**Deník, 12. srpna**
Dneska jsem se probudila jako vždy s hrnkem černého čaje v ruce a šla jsem obchůzkovat naši zahradu. V posledních letech se mi podařilo vybudovat pěkný pozemek o patnácti součástech (cca 1500m²) společně s Petrem Mikolášem. Polovičku zabírá zeleninová zahrada brambory, mrkev, zelí a druhou polovinu tvoří ovocná zahrada s jabloněmi, hruškami, moruškami a, na co jsem nejvíc hrdá, s keři černého moruše, které jsem zasadila před pěti lety. Každé léto se těším, až přijdou první zralé bobule.
Vedle nás roste i ostružina, která každoročně poskytuje slastné červené plody, a podél plotu se táhne réva vinná s těžkými hrozny. Petře, podívej, jak se ty moruše plní!, volám, a on jen pokyvuje hlavou: Kráska. Na léto k nám přijíždí naše vnoučata Tomáš, patnáct let, a Jitka, deset let. Pomáhají na zahradě, sbírají ovoce a koupou se v řece. Děti jsou pro mě zdrojem radosti i úlevy od každodenního shonu.
Na protější zahradě bydlí naše sousedka Zina Petrková. Její pozemek je menší šest součástí, žádná zahrada, jen květinové záhony a malý domek. Každé léto k ní přichází pět vnoučat, ve věku od čtyř do čtrnácti let. Rodiče pracují ve městě a babička zůstává se svými děťátky celý den. Děti se mezi našimi zahradami přátelsky přetékají, běhají sem a tam, a já je vždy vítám: Teta Toní, můžeme si u vás zahrát?, ptají se. Samozřejmě, jen opatrně k záhonům, odpovídám.
Jednoho rána jsem však našla podivný pohled keře moruše byly téměř holé, místo sytě modrých bobulí visely jen zelené, nezralé plody. Petře, pojď sem! zavolala jsem manžela. Co se stalo? zeptal se. Podívej na moruše, kde jsou bobule? Petr přistoupil blíže a přikývl: Včera byly plné. Zkusili jsme házet vinu na ptáky, ale ptáci si po jedné bobuli jen poškrábou, ne tak, že by celý keř vyplazili. I ostružina byla téměř prázdná, dokonce i nezralé plody byly vytrhány.
Večer jsem se usadila na lavičce s knihou, ale oči jsem neustále vracela k zahradě. Za hodinu jsem zahlédla, jak se pět děťátek sousedky proběhne skrz díru v plotu a spěchají k našim moruším. Podívejte, jaké jsou modré! radovala se nejmladší. Posbírejme je všechny, navrhl starší. Děti systematicky trhali keře, jedly na místě, naplňovaly kapsy a házely bobule do nalezeného pytlíku. Vystoupila jsem z úkrytu a zeptala se: Co tady děláte? Děti ztuhly, starší se snažili schovat pytlík za zády. Jen jsme si trochu pohráli, bránil se třináctiletý Miroslav. Trochu? Vy jste celý keř rozdrtili! zeptala se čtyřletá Kateřina. Nesmíte, to jsou naše plody, pěstovali jsme je sami. Děti se odplížily zpět k plotu.
Šla jsem tedy za Zinou. Seděla na verandě. Zino, musíme si promluvit. Poslouchej. Tvá vnoučata rozebírala celé moje keře moruše! Zina se nezdála ani na chvíli překvapená. No a co? Děti jsou děti. Jakže? Zničily celý můj úrodu! Toní, proč se tak zlobíš. To jsou jen drobné bobule.
Byla jsem šokovaná takovou reakcí. Drobné bobule? Pět let jsem moruše pěstovala! Každý keř zalévala a hnojila! No, zase něco vyroste, nebuď nervózní. Zino, můžeš se aspoň omluvit? Za co se omlouvám? Děti jsou děti. Co z toho mít? Rozhovor se ztratil v patách a sousedka jasně neviděla nic špatného v chování svých vnoučat.
Následující den jsem zjistila, že zmizely i hrozny, které měly dozrát až koncem srpna. Zino! volala jsem přes plot. Co zase? Tvoje vnoučata teď vinné hrozny zničila! A co to? Byl asi kyselý. Samozřejmě! Je ještě zelený! Prakticky všechny hrozny rozdrtili! Zkusili, ale už to nechtějí. Děti jsou zvědavé. V sobě jsem cítila, jak se hromadí hněv: Zino, tvoje děti ničí celý můj zahradní svět! Není to tak špatné, tvá zahrada je velká a bohatá. Jak bohatá, když jsem ty rostliny pěstovala roky! Tak dál pěstuj. Zina zmizela zpět do domu s těžkým úderem do dveří.
