Zdenko, tví vnoučata roztrhala všechny mé keřky ostružin! Sousedka ani neukázala údiv.
No a co? Děti jsou jen děti.
Cože? Zničily celý můj úrodek!
Tonko, proč se zlobíš? Přece jen malé bobule.
Anna Novotná každé ráno obchází svou chalupu s hrníčkem čaje v rukou, kontroluje záhony a obdivuje ovocné stromy.
Pozemek, který sdílí s manželem Petrem Mikolášem, je velký patnáct hektarových metrů (půlky). Jedna polovina patří k zahradě s bramborem, mrkví a zelím. Druhá polovina je ovocný sad jabloně, hrušně a keře.
Obzvlášť se Anna chlubí svými keři ostružin. Před pěti lety zasadila první sazenice a teď čeká na první pořádný úrodek.
Vedle rostou keře malin, které každoročně radují velkými sladkými bobulemi. Podél plotu se vine réva se těžkými hrozny.
Petře, koukej, jak se ostružiny zvedají! volá k manželovi.
Krásné, souhlasí.
Na léto k nim přijíždějí vnoučata dvanáctiletý Marek a desetiletá Jitka. Děti pomáhají na zahradě, sbírají bobule, koupu se v řece. Anna v nich nenajde žádnou duši.
Vedle bydlí sousedka Zdenka Petra. Její pozemek je malý šest metrů. Nemá zahradu, jen květinové záhony a drobný domek.
Na léto k ní přichází pět vnoučat od čtyř do čtrnácti let. Je to velká rodina, rodiče pracují ve městě, a babička celý den hlídá děti.
Děti se kamarádí, běhají mezi oběma chalupami. Anna nic nebrání, naopak se těší z dětského smíchu.
Tetičko Tonko, můžeme si u vás zahrát? ptají sousedova vnoučata.
Samozřejmě, milí, jen opatrně s záhony.
Jednoho rána Anna objeví podivnou scénu některé keře ostružin jsou téměř holé. Místo modrých bobulí visí jen zelené, nedozrálé.
Petře, pojď sem! volá manžela.
Co se stalo?
Podívej se na ostružiny. Kde jsou bobule?
Petr přistoupí blíže, pečlivě prohlíží keře.
Divné. Včera byly plné.
Možná ptáci okusovali?
Ptáci berou po jedné, ne všechno najednou. Vypadá to, jako by někdo vybíral cíleně.
Anna jde zkontrolovat další keře. Maliny jsou téměř prázdné, i nedozrálé bobule jsou vytrhány.
Petře, i maliny někdo vytrhl!
Nemůže to být!
Fakt zůstává faktem keře, na nichž včera viselo mnoho bobulí, dnes stojí holé.
Večer Anna sedí na lavičce s knihou, ale oči upírají na zahradu. Po hodině zahlédne, jak se skrze díru v plotu vplíží sousedova vnoučata. Všichni pěti najednou směřují k ostružinám.
Podívejte, jaké modré! radí nejmladší.
Posbíráme všechno, navrhne starší.
A děti začnou systematicky trhat keře, jíst na pochodu, plnit kapsy, dávat do nalezeného sáčku.
Anna vyjde ze svého úkrytu:
Co tady děláte?
Děti se ztichnou, starší se snaží schovat sáček za zády.
Jen jsme si trochu zahráli, vysvětluje třináctiletý Matěj.
Trošku? Vy jste všechny keře roztrhali!
Tetičko Tonko, můžeme si ještě něco vzít? ptá se čtyřletá Eliška. Jsou tak chutné!
Nemůžete. To jsou naše bobule, pěčeme je sami.
Děti se sklíčeně odtahují k díře v plotu. Anna je projde pohledem a jde za sousedkou. Zdenka však sedí na verandě.
Zdenko, musíme si promluvit.
Poslouchám.
Tví vnoučata roztrhali všechny mé keře ostružin!
Sousedka ani neprojeví úžas.
No a co? Děti jsou děti.
Jak co? Zničily celý můj úrodek!
Tonko, proč se trápíš? Přece jen malé bobule.
Anna je šokována takovým přístupem:
Malé bobule? Pět let pěstuju ostružiny! Každý keř zalévám, hnojím!
No, ještě vyrosteš. Neměj starosti.
Zdenko, můžeš se alespoň omluvit?
Omluvit se za co? Děti jsou děti. Co z nich bereme?
Rozhovor se zadrhne v slepem konci. Sousedka zjevně nevidí chování svých vnoučat jako problém.
Příští den Anna zjistí, že zmizely i hrozny révy, ty, co měly dozrát do konce srpna.
Zdenko! volá přes plot.
Co zase?
Tví vnoučata teď hrozny vytrhli!
Co to je? Kyselé, snad?
Samozřejmě kyselé! Ještě zelené! Všechna hrozna jsou téměř roztrhaná!
Zkusili a odhodili. Děti jsou zvědavé.
Anna pocítí, jak se jí v hrudi vaří:
Zdenko, tvoje děti ničí celý můj sad!
Nepřeháněj! Tvůj sad je velký a bohatý.
A co to má co dělat? Pěstuju ty rostliny roky!
No a pokračuj.
Zdenka zamíří do domu a zabouchne dveře.
Večer Anna vypráví Petrovi o rozhovoru se Zdenkou.
Představ si, ani se neomluvila! Říká, že děti jsou děti.
