Zase holčička? To je snad vtip!… V naší rodině čtyři generace chlapů pracovaly na dráze! A ty? Cos přinesl ty?
Jsem… opravdu tak špatný? Jako otec?…
Jak myslíš ty? povzdechla si tchyně.
Tak aspoň jméno má pěkné. Jenže k čemu to bude? Kdo ji potřebuje, tvoji Pavlínu?
Radek mlčel, zabraný do telefonu. Když se ho manželka zeptala na názor, jen pokrčil rameny:
Je jaká je. Třeba příště budeme mít kluka.
Monika pocítila, jak se jí v hrudi stáhla bolest. Příště? A teď, tahle malá, to je jen zkouška?
Pavlínka přišla na svět v lednu droboučká, s obrovskýma očima a tmavou hřívou. Radek dorazil jen na odchod z porodnice, přinesl karafiáty a tašku dětského oblečení.
Hezká je, řekl opatrně, když nakoukl do kočárku. Podobá se ti.
Ale nos má po tobě, usmála se Monika. I to tvoje tvrdohlavé bradičko.
Ale, prosím tě, mávl rukou Radek. V tomhle věku všechny děti vypadají stejně.
Paní Alena, Radkova matka, je doma přivítala s kyselým výrazem.
Sousedka Heda se ptala, jestli mám vnučku nebo vnuka. Styděla jsem se přiznat. V mém věku opatrovat panenky
Monika se zavřela s dcerkou v dětském pokoji a tiše plakala do jejího voňavého vlásku.
Radek pracoval čím dál víc. Vzal si brigádu na sousedních zahradách, bral noční směny navíc. Tvrdil, že rodina je drahá, zvlášť s dítětem. Domů chodil pozdě, unavený, málokdy něco řekl.
Čeká na tebe, šeptávala mu Monika, když beze slova procházel kolem dětského pokoje. Pavlínka vždycky svítí, když slyší tvoje kroky.
Jsem utahaný, Moni. Zítra vstávám dřív.
Ani jsi ji nepozdravil…
Je malá, stejně to nechápe.
Ale Pavlínka chápala. Monika viděla, jak malá otáčí hlavičku ke dveřím, když slyší otevírání. A jak dlouho potom hledí do prázdna, když kroky mizí někde v bytě.
V osmi měsících Pavlínka onemocněla. Nejdřív teplota vyskočila k 38, pak ke 39. Monika zavolala pohotovost, lékař doporučil zatím jen srážet horečku léky. Ráno už měla čtyřicítky.
Radku, vstávej! třásla jím Monika. Pavlínka nám hoří!
Kolik je hodin? Radek rozespale zamžoural.
Sedm. Nespala jsem s ní celou noc. Musíme do nemocnice!
Tak brzy? Možná počkejme do večera? Dneska mám důležitou směnu…
Monika na něj hleděla, jako by ho neznala.
Tvá dcera má čtyřicítky a ty řešíš práci?
Vždyť děti bývají často nemocné…
A tak Monika zavolala taxík sama.
V nemocnici si Pavlínku hned nechali na infekčním. Podezření na těžký zánět, potřebovali jí udělat lumbální punkci.
Kde je otec dítěte? zeptal se primář. Potřebujeme podpis obou rodičů.
Pracuje, hned dorazí, zalhala Monika.
Celý den volala Radkovi. Telefon vypnutý. Až večer, kolem sedmé, konečně zvedl.
Moni, jsem v depu, mám spoustu práce…
Radku! Pavlínka má podezření na meningitidu! Potřebuju tvůj podpis! Lékaři čekají!
Co? Punkce? Tomu nerozumím…
Přijeď! Teď hned!
Nemůžu, mám směnu do jedenácti. Pak jdeme s klukama…
Monika tiše hovor ukončila.
Podepsala sama jako matka měla právo. Punkci dělali pod celkovou narkózou. Pavlínka působila drobnější než kdy předtím, samá hadička, na velké nemocniční posteli.
Výsledky budou zítra, řekl lékař. Pokud půjde o meningitidu, čeká vás dlouhá léčba, alespoň měsíc a půl v nemocnici.
Monika zůstala přes noc. Pavlínka ležela pod infuzí, bledá, sotva dýchala. Jen slabě zvedala a spouštěla malou hruď.
Radek přišel až druhý den kolem dvanácté. Neoholený, pomačkaný.
Tak… jak je? zeptal se, zůstal stát na prahu.
Špatně, odpověděla Monika. Výsledky ještě nejsou.
A co jí vlastně dělali? Ta punkce…
Brali jí tekutinu z páteře na testy.
Radek ještě víc zbledl.
Bolelo ji to?
Byla v narkóze. Nic necítila.
Přistoupil k postýlce a ztuhl. Pavlínka spala, drobná ručka s napíchnutou kanylou ležela na dece.
Je taková maličká, zamumlal. Ani mě nenapadlo…
Monika neřekla nic.
Výsledky dopadly dobře meningitida se nepotvrdila. Šlo o virozu se silnými komplikacemi. Léčit mohla doma, pod dohledem pediatra.
Měli jste štěstí, poznamenal primář. Den nebo dva váhání a mohlo být mnohem hůř.
