Zarezervovala si stůl pro deset lidí na svoje osmdesáté narozeniny. A jediný, kdo k ní přišel, byl vedoucí restaurace aby ji požádal, aby vrátila židle.
V podniku panoval páteční šrumec: cinkání talířů, smích, hlasitá hudba, rozhovory splývající v jeden proud. Venku se táhla fronta skoro ke vchodu.
Ale u stolu číslo 4 byla mezi tím vším tísnivá ticho.
Paní vzdychl vedoucí a lehce poklepal propiskou o blok. Je páteční večer, máme spoustu hostů, kteří čekají. Pokud ti vaši ještě nepřišli, musím dát stoly jiným. Můžu vám nabídnout místo u baru, ano?
Paní měla na sobě svůj sváteční kostýmek ten, který visí ve skříni jen na výjimečné dny, kdy se touží cítit jako dáma. Přes ramena se jí leskla šerpa s nápisem: 80 a skvělá.
Zadívala se na prázdné židle.
Na papírové narozeninové čepičky, které pečlivě položila k místům, jako by tím mohla přivolat hosty, kteří nepřicházejí.
Na nápis Všechno nejlepší, který si sama přinesla z domova.
Pak na mobil ležící vedle sklenky. Nic. Ani jeden hovor. Ani zpráva.
Možná uvízli v zácpě, zašeptala, hlas se jí zlomil. Ale máte pravdu. Nezabírám tolik místa.
Třásla se jí ruka, když pomalu sbírala výzdobu. Najednou vypadala hrozně trapně a opuštěně.
A mně se stáhlo hrdlo.
Nemohl jsem to jen tak sledovat.
Zvedl jsem se od svého stolu, vzal svůj talíř a přešel k ní.
No konečně! řekl jsem dost nahlas, aby to vedoucí slyšel. Promiňte, nedalo se vůbec nikde zaparkovat.
Vedoucí ztuhl.
Paní zvedla oči, zmatené a plné slz těch, co se člověk snaží až do poslední chvíle držet na uzdě.
Prosím? vydechla.
Odsunul jsem židli naproti a posadil se, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě. Naklonil jsem se nad stůl, hlas tlumený.
Všechno jsem slyšel, zašeptal jsem. A nechci, abyste tu byla sama. Mně dneska taky někdo nedorazil. Dvacet minut hypnotizuju svoje jídlo.
Usmál jsem se, abych to odlehčil.
Jíst sám nesnáším. Mohu se k vám přidat na narozeniny?
Zaváhala. Podívala se na moje opracované boty, zaprášené tričko, ruce s vůní dílny. Pak zase na prázdné židle.
A teprve pomalu se jí na tváři rozlil vřelý úsměv. Takový, co umí vrátit dech.
No, co bychom nechali, aby nám studené předkrmy přišly nazmar. Ale pozor: já hodně mluvím, řekla a uhladila si šerpu.
Já zase rád poslouchám, odpověděl jsem.
Jmenovala se Libuše.
A tahle večeře nebyla obyčejná. Byla to oslava malá, neplánovaná, ale opravdová.
Vyprávěla mi o svém manželovi, Vlastimilovi, který jí každý rok nosil žluté růže. Vždycky žluté. Aby bylo doma víc slunce, říkával.
O třech dětech, které odjely k moři se svými pracemi, služebkami, odlety a tím trvalým zavolám později, co zůstává někde ve vzduchu viset.
O dětství v městečku, kde čas plynul jinak, kde odpoledne voněla po chlebu a polích a neděle chutnala domácím obědem a dlouhými rozhovory, které nikam nespěchaly.
Vyprávěl jsem jí o práci v autodílně, o dnech, kdy záda bolí do morku kosti, a o tom, jak je těžké někoho poznat ve městě, kde je každý rozhovor jak přijímací pohovor.
Libuše se smála. Opravdu. Upřímně.
A já se smál s ní.
Všiml jsem si, že se po nás občas někdo ohlédl. Ale už to nebyly pohledy soucitu. Spíš něco tichého, skoro závist. Jako by si říkali: Chtěl bych tam sedět.
Servírka mladá holka, která to celé sledovala koutkem oka pochopila hned. Přešla k baru, šeptla něco kolegovi a zmizela v kuchyni.
Za deset minut se světla tlumeně zhasla.
Personál restaurace přišel. Na stole neskončil žádný kousek dortu, ale obrovský pohár se zmrzlinou, šlehačkou, čokoládou a prskavkou na vršku.
A celá restaurace zpustila:
Hodně štěstí, zdraví
Libuše si zakryla ústa. Třásly se jí ramena. Plakala tentokrát ale slzami dobrými. Těmi, které nebolí.
Když přinesli účet, sáhla do kabelky. Byl jsem rychlejší.
Já zvu, řekl jsem. Děkuji, že jste zachránila můj dost osamělý páteční večer.
Chtěla protestovat, samozřejmě. Ale pak se na mě podívala a přikývla, jako by pochopila, že nejde o peníze. Jde o to, aby člověk nebyl sám.
Na parkovišti bylo chladno. Lampy vrhaly žluté světlo, které všechno trochu změkčilo.
Libuše mě objala pevně, tak opravdově tím babičkovským objetím, co spraví srdce.
Víte co? řekla a zadívala se na mě. Vešla jsem sem, cítila se neviditelná. Ale teď? Teď odcházím jako královna.
Všechno nejlepší, Libuše, řekl jsem.
Počkal jsem, až nastoupí do auta a bezpečně zavře dveře.
Pak jsem si sedl do svého, motor nechal vypnutý. Myslel jsem na mámu. Už jsem jí dva týdny nevolal. Bez důvodu. Z té dětinské jistoty, že času je dost.
Vytáhl jsem telefon a vyťukal její číslo.
Ahoj, mami, řekl jsem. Chtěl jsem jen na chviličku slyšet tvůj hlas.
Někdy člověku stačí jedno židle na druhé straně stolu.
A nikdo by neměl trávit svoje narozeniny v tichu.
