Zazvonil zvonek. Do bytu vtrhla bez pozdravu, odstrčila syna z cesty a rovnou vyrazila do obýváku tchyně.
Tak povídej, milá snacho, schováváš něco před manželem?
Paní Aleno? Co se stalo?
Když se Jaroslav toho dne vrátil domů, bylo v bytě ticho. Jeho žena, Libuše, mu ráno oznámila, že se zdrží v práci vedení firmy zvolalo neplánovanou kontrolu.
Jaroslav zašel do kuchyně, brouzdal v lednici večeře nikde. Rezignovaně si dal vařit vodu na čaj, namazal si chleba se šunkou a sedl si před televizi.
Chvíli přepínal programy, než narazil na sportovní přenos. Sotva však začal s klidem večeřet, znovu zazvonil zvonek.
Ve dveřích stála matka Jaroslava, Alena Novotná. Bez rozpaků se hnala dovnitř, syna odstrčila bokem.
Jardo, hned mi musíš něco vysvětlit! Říkala mi to Hela.
Co se děje, mami? zeptal se Jaroslav.
Tvoje Libuše má ještě jeden byt! Pronajímá ho a peníze utrácí za sebe!
Mami, proč stále posloucháš paní Helenu? Jen samé drby a fámy, a ty jí všechno věříš…
Dobře, uznávám, že Hela občas přehání. Ale tentokrát je to jisté! Dvougarsonku u Libuše teď pronajímá neteř Heleniny sousedky. Ta novomanželka, co bere od Libuše byt za deset tisíc korun měsíčně a jsou prý šťastní, že je to levně. Rozumíš tomu? Libuše ten byt pronajímá už víc než dva roky, tihle nájemníci nejsou první!
To mě překvapuje, zamyslel se Jaroslav. Proč mi o tom nikdy neřekla?
Počkej, až Libuše přijde domů, zeptej se jí. Sama uvidíš! Utrácí peníze sama pro sebe, chystá si zadní vrátka. Až naspoří dost, opustí tě. Ještě tě obere, oznámila synovi Alena Novotná.
Libuše dorazila domů po hodině a půl. V kuchyni čekal manžel a tchyně. Alena Novotná neodešla, protože ji zajímalo, jak se bude snacha bránit. Mezitím připravila večeři a nakrmila syna.
Když Libuše vešla do pokoje, upřely se na ni dvě páry vyčítavých očí.
První spustila tchyně:
Tak povídej, Libuško, máš nějaká tajemství před Jarkem?
Asi ne… odpověděla Libuše překvapeně.
Opravdu žádná? A co byt na Olšanském náměstí, číslo čtyřicet tři?
A co má byt společného s tajemstvími před manželem? nechápavě se usmála Libuše.
Ten byt pronajímáš a peníze ututláváš před Jarkem! spustila Alena Novotná.
Je to pravda, Libuše? ozval se poprvé i Jaroslav. Odkud máš vůbec ten byt? A proč jsi mi nikdy neřekla, že ho pronajímáš? A na co ty peníze používáš?
Byt byl po paní Růženě, sestřenici mojí maminky. Vlastně je to taková rodinná spleť říkejme jí teta, ale přesně nevím. Paní Růžena zemřela skoro tři roky zpátky. Říkala jsem ti to, Jardo, a ty jsi byl rád, že už za ní nemusím běhat. Navíc jsem tě tehdy žádala o pomoc se zařizováním pohřbu odvětil jsi, že máš v práci moc a nemůžeš pomoct.
Proč zrovna tobě odkázala byt? zeptala se Alena.
Asi proto, že jsem jako jediná za ní chodila, pokrčila rameny Libuše.
Proč jsi Jarkovi neřekla o dědictví? pokračovala tchyně v křížovém výslechu.
Protože se to týká mě, ne jeho.
A to má být co za odpověď? On je přece tvůj manžel!
A co má být?
Děláš ze sebe hloupou? Peníze z pronájmu se přece měly dát do rodiny! rozčilovala se Alena Novotná.
Jsou to moje peníze! Dědictví je moje osobní vlastnictví, to snad víte! Na nich nejsem nikomu nic dlužná, ohradila se Libuše.
Ale loni jsem opravoval auto, stála mě skoro dvě prémie, a ty jsi měla peníze schované? vmísil se Jaroslav.
Jardo, je to tvoje auto. Já s ním vlastně vůbec nejezdím. Když tě prosím, abys mě někam zavezl, většinou odmítneš. Za uplynulý rok jsi mě vzal třikrát: jednou na nákup před Vánocemi, podruhé z práce, když jsi zapomněl klíče, a potřetí na pohotovost, když jsem si natrhla kotník. Řekni mi proč bych měla platit opravy auta, které vlastně nepoužívám?
Kolik sis vůbec ušetřila? podezřívavě se otázala Alena. Asi už máš milión, co?
Ani náhodou, ale něco se našetřilo. A mimochodem, Jardo, vybavuješ si, že máš dvě dcery na vysoké škole? Kdy jsi jim naposledy poslal nějaké peníze? podotkla Libuše.
Ony přece samy brigádují, namítl Jaroslav.
Studují a přivydělávají si! Ale kdyby pracovaly na plný úvazek, těžko by stíhaly školu.
Proč jsi mi o dědictví neřekla hned? pokračoval Jaroslav.
Protože jsem nechtěla, abyste mě hned začali vyslýchat, a ještě mám jeden důvod viděla jsem, co se stalo tvému bratrovi, když se jeho žena zmiňovala o bytu před svatbou.
Jak to myslíš? zeptala se Alena.
Celý rok jste dotírali na Jirkovu manželku: Nač ti je ta garsonka? Prodejme byt a koupíme chatu, na léto! Byt se prodal, chata se přepsala na vás, Aleno! A teď si Olinka nemůže dovolit na chatu vůbec přijet, natož pozvat kamarády na opékání buřtů. Ale na práci na zahradě ji rádi potřebujete! Děkuji, já takovou zkušenost nemusím opakovat.
Jsi sobecká, Libuše! ulevila si Alena.
Učím se od vás, paní Aleno, usmála se snacha.
Jardo, slyšíš ji? Je drsná ke mně!
Podle mě říká pravdu. Jen co jste se to dozvěděla, hned jste letěla za mnou…proč? ozvala se Libuše.
Aby ses přestala tajit s penězi a peníze se daly do rodiny!
Ty peníze v rodině už jsou. Jen je dávám podle toho, jak já uznám za vhodné na děti, na domácnost. Ne na auto a ne na opravy chalupy!
Měli bychom přece společně rozhodovat, na co je použijeme, pokoušela se Alena zapůsobit.
Vážně si myslíte, že po čtyřicítce neumím s penězi nakládat sama?
Musíš brát ohled nejen na sebe! vykřikla Alena.
Na koho? Na vás? Proto jsem své dědictví neříkala všem. Chci peníze použít pro sebe a své děti.
Takže si s nimi budeš hospodařit sama?
Sama.
A s manželem se nerozdělíš?
Pokud budu mít důvod, podělím se. Ale řekla jsem vám využiji je pro naši rodinu.
A já k té rodině nepatřím?
Paní Aleno, moje rodina je Jaroslav, naše děti a já. Ostatní jsou příbuzní, uzavřela Libuše.
Alena Novotná si nic neprosadila, ale nejednou ještě zkoušela přijít na to, jak ze snašiny kapsy něco vymámit.
Na Libuši však její triky neplatily. Jak se u nás říká: každý svého štěstí strůjcem. Někdy je správné chránit si, co bylo poctivě získáno, a myslet především na ty, za které skutečně neseme odpovědnost.
