Vendulka se okamžitě zastavila s drobnými, úhledně zakřivenými hráběmi v rukou, a její prsty se samy rozproudily úžasem. Dřevěný nástroj s tlumeným klepnutím dopadl na suchou, popraskanou zem. Stačila jen na chvíli zírat, když z ničeho nic za jejími zády zazněl hlas. Zněl, jako by se starý dub ozval pod vlastním hřmotem, a přitom v něm byla taková nepřekonatelná jistota, že Vendulce po zádech proletěla mráz.
Na tvém zahradě nic neroste, miláčku, protože tě navštěvuje duch. Nevidíš ho? Přesně se podívej, děvče, pozorněji promluvila neznámá stařenka, hrozivě a zároveň se slitou se slabým soucitem, a v očích jí svítila bledá, jako by už roky vybledlá, ale nesmírně pronikavá moudrost.
Vendulka se pomalu, téměř mechanicky otočila a poprvé skutečně zahlédla ten malý kus půdy před svým novým, tak chtěným domem. Srdce jí sevřelo podivné, nevysvětlitelné smutné napětí. Viděla to každý den, ale právě teď pochopila, jak hrozivý je ten stav. Hned před pečlivě vyřezávaným plotem, na který byla tak pyšná, ležel úplně mrtvý, vypálený kousek země.
Žádná tráva, žádné květy, ani stín života. Zatímco za domem v jejích pečlivě pěstovaných záhonech a květináčích rozkvétaly růže, petúnie a keře černého rybízu, tenhle koutek byl jako černá skvrna na bílém plátno. Vendulka se snažila tu zem oživit hnojila, provzdušňovala, zalévala slzami téměř zoufalství, ale vše bylo marné.
A právě v té chvíli, kdy byla úplně ponořená do svých zahradnických útrap, si ani nevšimla, jak k pootevřené brance přistoupila podivná, křivá, ale ne zlomyslná stará žena.
Kdyby sis ještě oblékla večerní plesové šaty, aby ses tak nádherně vyhrabávala v té černé půdě řekla s jemným posměškem, ale bez hněvu, když se podívala na Vendulkovo oblečení: drahý růžový top a stejnou technickou sportovní kalhotu.
Vendulka instinktivně odhalila výstřih z rozcuchané červené prameny a na tváři se jí objevila lehká studená krása.
To to je speciální zahradnický oděv, babi. Dýchající, technologický snažila se bránit, ale hlas se jí třásl. A sousedé tady je nový, hezký sídliště, všichni chodí pěkně Čistě, úhledně Nikdo tady nebyl dřív, všechno je od nuly
Stařena už však neposlouchala. Otočila se, opřela se o dřevěný holečkový kyj a pomalu zmizela v letním prachu za zatáčkou. Vendulka zůstala stát osamocená a v uších jí hučela tichá, ohlušující mlčení, přerušovaná jen bušícím srdcem.
Jak to může být? přemýšlela horečně, sundavala zahradní rukavice a nervózně kontrolovala perfektní manikúru. Jaký je důvod, že ke mně, do mého nového, světlého domu, přichází duch? Kdo to je? Co chce?
Naštěstí před stěhováním, téměř únikem z hlučného Prahy do ticha příměstské čtvrti, stihla Vendulka dokončit kurz manikúry. Teď budou ruce vždy v pořádku, pomyslela ironicky, a kdyby tak byl i zahrada. Aby všechno rostlo, kvete a těšilo oko bez duchů.
Manželovi, milému a věčně zaneprázdněnému Ondřejovi, nic neřekla. Obávala se jeho praktického, racionálního úsměvu. Myšlenky na ten podivný rozhovor se jí vracely znovu a znovu, jako nátlaková myšlenka. Ani ta nejdražší a nejmodernější hnojiva, ani rady z internetu nebo od zkušených sousedůzahrádkářů nepomohly. Kousek půdy před domem zůstal suchý a mrtvý jako kamenný náhrobek.
Vendulka upřímně, ze srdce chtěla zahradničit. Absolvovala online kurzy, nakoupila hromadu krásných časopisů, inspirovala se. Milovala samotný proces dotýkat se země, vdechnout její vůni, starat se o křehké výhonky. A fungovalo! Už se jí dařily první úspěchy. Ale ten zatracený, prokletý kousek země přímo před vstupem odmítal spolupracovat, jako by ho oddělila neviditelná zeď.
