bůh vyslyšel Květoslaviny modlitby otěhotněla.
Božena zuří, Karel ji miluje ještě víc.
Tchyně doma číhá jako sup. Jak si Květoslava na chvíli sedne, slyší:
Sedíš tu, darmožroutko? S tím břichem myslíš, že nemusíš nic dělat? Vody je potřeba natahat, muži jsou pryč, a jestli nezvládáš, tak jdi pryč, pro Karla nemocnou ženu nepotřebuji!
Květoslava tiše zvedá korýtko, nese těžká vědra a sousedky za plotem jen nechápavě kroutí hlavou: Božena se už úplně pomátla, té těhotnou ani milosti není!
Konečně porodila ale štěstí to neneslo. Chlapeček slabý, nezdá se, že by v něm zbyla otcova síla, občas siná, přestává dýchat, vypadá jako mrtvý.
Ty jsi neduživá, i dítě takové, z toho nic nebude, nešetří Božena zlobu.
Jak to můžete říct, maminko? Je to vaše krev, Karlův syn, pláče Květoslava.
Jen jestli se toho dědictví dožije, ušklíbne se tchyně. Ještě budeme truhlu kupovat.
Srdcervoucí je to slýchat. A Božena doufá kdyby dítě zemřelo, Karel si vezme lepší, zdravou, ze statku pěkného.
Karel se doma snaží Květoslavu šetřit, vezme si chlapečka do náruče, dává jí spát. Maličký cítí ochranitelské ruce, spokojeně klokotá.
I kdyby byl slabý, čas ukáže, co v nás je, myslí si Karel.
Chlapce pokřtili, jméno dostal Vojtěch. Ale stav se nelepší, síly mu nepřibývá.
Jednou musel Karel na práci do vzdálenější vsi.
Návrat bude trvat, nebudu hned doma, rozloučil se, políbí Květoslavu na čelo. Vychovávej Vojtíka, na řeči nedej.
Božena získává volné pole a dává Květoslavě zabrat bez přestání. Musí vody natahat, dřevo naštípat, o dobytek se starat, volná chvilka není.
Vyčerpaná Květoslava ještě v noci s dítětem nespí Vojtínek pláče, dusí se, modrá.
Je podzim, bláto, chlad. Karel nejezdí.
A dobře dělá, utrousí jednou Božena. Ke slabým se nevrací. Najde si jinou, lepší.
Květoslava má hlavu plnou zlých myšlenek co když má pravdu? Je jí do pláče ze samoty a strachu.
Božena na to sází. Denně zasévá pochybnosti: Není ti líto Karla? Chlapec stejně umře, tebe stesk zabije a mého syna zadusíš smutkem. Pusť ho, Květoslavo.
A kam půjdu, maminko? S dítětem a před zimou? Vojtíšek je nemocný, mohl by nachladnout, ještě se mu přitíží.
A když se zhorší, nijaká škoda, ucedí Božena ledově. Aspoň přestaneš trpět a Karel získá pravou rodinu.
Květoslava se nestačí divit, jak může vlastní matka takto bezcitně mluvit.
V ten moment začne Vojtíšek hrozně plakat, modrá, ochabuje…
Zvaž to, děvče. Na neštěstí druhého štěstí nepostavíš, prohodí Božena a odejde, nechávajíc Květoslavu ve smutku.
Uplynulo pár týdnů, sníh pokryl zem, vítr studí. Květoslava je pohublejší, občas už si dovolí Boženě odpovědět ale k čemu to, když není pánem ve svém vlastním domě? Bolestivě se jí bodají slova o tom, že už Karla nezajímá, proto se nevrací.
Do hlavy ji ani nenapadlo, že se Karlovi mohlo něco stát. Tak ji tchyně zmanipulovala, že vinila jen sebe.
Božena si spokojeně mumlá ani sama nežije, ani muže nenechá…
To už bylo příliš. Květoslava beze slova nachystá skrovný uzlíček, Vojtíška zabalí do šál a tiše opouští dům.
Po celou dobu Božena bez pohnutí hledí, spokojena, že konečně docílila svého. Navíc už před měsícem přišla zpráva Karla sice přepadli lupiči, byl zraněn, ale naštěstí žije a léčí se v nemocnici v Hradci Králové. To se Květoslava dozvědět nesmí, myslí si tchyně. Až se Karel vrátí, poví mu, že dítě zemřelo a žena zešílela.