Co jsi chtěla? pokrčí Petrem. Její cesta je odhánět, místo abychom s dětmi vedli výchovný dialog.
Ale je to krádež!
Tonko, nebuď rozčilená. Děti jsou malé, nechápou.
Starší je už třináct, měl by už vědět, že cizí věci nebrat!
Petr povzdechne. Nechce se hádat se sousedy kvůli bobulím.
Za pár dní zmizí i rostliny hlohu.
Už toho mám dost! rozhodně říká Anna Petrovi.
Anna opět jde za Zdenkou, která zalévá květiny konvičkou.
Teď už i hloh snědla!
Jaký hloh?
Můj! Tvoji vnoučata zase lezla přes plot!
Tonko, to je jen malé kousnutí, není katastrofa.
Ne jen kousnutí, ale celou keř vytrhali! Můj celý úrodek je pryč!
Co takhle obviňovat děti? Jsi sama vina!
Anna neví, co říct:
Jak bych mohla být vina?
Kdo jim dovolil běhat po tvém pozemku? Zvyknou si, že si mohou vše vzít.
Snažila jsem se být dobrá! Myslela jsem, že děti se přátelí!
Tak vidíš výsledek své dobrotivé myšlenky!
Sousedka postaví konvičku a jde do domu:
A pokud nechceš, aby brali, postav vyšší plot. Jinak budou všichni vylézt.
Zdenko, ale děti musíme učit, že cizí věci nebrat!
Musíme, ale k čemu? Přesto to nepochopí.
Anna se vrací domů skleslá. Sedne si na lavičku a brečí. Pracovala léta v zahradě, čekala na úrodu, a teď je všechno pryč.
Tonko, proč pláčeš? uklidňuje ji Petr. Příští rok budou nové bobule.
Nejde o bobule! Jde o to, že sousedka ani nechtěla říct omluvu! Je to nehorázné!
Co od ní můžeme vzít? Sama to víš.
Zdenka má pověst v chatkovém společenství jako člověk ne nejupravenější. Do té chvíle se však s Annou dobře vycházel.
Petře, postavíme vyšší plot?
Můžeme, ale bude to drahé.
Co jiného? Jinak rozpadnou celý sad.
Následující den začíná výstavba nového plotu. Petr přiveze prkna, síť, sloupky a pracuje od rána do večera.
Zdenka pozoruje stavbu ze svého dvoře a posměšně komentuje:
Jaká chamtivost! Zavřeli se před dětmi!
Anna jen staženě svírá rty.
Vnoučata sousedky se stále snaží najít nové otvory v plotu, ale Petr všechny díry ucpává, štěpky zaplňuje.
Tetičko Tonko, proč jste postavili plot? ptá se malá Eliška.
Abychom ochránili bobule.
Můžeme k vám chodit hrát?
Ne, už nebudeme.
Plot pomáhá, ale vztahy se sousedy se už navždy zhoršily. Zdenka při setkání odvrací pohled, děti už nepřicházejí.
Skřet! křičí přes plot. Babčaskřet!
Anna se snaží nebrat to k srdci, ale je to těžké. Dříve byl dům plný dětského smíchu, teď jen ticho.
Zdenka mezitím vypráví ostatním chatovníkům svou verzi:
Představte si, jak jsou chamtiví! Dětem nedovolí ani jedno bobule! Postavili vysoký plot!
Co, snědly hodně? zajímají se sousedé.
Jen hrst! A ona tvrdí, že jí ukradli miliony!
Zdenčina verze zní výhodněji. Kdo uvěří, že děti snědly celý úrodek?
Postupně se v chatě rozšíří povědomí, že Anna je chamtivá a škaredá, zatímco Zdenka je dobrou babičkou, která jedině vychovává pět vnoučat.
Ke konci léta se situace jen zhoršuje. Sousedova děti, nemajíce přístup k zahradě, se mstí jinak házejí míč přes plot, házejí odpadky. Jedno ráno Anna najde po celém dvoře roztroušené nedopalky a papírky.
Zdenko, připomeň svým vnoučatům!
Co znovu udělali?
Hodili odpadky do zahrady!
Odkud víš, že jsou tvoje? Možná vítr přinesl.
A děti dál vandalizují vodou z hadice zalévají přes plot, házejí kamínky do oken.
Anna si uvědomí, že babička je ne jen nebrání, ale i povzbuzuje.
Mohli bychom, Petře, zavolat policii?
Tonko, cože! Děti jen dělají bláznivé věci, nechtějí zbytečně zvedat hlavu?
Ale vandalizují!
Vydržme. Léto brzy skončí, odjedou.
A skutečně, koncem srpna hlučná parta odjíždí do města.
Anna večer sedí na lavičce v tichu a přemýšlí o příštím létě. Asi Zdenko zase přiveze své pět vnoučat. Co pak?
Znovu napjaté vztahy za plotem, kamínky na zahradě a nadávaní? Děti nyní považují Annu za zlou babičkuskřetku, a její sousedka se nehodlá změnit.
Zahrada už není pro ni místem radosti a odpočinku je to pevnost, kde musí chránit nejen bobule, ale i svůj klid.
Co byste udělali vy? Jakou radu dáte Anně? Napište své názory do komentářů, dejte lajky.
Přátelé, pokud máte chuť číst další naše příběhy zanechte komentář a nezapomeňte na lajky. To nás motivuje psát dál!
