Proklínám v sobě vztek! Dnes jsem se zase pohádala s maminkou a tchyně mi ani nezvedne telefon. Přitom máme v životě štěstí, že máme dvě babičky moji maminku a manželovu matku.
“Štěstí” je ale v tomto případě silné slovo, protože obě jsou spíš přízrakem než skutečnými babičkami. Obě žijí necelých sto metrů od mateřské školy našeho syna, a přesto naprosto odmítají ho ze školky vyzvedávat. Já bych to ráda dělala sama, ale moje pracovní doba končí až ve 21 hodin, takže ho nestihnu vyzvednout včas. Ani manžel nestíhá dělá na směny v Škodovce a není to vždy jednoduché. Většina lidí u nás v Plzni pracuje ve fabrice, takže pro tyhle děti existuje speciální odpolední skupina v mateřské škole, kde mohou zůstat až do 22:00. Jenže za to se platí zvlášť, stojí to pár set korun navíc a to je zásah do našeho rodinného rozpočtu. Přitom máme babičky naživu!
Maminka pracuje do 18:00 a každý den, když jde domů, míjí školku. Teď je pro ni osobní život vším rozvedla se s mým nevlastním otcem a rozhodla se žít hlavně pro sebe. Po práci tvrdí, že si musí odpočinout, dát si pleťovou masku a být krásná, mladší, než je ve skutečnosti. Každý víkend má plány kino, výstavu, posezení s kamarádkami.
Syna bere jen občas, výjimečně, a to jen o víkendech. Tvrdí, že jí narušuje pořádek, pořád lítá po bytě a ruší její meditaci. Dává mi spoustu moudrých rad o výchově, ale doopravdy se zapojit nikdy nechce.
A tchyně, ta je samostatná kapitola. Nikdy nepracovala, byla vždycky doma. Má čtyři děti, všechny věkově blízko u sebe. Můj muž je její nejstarší. Člověk by si řekl, že by mohla pomáhat s vnoučaty, vždyť má zkušenosti, ale kdepak. Tvrdí, že ona už svoje děti odchovala a teď má spoustu práce doma vařit, uklízet, prát, připravovat večeři a uklízet po všech, než je večer uloží. A to její dva mladší synové osmnáctiletý a jednadvacetiletý jsou dospělí a plně soběstační!
Jednou šla pro syna, ale pak měla takovou stížnost, že nestihla vůbec nic a její “kluci” se vrátili z práce znavení a hladoví. Řekla mi přímo, že jsem dítě porodila pro sebe, ne pro ni, a tudíž je moje povinnost se o něj postarat, včetně vyzvedávání ze školky. Prý už s její pomocí nepočítejme.
Měla jsem krátce trochu štěstí kolegyně chodila na druhou směnu a já na první, takže párkrát zašla do školky ona. Pak ji vystřídala teta, která ale večerní směnu odmítla, takže platíme zase znovu školku dalších sto korun navíc, co rychle mizí z našeho rozpočtu. Jsem z jejich pokrytectví vážně naštvaná na svátky se s vnukem rády fotí, chlubí se, který dárek koupily, rozplývají se, jak ho milují. Ale my nepotřebujeme jejich dárky, potřebujeme skutečnou pomoc.
Dnes jsem musela zoufale zavolat mámě, abych ji prosila, jestli by aspoň jednou vzala syna ze školky, protože na tu školní skupinu už nemáme. Nemůžeme čekat na pomoc od našich rodičů, ani finanční, ani praktickou. Tchyně nám nechce přispět ani korunou, prý její muži snědí vše, co jen je, takže peníze mizí v jídle. Nevím, jak z téhle situace ven s manželem utratíme všechno za jídlo, oblečení a domácnost, pak ještě dvakrát tolik za školku. Jak donutit babičky, aby nám opravdu pomohly, aby nám to nesplácely jen dárky?
