Byl Štědrý večer. 24. prosince. Volno. Už odpoledne. Venku byla pořádná zima a všechno zasypal sníh. Do oken narážely velké vločky, mráz štípal do tváří, a já cítil mráz i na srdci. Víte, co to je, Štědrý večer v takovýhle krásný zasněženej den? Přesně tohle byl tenhle den. Rozešel jsem se s Marcelou a slavit svátky vážně nebylo s kým.
K rodině se mi nechtělo. Nechtěl jsem poslouchat jejich otázky o mým životě, svoje odpovědi a pak koukat na jejich soucitný tváře. Venku i v srdci byl mráz. No jo.
Vzpomněl jsem na tetu Boženu. Nejdobrosrdečnější člověk, ať odpočívá v pokoji. Až do posledního dne pomáhala všem, kdo potřebovali, a říkávala mi: „Na Štědrý večer musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven. Nakrmit každou kočku a každýho psa, kterýho potkáš, a dát jim teplou deku.“ Přesně to dělala.
Ale já jsem byl flákač. Jen párkrát jsem rychle proběhl parkem a nasypal na různý místa granule.
Asi přišel i můj čas, pomyslel jsem si. Čas vzpomenout si na rady mé hodné tety a uctít její památku. Sebral jsem dvě velký tašky. V jedné bylo vařený kuře a hromada granulí, v druhý ručníky a pár starých dek.
Oblíkl jsem si teplou bundu s kapucí a vyšel ven. Do obličeje mě praštil vítr se sněhem. Otřásl jsem se a šel. Hledal jsem dlouho a marně. Buď se kočky schovaly před zimou, nebo jsem je prostě nemoh najít. Úplně vyčerpanej a nevěděl, co dělat a kam to dát, jsem došel k malýmu parku.
A to bylo zvláštní. Všude foukalo a svištěl studenej vítr, ale tady se na nebi rozestoupily mraky a jedinej sluneční paprsek dopad na zem a zůstal tam, a v tom paprsku byla lavička uprostřed parku a člověk, kterej na ní seděl.
Došel jsem a posadil se vedle něj. Hrozně jsem si chtěl odpočinout a bylo příjemný sedět v tom jemným světle.
Byl to zvláštní starší muž v pletený čepici, v ruce držel kytici tulipánů a koukal někam před sebe.
„Je tu hezky,“ řekl jsem do prázdna. „Příjemně a teplo,“ ozval se.
„A proč nejdete slavit Vánoce?“ zeptal jsem se. „Už jdu,“ odpověděl ten šedivej pán, „mám ještě spoustu práce, jenom dokouřím a jednu z nich dokončím.“ A podíval se na mě. „A proč ty nejdeš?“ usmál se. „Nemám s kým slavit,“ zakoktal jsem se. „A taky mi teta říkala…“ a ukázal jsem mu ty tašky.
„Teta ti říkala, že na Štědrý večer musíš sebrat všechno, co máš. Dobré jídlo, deky a jít ven, aby ses o všechno podělil s toulavejma kočkama a psama,“ dokončil ten šedivej stařík a podíval se mi přímo do očí.
Spadla mi čelist a cigareta mi vypadla na zem. „Odkud to víte?“ užasl jsem. V očích toho šedivýho muže najednou zablikaly hvězdy. „Jdi,“ řekl. „Musíš si pospíšit, protože na tebe někdo čeká. Častěji vzpomínej na tetu. Byla to nejdobrosrdečnější duše.“ A vstal, nechal na lavičce kytici tulipánů, šel dál, vyšel ze slunečního paprsku, přešel silnici a najednou zmizel za projíždějícím autobusem. Jako by se rozpustil ve vzduchu.
Vstal jsem z lavičky a najednou si všiml čtyř koček, které se chtivě dívaly na moje tašky. Asi k nim doletěla vůně kuřete.
Nejdřív přišli dva chundelatí krasavci s huňatejma ocasama.
Pak z křoví, legračně poskakujíc v závějích, přiběhli další dva.
„Právě vás potřebuju,“ řekl jsem jim a vyložil všechny dobroty a deky, všechno jsem to srovnal pod malej přístřešek, kterej je dobře chránil před hustým sněhem.
S lehkým srdcem jsem šel domů a vyhodil prázdné tašky. Akorát jsem si nadával, že jsem se toho šedivýho staříka s hvězdama v očích nezeptal, co myslel tím, že na mě někdo čeká. A taky jsem se měl zeptat na tetu. Takovej já jsem. Vždycky zapomenu to nejdůležitější a všechno popletu. Celej život takhle, nadával jsem si.
Ani jsem si nevšiml, jak mě nohy samy donesly k domu, a už jsem stoupal ke vchodu, když mi padl zrak dolů.
Tam dole, v křoví, v závěji, sedělo malinký, šedý kotě a plakalo, jak si tisklo levou tlapku k sobě.
Sklonil jsem se k němu a zeptal se: „Co se stalo, maličkej?“
Kotě vzlyklo a natáhlo ke mně mokrou a studenou tlapku. Vytáhl jsem z kapes obě ruce a vzal ji do nich. A najednou, úplně najednou ze mě vypadlo:
„Taťkovy ruce jsou moc léčivý. Hned ti bude líp, sluníčko.“
Opatrně jsem vzal to malý, třesoucí se tělíčko do dlaní, přitiskl si ho k sobě a vešel do vchodu.
Teď jsem měl kým se zabývat a s kým slavit Vánoce.
Ten šedivej stařík s hvězdama v očích nakonec nelhal. Někdo na mě čekal. Opravdu čekal. A to je přece to nejdůležitější. Když na tebe někdo čeká.