Večer jsem manželovi vyprávěla o tom, jak se Zina neomluvila. Představ si, ani neomluvila se! Říká, že děti jsou děti. Co jsi chtěla? povzdechl Petr. Je to jednodušší odmítnout, než vést vzdělávací rozhovor. Ale to je krádež! Toní, nebuď rozčilená. Děti jsou malé, nechápu. Třináctiletý už by měl vědět, že si nic neberou! Petr si povzdechl; nechtěl se prát se sousedy kvůli bobulím.
Za pár dní zmizela i černý moruš. Už to nedokážu vydržet! řekla jsem Petrovi rozhodně. Šla jsem znovu k Zině, která zalévala květiny z konvice. Teď i moruše snědli! Jakou moruše? Tu mou! Tvoji vnoučata zase přes plot lezla! Toní, co to říkáš? Děti jen kously bobule, není to tragédie. Ne jen kously, ale vytrhli je celé! Celý úrodek pryč! Tak proč si stěžuješ? Ty jsi to umožnila! Děti chtějí jen hrát. Jak jsem se mohla dopustit takového?
Zina položila konvičku, podívala se na mě a řekla: Když nechceš, ať postavíš vyšší plot. Opravdu jsou tam díry všude, a každý projde. Zino, ale musíme dětem říct, že si nemají brát, co není jejich? Ano, ale k čemu? Vždy stejně nepochopí. Nakonec jsem šla domů s těžkým srdcem, posadila se na lavičku a propukla v pláč. Po letech práce jsem čekala na úrodu, a najednou je všechno pryč.
Petr mě uklidňoval: Neboj, příští rok přijdou nové bobule. Nejde o bobule! Sousedka se ani neomluví! Už mě to nebaví! Co z ní můžeme získat? Sama víš, jaká je. Zina si v našem dělaném dračím sídlišti získala pověst neoblomné. Do té doby jsme se s ní docela dobře vycházeli.
Petře, postavíme vyšší plot? Může být, ale bude to drahé. Co jiného máme? Jinak nám celý zahradní svět roztrhají. Následující den jsme začali stavět nový plot. Petr přivezl desky, síť a sloupky a pracoval od rána až do večera. Zina sledovala stavbu z oken svého dvora a sarkasticky poznamenala: Tak to jsou nějací lakomci! Chytají se o děti, jakoby byli oběti. Já jsem mlčela a sevřela rty.
Vnoučata sousedky se snažila najít další skuliny v plotu, ale Petr všechny ucpával a zapečovával. Teto Toní, proč jste postavili plot? zeptala se malá Kateřina. Abychom ochránili plody. Můžeme si ještě k vám přijít hrát? Ne, už ne. Plot pomohl, ale vztahy se sousedy se navždy rozpadly. Zina během setkání otáčela hlavou a děti už k nám nepřicházely. Sknera!, křičely děti z druhé strany plotu. Babička sknera!
Snažím se to brát jako špatnou pověst, ale srdce bolí. Dříve byl dům plný dětského smíchu, nyní jen ticho. Zina mezitím vypráví ostatním zahrádkářům: Představte si, jak jsou chamtivé! Dětem nechtějí dát bobule! Postavili vysoký plot! Co, že jedly jen málo?, ptají se sousedi. Jen špetku, a ona tvrdí, že jí ukradli miliony! Taková verze se šíří dál a lidé věří, že děti sněly celý úrodek.
Postupně se v našem malé vesničce zformoval názor: já jsem lakomá a Zina je dobrá babička, která sama vychovává pět vnoučat. Do konce léta se situace jen zhoršila. Děti, které nemohly vstoupit do zahrady, začaly pomstít jinak házely míč přes plot, házely odpadky. Jedno ráno jsem našla na zahradě nedopalky cigaret a papírové obaly. Zino, připomeň svým vnoučatům!, křičela jsem. Co udělaly? Rozsypaly odpadky na zahradu! Jak víš, že to moje? Možná vítr přinesl. Děti pokračovaly v vandalských kouscích vodou z hadice spršely plot, házely kamínky do oken.
Uvažovala jsem, jestli nezavolat policii. Petře, měli bychom to nahlásit? Toní, nech to být. Nechceme se zbytečně hádat kvůli dětským šprýmům. Ale jsou to vandalství! Vydržme. Léto brzy skončí a odejdou. A skutečně, koncem srpna se hlučná parta vydala do města.
Sedím večer na lavičce, ticho mě obklopuje, a přemýšlím o příštím létě. Určitě Zina přiveze zase svých pět vnoučat. Co pak? Budeme zase svazovat vztahy plotem, házet kamínky a nadávat si? Děti mě už vidí jako krutou babičku, a jejich babička se nehodlá snažit mě přesvědčit. Moje zahrada už není místem radosti a odpočinku je to pevnost, kde musím chránit nejen bobule, ale i svůj vnitřní klid.
Co bych měla udělat? Jak poradit Antoníně? Zapsalo se mi do deníku, a snad jednou najdu řešení.