Asi budu muset najmout drahého krajinářského designéra a pedologa povzdechla si, hledíce z okna na černou skvrnu svého zahanbení. Když už máme takového nehmotného hosta, asi i oni nic nevyčarují.
Uplynulo pár dní. Vendulka, po shlédnutí dalšího podrobného videa od zkušeného zahradníka, odložila telefon. Noc za oknem byla temná a bez hvězd. Ondřej už dlouho spal, chrápal ve rytmu svých podnikatelských představ, a i ona by měla spát, ale spánek jí utekl.
Páni, jaká dusno nemůže se dýchat špitla a sundala hedvábnou deku, vydala se k skleněným dveřím vedoucím na prostorný balkon.
Tiše je otevřela a vyšla pod chladnou noční oblohu. Vzduch byl čerstvý a sladký. Z výšky druhého patra byl ten zatracený kousek téměř neviditelný, schovaný pod stínem staletého javora. Přes kočárové zábradlí se tedy Vendulka přitáhla, aby v temnotě spatřila neplodnou zem.
A uviděla ho.
Pod svitem ostrého, zakřiveného měsíce, který prorážel roztrhané mraky, po vypálené, ale stále naší zemi chodila neznámá postava. Muž. Stál k ní zády. Pohyboval se divně, pomalu, jako by překonával neviditelný odpor. Nebyl to jen chůze topetal se, klecoval, pak zase vstával, škrábal nohou starou, neobčanskou botu do země, dotýkal se ji bledými prsty, něco hledal, něco prohrabával.
Srdce Vendulky se zadrhlo, pak se rozbušilo tak silně, že se jí zatřáslo tělo. Upřeně sledovala temnotu, snažila se rozeznat detaily. Čím déle se dívala, tím víc si uvědomovala s ním něco není v pořádku. Byl poloprůhledný. Měsíční světlo se mihotalo skrze jeho tenké tělo, oblečené ve staromódním saka. Pohyby nebyly jen pomalé byly nepřirozené, bez zemské gravitace a fyziologie. Rozhodně to nebyl živý člověk.
Vendulce se zakymácely nohy, v hlavě se rozběhla černá, lepkavá vlna paniky, hrozící omdléváním. Už se připravila spadnout z balkónu na ostré kameny pod ním, když se muž najednou otočil.
Podíval se přímo na ni. Jeho tvář byla jako vytesaná z bledého mramoru, bez jakékoliv výrazu. Našehlavní kníry a úhledně uplazené vlasy. Oči prázdné, tmavé, bez dna.
A najednou ten muž, ten duch, zvedl ruku. Nebo spíše vyhrnul obě ruce dopředu, jako by se snažil překročit vzdálenost, dosáhnout na ni, sevřít jí krk ledovými prsty. Vendulce se zdálo, že jeho chladná tvář se přibližuje a přibližuje, až se téměř rozplývá v prostoru Z posledních sil vydechla tichý, stlačený výkřik, odrazila se od zábradlí a padla zpět do ložnice, na chladnou podlahu.
Najít stařenu se ukázalo jako překvapivě jednoduché. Vendulka si byla jistá, že taková žena nemůže žít v jejich sterilním, novém sídlištním čtvrti. Musela by bydlet někde za mostem, ve staré, ospalé vesničce. Kde přesně? Stačilo se zeptat místních babiček, sedících na lavičce u studny.
Vendulka zaparkovala svůj elegantní městský hatchback před rozpadlým, po letech nepomaľovaným domečkem s vyřezávanými, ale odlupujícími se okenicemi. Branka se zdála být podpořena jen ústy čestného slova a jedním rezavým závěsem, takže se rozhodla neriskovat a nezaklepat.
Babičko! zakřičela, opatrně pohlížejíc mezi prkny plotu. Babičko Věro? Jmenuji se Vendulka! Minulý týden jste mi povídala o mé zahrádce o tom, že tam mám návštěvu
Dveře domu vrzaly a na prahu se objevila stará žena. Přimhouřila oči, zkoumajíc hosta.