Na druhý den roznesla po vsi, že Květoslava při úmrtí dítěte ztratila rozum, s mrtvým chlapcem v šátku zmizela v noci neznámo kam. Nikdo to neviděl, sousedky jí nemohly odporovat. Pár dní se povídalo, pak všechno umlklo, v zimě je stejně každý zalezlý
***
Květoslava šla dlouho, přes pole a les, strach ji svíral. Co kdyby ji někdo přepadl? Sama by to přežila, ale pro děťátko se bála. Noc přešla, s prvním svítáním se mezi poli objevila vesnice.
Nevěřila, že ji někdo přijme na nocleh. Doufala aspoň, že najde někoho dobrosrdečného, kdo dá krajíc chleba a nechá dítě na chvíli u kamen.
Komíny kouří, v ulicích prázdno, není léto, kdy se všude potlouká někdo z vesnice po zahradě nebo statku. V zimě vychází málokdo.
Květoslava dojde až k pumpě, sedne si na lavičku.
Proti ní kráčí statná ženská s vědry, líce jí rudé od mrazu, v očích přísnost. Květoslava se skrčí.
Žena si jí všimne. Čí jseš, děvče? Máš nos modrý od zimy.
Nikdyčí, špitne Květoslava. Jdu do sousední vsi, zalže.
A ke komu tam? zeptá se žena, oči přimhouří.
K tátovi, pokračuje Květoslava ve lži.
V takovémto počasí by i psovi střechu dali a tebe hnali s dítětem pryč?
To už nevydržela, rozplakala se. Studené ruce složila na tvář a lomila rukama.
No tak, pojď se mnou, rozhodne žena, nechá vědra a pomáhá Květoslavě se zvednout.
Doma u ní je teplo, v kamnech praská dřevo, v útulném pokoji voní byliny. Květoslava vděčně dosedne na lavici. Teprve teď si uvědomila, jak je vyčerpaná.
Žena jí sundá kabát, opatrně jí z náruče vezme dítě.
Jmenuju se Svatava, představí se a rozbalí dítě.
Svatá Panno! Je maličký! Pokřtěný je?
Ano, šeptne Květoslava, Vojtíšek mu dali jméno. Pak padne omdlená na zem.
Netuší, jak dlouho byla v bezvědomí. Probudí se v cizí posteli, zabalená v peřinách, je ticho. Vloží se po domě, dítě nikde, žena nikde. Zoufale hledá, bere si první kabát a chystá se vyběhnout ven, když v tom vstoupí Svatava.
Probrala ses? zeptá se. Kam se ženeš?
Kde je Vojtíšek? křičí Květoslava.
Jen klid, holka. Tři dny jsi nevěděla o světě, jen blouznila. Řekni mi, jak ses sem dostala. A neboj, o Vojtíška je postaráno. Vzala jsem ho do lesa, za matkou.
Vyděšená Květoslava se ptá proč.
Pro zdravíčko, utrousí Svatava a nalije jí hrnek bylinek. Tak povídej, holka.
Květoslava ze sebe vyleje všechno o lásce ke Karlovi, o nenávisti tchyně, o nemoci dítěte i černém zoufalství.
Svatava poslouchá mlčky. Cesty Páně jsou nevyzpytatelné, pronese. Neboj se, Vojtíšek bude žít a tobě se osud už mění. Hlavně neztrať světlo v duši, s ním ze tmy najdeš cestu ven.
Jen mě k synovi pusťte, tetičko, prosebně žádá Květoslava.
Pustím, ale sama ho zpět nevezmeš, pochopíš proč, odpoví žena tajemně.
Jdou spolu ven do lesa. Mezi stromy, daleko od vsi.
Bylo mi dané, že tě ke studni najdu, vypráví Svatava. Celou zimu jsme s matkou v lese, zpět na jaro chodím sama. Ale toho dne mě něco hnalo do vsi. Asi tě andělé chrání, že jsi ke mně přišla.
Mezi stromy najednou mýtina, malá chata. Ve dveřích vítá stará žena drobná, suchá, je těžké uvěřit, že je to Svatavina matka.
