Zamiloval jsem se v sedmdesáti. Moje děti mi řekly, že je to ostuda.
Člověk by si na sedmdesát myslel, že už ochutnal všechny příchutě života. Ranní káva. Oblíbené křeslo u okna. Romány, které jsem četl už třikrát, ale s postupem času mě baví číst je znovu, i když už paměť není to, co bývala. Ticho, které zůstane po čtyřicetiletém manželství, když člověk zůstane sám.
Tohle ticho jsem znal tři roky. Tři roky prázdné kuchyně, večeří pro jednoho a rozhovorů s kočkou Emilkou, jako by byla můj terapeut. Mimochodem, kočka je hrozný terapeut. Nikdy neodpoví a vždycky usne, když se konečně dostanu k tomu nejdůležitějšímu.
A právě když mi život, jak už umí, bez jakékoli taktnosti postavil do cesty ženu v sedmdesáti, nebyl jsem připravený. Ani trochu.
Stalo se to na knižním veletrhu v Olomouci. Úterý. Pršelo. Já měl nejškaredší pláštěnku béžovou, tu, která vypadá, jako kdyby ji někdo vytáhl ze skladu ochotnického divadla pro seniory. Což byl vlastně pravda. Tehdy mi to přišlo jako dobrý nápad.
Stála před stánkem s antikvárními knihami, brýle na špičce nosu, otevřená kniha v ruce, ale bylo jasné, že ji vůbec nečte. Upřeně hleděla do prázdna, jako by počítala stáří vesmíru, nebo uvažovala, co si dá k večeři. U žen člověk nikdy neví.
Přistoupil jsem, protože nikdy nevydržím jen tak stát a koukat, a povídám:
Řeknete mi, ta kniha mluví k vám, nebo vy k ní?
Lekla se tak, že málem shodila brýle. Jednou rukou je zachytila, druhou se zasmála a podívala se na mě, jako bych byl ten nejvtipnější člověk, kterého posledních dvacet let viděla. Možná jsem byl. Dvacet let bez smíchu je dlouhá doba.
Ona ke mně mluví odpověděla ale já ji neposlouchám.
A v tu chvíli jsem měl zvláštní pocit. Ne v srdci to už dávno nehoním v rychlém tempu. Ale v žaludku. Jako by mi tam někdo dělal bramborák, aniž by se zeptal.
Navrhl jsem, ať jdeme na kávu. Souhlasila. Ani nevím, jak se během čtyřiceti vteřin ze mluvíme o knize stalo jdeme na kávu, ale takový je život, když už nemáte co ztratit.
V kavárně jsme zůstali celé tři hodiny.
Za ty tři hodiny jsem se dozvěděl, že se jmenuje Ludmila, že je vdova, má dvě dcery, které s ní zacházejí jak s kuchyňským robotem, co neví, kam jej uložit, a že za celý život se nenaučila vařit nic kromě míchaných vajec.
Míchaná vajíčka? povídám. A s čím?
Se vším, co je po ruce.
Ludmilo, to není vaření. To je přežití.
Zasmála se tak hlasitě, že převrhla kávu. Tehdy jsem si pomyslel: dobře, tahle žena je jeden velký chaos, ale ten nejlepší druh chaosu. A v sedmdesáti to je hodně.
Sešli jsme se ještě třikrát, než jsem se rozhodl říct to dětem. Ne ze studu. Spíš z pečlivé strategie. Jako když si chystáte batoh před cestou do hor. Musel jsem si připravit slova a ten pohled neotřesete mě.
Přišla neděle. Seděli jsme všichni tři u stolu. Syn uvařil svůj svíčkový guláš skoro s náboženskou oddaností. Jídlo bylo výborné. Víno obyčejné, ale pil jsem ho rád. A přesně mezi hlavním chodem a dezertem jsem řekl:
Mimochodem chodím s někým.
Nastalo ticho. Tak hutné, že by šlo krájet nožem.
Moje dcera zareagovala první. Otevřela pusu. Zavřela ji. Otevřela ji znovu.
Tati, řekla tím tónem, co používá, když si myslí, že jsem malý kluk. To snad nemyslíš vážně.
Proč bych nemyslel?
To je přece ostuda řekl syn a zíral do talíře. Lidi to budou řešit.
A já vstal.
Synku, pravil jsem klidně, kterých lidí? Protože dneska jsem mluvil se sousedkou, s prodavačkou v pekárně a s psem v parku. Nikdo nevypadal pohoršeně. Pes dokonce vypadal, že mi přeje štěstí.
Další ticho. Už kratší.
A ještě něco pokračoval jsem, dolil si víno. Řeknete-li mi ještě jednou, že je to ostuda, budu Ludmilu zvát každou neděli na oběd. Klidně i s jejími míchanými vajíčky.
Syn se málem zadusil vodou.
Dcera si zakryla rukama obličej.
A já, s tou poslední dávkou důstojnosti, co v sedmdesátiletém chlapovi s béžovou pláštěnkou zbyla, jsem se usmál a ještě večer zavolal Ludmile.
Ludmilo, povídám, kromě míchaných vajec, umíš ještě něco jiného?
Co myslíte, co mi odpověděla?
Dnes už vím, že není nikdy pozdě najít si někoho blízkého. A že štěstí je třeba jít naproti, i když je vám sedmdesát a sousedi se dívají.