Pane Ježíšku zase se připravuješ na průvod, šeptala tiše, ale jasně, a kritickým pohledem přezkoumala šifónovou suknitunik a elegantní podpatky Vendulky. Pak mávla rukou, usmířeně. Dobře, vstupuj, když už jsi tady! Jen si dej pozor, abys podpatky nezlámala o moje staré podlahy! Co potřebuješ?
Vendulka, překročivši práh, ucítila, jak jí sežere krk.
On on opravdu přichází. Šlapne tam, kde jste říkala. Včera v noci jsem ho viděla hlas se jí chvěl. Přemýšlela jsem pokud vidíte takové věci a neplašíte se možná jste s tím už dřív zažila. Možná byste věděla, jak ho vyhnat? Nevědomky svíral ruce a její perfektní manikúra se v polotmě leskla.
Myslela jsi No, správně, děcko, přikývla stařena, a v jejích očích se mihlo něco složitého, co Vendulka nečetla. Chceš, abych ho vyhnala?
Vendulka jen slabě přikývla, pak rychle vytáhla z elegantní kožené kabelky několik velkých, křupavých bankovek.
Nevím, kolik to obvykle stojí. Nejsem chamtivá, upřímně! Když bude potřeba víc zajdu k bankomatu, přinesu! Kolik říkáte?
Věra Petrovna se zamyšleně podívala na peníze a pak přímo do Vendulkových očí. Jejich pohled se změkl.
Stačí, řekla tiše a mírně. Pomůžu. Posaď se, užij si chvíli Zatajila slova a lehce sklopila hlavu. Promiň, čaj vám nenabídnu. Včera jsem došel. A do obchodu o tři míle staré kosti už se nehnou.
Vendulka se ostýchavě posadila na okraj obmalované stoličky a skrytě prohlédla dům. Čistý, ale starý a mnohokrát přetřepený závěs v jediném okně. Na stole nebyl ubrus, a nic nepřekrývalo hluboké praskliny na kdysi lakovaném povrchu. Z starého bufru chyběla jedna dvířka a uvnitř byl jen prázdný prostor. Průhledný cukrářský džbánek byl prázdný. Stejně tak košík s chlebem. Chudobně, prázdně, strašně osaměle.
Přines mi z lednice láhev, čirou takovou, zakřičela Věra z další místnosti. Mám domácí bylinný nálev. Chutná, léčivý. Zkus to. A nalij mi taky, prosím. Trochu hořký, ale sílu dává.
Vendulka šla k rozpadlé lednici a otevřela ji. Srdce jí sevřelo ještě silněji. Kromě půl litrové láhve s zakalenou tekutinou tam ležely tři vejce, téměř naplněná sklenice s kysaným zelím a prázdná, vyčerpána poškrábaná máslová konvice.
Pane Bože pomyslela s náhlou, ostrou bolestí. Žije v takové chudobě. A já sem přijela v drahém autě a v hedvábném šatu.
Našla? ozval se hlas stařenky.
Ano, babičko Věro, hned!
Věra Petrovna vyšla k ní a podala malý, těsně svinutý svazek z prosté novinové papíroviny, obvázaný provázkem.
Tady. Zasaz to na svůj pozemek. Ne příliš hluboko, na špičku lopaty. Za tři dny tvůj host odejde a už se nevrátí. Neboj se. To jsou jen bylinky, suché větvičky, lesní bobule všechno zamčené na dobrotu. A co, chutná ti odvar?
Vendulka se napila hořké, ale aromatické tekutiny.
Velmi chutná, upřímně se usmála, berouc svazek. Děkuji vám moc. Můžu vám také něco nabídnout? najednou vyklopila. V obchodě jsem před odjezdem našla akci vezmu dva, a pak nevím, kam je dát. Nemůžu se zbavit. Možná vám něco přijde vhod. Hned vám přinesu!
Bez čekání na odpověď stařeny vyběhla Vendulka z domu. Minutu po tom se vrátila, ohýbajíc se pod tíhou obrovské papírové tašky, a začala rozklS úsměvem na tváři a košíkem plným nákupů se Vendulka posadila ke Věře, připravila čaj a společně se smířily se svým podivným hostem, který už se nikdy neukázal.