Vítej, milá. Pojď ke svému dítěti, spí klidně, neprobuď ho.
Vojtíšek v závějce v rohu místnosti. Vypadá zdravější, tváře růžovější.
Růžovější, že?, uchechtne se stará, jako by četla Květoslaviny myšlenky.
Já jsem babka Apolena, řekne. Místní mě považují za čarodějnici. Proto žiju v lese, aby mě nikdo neobtěžoval.
Květoslava ztuhne.
Jen se neboj. Spíš bys měla mít strach z tchyně, ta je větší čarodějnice než já.
Apolena jí beze zbytku čte minulost ze života. Pak se ptá: Myslíš, že víš, proč je tvůj syn slabý?
Květoslava mlčí.
Nikdy tě napadlo, že těhotné nemají chodit po hřbitovech? Ty jsi běhala každý den na hrob babičky. Přitáhla sis s sebou smrt. Když dítě přišlo na svět, usadila se na něm. Proto je Vojtínek nemocný a dusí se!
Zbledne Květoslava hrůzou.
Jenom klid, uklidňuje ji stařena. Vojtíšek pár dnů u mě vydrží, zahnedane ho zlé síly opustí.
Apolena hladí Květoslavu po vlasech; je jí jako u vlastní babičky.
Odešly s Svatavou zpátky do vsi.
***
Květoslava tu zůstala, nepřekážela a pracovala v domě. Po pár dnech Apolena vrátila syna zdravého, bílého, jako andílek.
Jednou se Květoslava Svatavy ptá, proč její maminka žije v lese: Takové bylinářky nenajdeš ani ve městě!
Svatava povzdechla: Bylo to dávno. Máma pomáhala všem, nikdy nic nechtěla. Ale lidi jsou zrádní jakmile se někomu nevede, hledají vinu. Ve vsi tehdy po dvou maminkách přišly o děti. Někdo si vzpomněl, že za nimi chodila Apolena. A hned se rozneslo, že je prokletá a děti usmrcuje. S loučemi přišli k baráku. Táta je jen tak tak uklidnil. Později doktor řekl, že děti umřely na obyčejnou nemoc, kterou mohly dostat kdekoliv.
Stejně to mámě neodpustili, přestala pomáhat, a až pod hrozbou smrti souhlasili, že jí postaví v lese malou chatku. K dětem pak pouštěli jen nemocné. Z dospělých nikoho nechtěla.
A jak vůbec děti léčí? ptá se Květoslava.
Svatava se zasměje: Kdybys to věděla, špatně by se ti spalo. Ale neboj, s ďáblem nic nemá.
Mezitím v Karlově vsi… Po dvou letech se Karel vrací. Skokem vpadne do pokoje a nic. Žádná Květoslava, žádná známá vůně, ani dítě.
Božena hraje divadlo, rozpláče se: Neuhlídala jsem je, synku. Třetí den po tvém odjezdu Vojtíšek zemřel, a Květka zešílela popadla ho a zmizela v noci pryč. Hledala jsem, nikde nic
Karla v hlavě tlukou slova: Zmizela, zmizela
***
Celou zimu je jak v mrákotách. Jen když vypukne jaro, pracuje na poli, večer mlčky sedí. Na matčiny řeči o svatbě zařve jako lev: Jednu jsem neuchránil, o jiné se nebav!
Rok za rokem plyne, doma je ticho. Žádné děti, žádná žena jen dvě postavy v prázdném stavení. Sousedi mají ve dvoře děti a vnoučata, jen Božena závidí a kaje se, ale vyslovit pravdu synovi nemá odvahu.
Vina ji tíží tak, že onemocní a nakonec zemře. Karel zůstane úplně sám, pohroužený v žalu. Přemýšlí, že po čtyřicetinách matky si připije a pak půjde za ní…
***
Tak co chceš? ozve se pichlavý hlas Apoleny ve své lesní chatě. Ve stínu kouta se zjevuje černý dým Boženina duše bloudící po smrti.
Jsi tu zbytečně, při životě tě svědomí netížilo, tak teď taky ne. Zašeptá stín: Neuvidííí…
Apolena: To vím i bez tebe. Trpěla kvůli tobě. Ale už je pozdě! Tak ukaž
Dým pohltí babku a ukáže jí Karla, jak stojí u močálu a za ním se směje smečka čertů…
***
Květoslavo, zavolá Svatava, nedala bys se ráno na brusinky? Matka by udělala sirup pro děti.
