Tak ti musím vyprávět příběh o Martině, přesně tak, jak jsem ti ho slíbila. Víš, ta ženská, co jí celý život chlapi sami padají do klína, a nikdo pořádně nechápe proč. A přitom hele, žádná misska, spíš normální ženská, ale něco na ní prostě je.
No, tak Martina byla vdaná dlouhých pětadvacet let za Vadima. Bydleli v pěkném domě někde na okraji Hradce Králové, spíš taková vila na vesnici, kterou celý život stavěli společně. Dceru, Denisu, vychovali, provdali ji, a ta si teď žije v Římě, posílá fotky, zve mámu na návštěvu, ale víš jak Martina není žádná světoběžnice, radši si dá svíčkovou doma než těstoviny u Italů. A ten jejich dům na dva tak akorát, na jednoho už příliš, hlavně když už tam zůstaneš sama.
Vadim skončil dost nešťastně nehoda autem, tedy spíš mu zřejmě přišlo zle za volantem, infarkt nebo co, nikdo už se to pořádně nedozví. Martina byla úplně v šoku, s pohřbem pomáhala kamarádka Lenka, co dělá doktorku, všechno vyběhala, všechno zařídila.
Tak si představ, že si Denisa našla čas, přijela na pohřeb táty a hned začala řešit, že by přece máma ten barák měla prodat, koupit si byt v Hradci, nebo se na rovinu přestěhovat za nimi do Itálie. Ale Martina na to Tak na to zapomeň, já tady mám život, tady jsem všechno budovala s tátou, žádný prodej, žádná Itálie, děkuju. Denisa sice argumentovala, že se tam máma třeba najde, ale Martina se spíš jen zasmála a vtipkovala, že si bude žít, jak se jí líbí, a víc to neřešila.
A teď přijde ta vtipná část všude slyšíš řeči, že chlapi po čtyřicítce už nejsou a na vdávání zbyli jen samí zoufalci, všichni ženatí nebo nepoužitelní. Ale Martiny se to vážně netýkalo! V pětačtyřiceti se kolem ní začali zase točit nápadníci. Mamka jí kdysi říkala: Hele, co na tobě všichni mají, vždyť nejsi žádná kráska! Ale vidíš, charisma funguje líp než ladné boky.
Jedna věc se nezměnila od doby, kdy byla Martina mladá buď byla vždycky velmi dobrá společnice, nebo měla na chlapy štěstí, fakt nevim. Každopádně, když si prožila těch svých šest smutných měsíců po Vadimovi, objevili se okolo ní hned dva nápadníci.
Dmitr byl fešák, vzdělanec, dobře se s ním povídalo, trochu filozof, prostě takový kavárenský typ na kafíčko, na vážnou debatu, na večerní vínko s literární diskuzí. Bavilo ji s ním mluvit, ale bylo jasné, že se o barák, zahradu, domácnost moc starat nebude.
Druhý byl Igor, pořádný chlap, trochu tichý, šikovné ruce, všechno doma spravil, zalil zahradu, vysekal trávník, postavil pergolu, výřečný zrovna nebyl, ale o to víc práce udělal. Jo, občas si dal taky pivko navíc, ale ráno už zase makal. Nechápal bys ona šla za srdcem spíš k tomu Dmitrovi, ale rozum jí napověděl, že Igor je do života prostě lepší. Sice se s Igorem moc nemluvilo, ale oběma bylo dobře a tak si Martina zvolila Igora.
S Dmitrem to samozřejmě neskončilo v dobrém, urazil se na její rozhodnutí a zmizel, ale Igor byl štěstím bez sebe. Jejich svatba byla veselka pivko teklo proudem, tančili do noci, kamarádka Lenka si dělala srandu: Ty teda nezahálíš, Martino, rok od pohřbu a už máš nového manžela ženský tě musí nenávidět!
Martina si žila svůj život, okolí si klepalo na čelo, jak si chlapů pořád vybírá, ale ona sama měla srdce na pravém místě. A ten rozum byl fakt na místě: Igor udělal ze zahrady rajskou krajinu. Vytrhal staré stromy, zasadil nové, postavil pergolu, vybudoval skleník, založil Martince záhony na květiny. Všude to ladilo, byl to domov s velkým D.
Za peníze, co vydělal v práci, kupoval Martině různé maličkosti, občas jí přinesl květinu nebo bonboniéru. A Martina si občas povzdechla, že kdyby bývala měla Igora už od začátku, těch pětadvacet let by se jí žilo jinak.
Večer u grilu uvařili špekáčky, poseděli si v pergole, kde Igor sám vyrobil krásný dřevěný stůl a lavice. Martina si lebedila a Igorovi zářily oči, sledoval ji spokojeně. Jeho první manželství nebyla žádná sláva, tak si užíval tu novou pohodu.
Jenže po čtyřech letech se to zvrtlo. Igor začal být nějaký unavený, ztrácel kila, neměl chuť do práce, a když si dal pivko, bylo to ještě horší. Martina okamžitě začala vyvádět, že má jít k doktorovi, ale Igor vše zametal pod koberec, jako většina chlapů. Nakonec po něm začali pokukovat i kamarádi a Lenka, lékařka, už to taky nenechala jen tak. Během jednoho grilování Igor omdlel. Volali rychlou
Operace, diagnóza nádor na játrech. Čekali na výsledky, jestli je to rakovina. Naštěstí byl nádor nezhoubný, ale už pořádně velký. Igor nesměl skoro nic, rekonvalescence byla dlouhá a náročná, a Igor propadl totální depce že je už na odpis, že je mu padesát, sotva může něco dělat, komu by se tak líbil, k čemu je doma, když nemůže nic?
Do toho za ním přišla maminka, paní Milada, nesla mu karbanátky na páře, jaké mu mohl a už na něj vyjela, že je prý budižkničemu, že má být rád, že přežil, a ne fňukat! Martina pak dorazila, utřela si ruce a hned mu povídá: Podívej, játra se umí zregenerovat, když ti zůstane alespoň polovina. Ty máš šedesát procent, tak musíš věřit, že to dokážeš!
Nakonec ho pustili domů a to bylo nejtěžší Igor pořádně nemohl nic dělat, rychle se unavil, Martina na něj pořád milá, nevyčítala, aby se necítil méněcenný. Chystala dietní jídla, nevařila mu kafe a omáčky, ale zeleninu a ryby. Přesto Igor pořád čekal, kdy ho Martina pošle do háje.
Pak jednou večer, když už mu fakt bylo psychicky zle, se jí konečně zeptal: Martino, co bude dál? Ty mě teď asi necháš, viď? Když nemůžu nic? A ona ho ze zadu objala, položila tvář na jeho rameno a povídá: Miláčku, co to povídáš, já tě miluju, a neopustím tě nikdy. I kdybys nemohl ani zatlouct hřebík, jsi pro mě nejlepší chlap na světě.
Takže Igor se začal pomalu sbírat. Martina mu uspořádala padesátiny bez alkoholu, zato se sešly dvě tři rodiny, hráli v pergole deskovky, smáli se. Igor se konečně po měsících vážně usmál.
Večer pak seděli v pergole pod hvězdami, Martina si opřela hlavu o jeho rameno a on ji obejmul: Děkuju, že jsi tu se mnou. A ona: Konečně se mi zdáš zase šťastný. To je všechno, co potřebuju.
A tak byli prostě šťastní. Tvoji. Sice obyčejný příběh, ale svým způsobem nádherný.