Cestou domů Radek mlčel. Když zastavili před domem, tiše se Moniky zeptal:
Jsem opravdu tak špatný táta?
Monika si upravila spící dceru v náruči a podívala se mu do očí.
Jak myslíš ty?
Myslel jsem, že je dost času. Že je malá, nic nevnímá. Ale… když jsem ji dnes viděl, celou v těch hadičkách… Došlo mi, že bych ji mohl ztratit. A že mám co ztrácet.
Pavlínka potřebuje tátu. Ne jen živitele, ne člověka nosícího domů peníze. Ale tátu, který zná její jméno, a ví, jaké má nejoblíbenější hračky.
Jaké? zašeptal.
Gumový ježek a chrastítko se zvonečky. Když přijdeš domů, leze ke dveřím. Čeká, že ji zvedneš.
Radek sklopil hlavu.
Nevšiml jsem si…
Teď už víš.
Doma, když se Pavlínka probudila a zaplakala, Radek se nejistě natáhl.
Můžu? zeptal se Moniky.
Vždyť je tvoje dcera.
Opatrně ji pohladil. Pavlínka vzlykla, ale rychle ztichla a dívala se mu do tváře svýma velkýma očima.
Ahoj, drobečku, zašeptal Radek. Promiň, že jsem nebyl s tebou, když ses bála.
Holčička natáhla ručičku a dotkla se mu tváře. Radka bodlo u srdce něco nečekaného.
Táta, zřetelně řekla Pavlínka.
Bylo to její první slovo.
Radek vykulil oči na manželku.
Ona… řekla…
Už to říká týden, usmála se Monika. Ale jen když nejsi doma. Asi čekala na tu správnou chvíli.
Večer, když Pavlínka usnula v tátově náručí, Radek ji jemně položil do postýlky. Neprobudila se, jen se silněji chytila jeho prstu ve spánku.
Nechce mě pustit, podivil se.
Bojí se, že zase zmizíš, tiše řekla Monika.
Seděl u postýlky ještě půl hodiny, nechal ji držet si jeho ruku, neměl chuť odejít.
Zítra si vezmu volno, řekl ženě. A asi i pozítří. Chci… chci poznat svou dceru.
A práce? Brigády?
Najdeme jiný způsob. A nebo prostě budeme žít skromněji. Hlavně abych jí nescházel, když mě potřebuje.
Monika ho objala.
Radši pozdě než nikdy.
Nikdy bych si neodpustil, kdyby se něco stalo a já ani nevěděl, jaké má hračky. Nebo že umí říct táta, řekl tiše Radek, sledující svou spící dceru.
Za týden, když bylo Pavlínce zase dobře, vyrazili všichni do parku. Dcerka seděla tátovi na ramenou a smála se, házela rukama do barevného listí.
Podívej, jaké krásné javory, Pavlínko! ukazoval Radek. A támhle veverka!
Monika šla vedle a v duchu přemítala, že někdy musíme skoro přijít o to největší štěstí, abychom si ho uvědomili.
Tchyně je přivítala doma s poněkud nespokojeným obličejem.
Radku, sousedka Heda říkala, že její vnuk už hraje fotbal. A ta tvoje… jen panenky.
Moje dcera je ta nejlepší na světě, odpověděl klidně Radek, posadil Pavlínku na zem a podal jí gumového ježka. A panenky nejsou špatné.
Ale rod… přece skončí…
Skončí? Nepřestane, půjde dál. Jinak, ale půjde.
Tchyně chtěla něco namítnout, ale Pavlínka k ní popolezla a natáhla ruce.
Babi! řekla a široce se usmála.
Alena rozpačitě vzala vnučku na klín.
Ona… ona mluví! divila se.
Naše Pavlínka je moc šikovná, prohlásil pyšně Radek. Viď, holčičko?
Táta! zajásala Pavlínka a tleskala ručkama.
Monika je pozorovala a přemýšlela, že štěstí někdy přichází až po bolestných zkouškách. A že ta největší láska nebývá hned, ale rodí se pomalu, přes bolest a strach.
Večer, když ukládal dcerku do postýlky, Radek jí tiše zpíval ukolébavku. Hlas měl trošku ochraptělý, ale Pavlínka naslouchala s očima dokořán.
Nikdy jsi jí nezpíval, šeptla Monika.
Dřív jsem spoustu věcí nedělal, odpověděl Radek. Ale teď mám čas dohnat, co jsem zmeškal.
Pavlínka usnula, tisknouc jeho prst. Radek seděl v přítmí a naslouchal jejímu dechu, přemítal, kolik by mohl prošvihnout, kdyby včas nezastavil a neuvědomil si, co je v životě nejdůležitější.
A Pavlínka spala a usmívala se ve snu teď už věděla, že táta nikam nezmizí.
Někdy osudu nestačí rozhodnutí potřebuje velkou zkoušku, aby v člověku probudil to nejlepší. Člověk se může změnit, když mu hrozí ztráta toho nejcennějšího. Láska, která se zrodí z obavy a bolesti, je často ta nejhlubší. Vážme si toho, co máme, dokud to máme.