Květoslava přikývne: Ráda. Pro děti cokoli. Jen když si Vojtíčka pohlídáš.
To je radost, pomazlit si takového siláka! směje se Svatava, chová dítě a říká: Věděla jsem, že tě mi poslalo samo nebe
Panenka Marie pomohla. Kdybych tě u pumpy nepotkala, možná bych už nežila. Jsi mi jako vlastní matka, tetičko Svatavo
***
Čtyřicetidenní smuteční hostina proběhne. Všichni se rozprchnou domů, Karel vyrazí do lesa, k močálu. V hlavě má smršť vzpomínek na Květoslavu, Vojtu, rodiče. Dojde až k bažině, pocit černoty ho táhne ke dnu…
A v dálce začne zlehka znít dívčí hlas blíží se, je povědomý, v bílém mezi stromy blikne postava.
Květko, jdu za tebou, mumlá Karel, když před ním vylézá z bažiny. Vzápětí spatří Květoslavu. Myslel jsem, že tě vídím až po smrti.
Květoslava křičí: Co blázníš? Vždyť žiju!
Karel ztuhne, pak vykřikne, snaží se vyškrábat z močálu, ale bahno ho drtí. Květoslava rve větve, natahuje k němu ruce, zoufale tahá. Nakonec, kdesi naberou síly, vytáhne ho oba propuknou v pláč, v euforii.
***
Když se Karel dozvěděl, že je manželka živá a Vojtíšek zdravý, málem se štěstím zbláznil. Vtrhl do domku ke Svatavě, malého choval v náruči, oba plakali radostí. Pak si dlouze navzájem vyprávěli, co prožili každý zvlášť.
Zlého se rychle zapomíná, když lze konečně žít v lásce a klidu.
Karel už na statek nikdy nešel, celé hospodářství převedl do nové vesnice, kde žila jeho žena. Zůstal u Svatavy, která se jim stala matkou podle srdce.
***
Hrob Boženy zarůstá trávou, její jméno upadá do zapomnění. Nikoho už nezajímá, jestli její duše našla klid. Sama si svůj život zničila touhou po majetku a ovládání druhýchNa jaře rozkvetly sady kolem nového domku, kde se smích dětí mísil s ptačím zpěvem. Vojtíšek, už nikoli slabý, ale čilý a veselý, běžel k potoku a za ním další sestřička, která přibyla do rodiny po letech strachu a samoty.
Květoslava zůstávala tichá, vděčná, když večer pozorovala, jak její muž orá pole a děti skotačí pod stromy. V paměti cítila stále něhou babiččiny ruky, v duši však už měl její smutek místo jen jako stín; naučila se, že co je zlého, lze přebýt dobrem.
Karel, rozdýchaný štěstím, často vděčně hleděl k oknu, kde viděl Květoslavu s dítětem v náručí. Naučil se vážit si obyčejných dnů, vážil si i bolesti, která je oba posílila a spojila.
A Svatava a Apolena stará bylinářka a její dcera byly svědkyněmi zázraku, který se v tiché venkovské vsi stal. Zloba, která kdysi dusila jeden dům, zvolna mizela, nahradila ji vzájemná pomoc a úcta.
Večer v chalupě rozžali světlo lampy, usedali společně ke stolu. Svatava rozkrojila chleba, Karel dolil polévku, Květoslava položila Vojtíška k postýlce. Klid rozléval se domem a za okny tiše šuměly stromy.
Až jednou padl na okno stín jen na chvíli, pak jej odvanul větřík. Jaro dávno už smazalo stopy po neštěstí. Dál plynul život, v němž i bolest měla smysl, protože naučila milovat lásku, když přijde.
A na zápraží domu, kde kdysi nikdo nevěřil na štěstí, se teď v létě scházeli sousedé na čerstvý chléb, bylinkové sirupy, dobrou radu i slova útěchy. Všichni věděli, že v tom domě, kde byla láska zkoušena a přesto nepřestala růst, je místo, kam lze přijít a nikdy nebýt sám.
