Víš, co se mi přihodilo? Nastěhovala jsem se k chlapovi, kterého jsem poznala v lázních! A co na to moje děti? Myslí si, že jsem se úplně zbláznila.
Ale začnu od začátku. Poznali jsme se v lázních v Mariánských Lázních, prostě při večeři. On se na mě naklonil a zeptal se: Nepřipadá vám také, že ta polévka je trochu přesolená? A já mu jen mrkla a rozesmála jsem se. Najednou jsme spolu začali chodit na společné procházky kolem kolonády, povídali jsme si do noci a nakonec jsme si vyměnili čísla.
Když jsem se vrátila domů do Plzně, myslela jsem, že to byl jen fajn zážitek na pár týdnů. Ale on se ozval. Volal a psal, napřed mi navrhl kafe v kavárně na náměstí, a pak mě pozval i na svou zahrádku u Berounky.
Víš, co mě na něm fascinovalo? Že mě viděl. Po sedmi letech vdovství, kdy jsem žila pro děti, vnoučata, sousedy, doktory a lékárnu, jsem najednou byla já. Najednou jsem zase cítila, že mám city, že mě někdo obejme tak, že zmizí všechny roky i samota.
Pak přišla ta nabídka: Hele, mám volný pokoj, přijď na pár dní… nebo zůstaň, jak dlouho budeš chtít. A ve mně to prostě klaplo, jako když bylo holce dvacet takové zvláštní zahřátí u srdce a pocit, že jsem přesně tam, kde mám být.
Sbalila jsem si pár věcí a potichu se přesunula k němu do jeho bytu v Praze. Nechtěla jsem kolem toho dělat poprask, ani nic vysvětlovat synovi s dcerou.
Za dva dny mi došla od dcery Markéty zpráva: Mami, slyšela jsem, že jsi se odstěhovala. To je jako vtípek, jo? Normálně mě zamrazilo. Ještě včera jsme si volaly kvůli receptu na jablečný štrúdl, a teď takový ledový tón. Odepsala jsem, že je všechno v pohodě a promluvíme si osobně, ale už neodpověděla.
Tehdy mi došlo, že z jejich pohledu je to pohroma. Pro mě sice životní krok, pro ně ostuda. Seděla jsem v jeho kuchyni, která voněla čerstvě uvařenou kávou a pryskyřicí z otevřených dveří na balkon, a on mi klidně držel ruku. Bylo to tak jiné opravdové.
Když jsem zkoušela zavolat synovi Petrovi, zvedl to a jen suše se zeptal: Mami, co to vyvádíš? A pak už jen: Lidi mluví. Ve tvým věku se takhle nechová. Zkusila jsem to hodit do legrace: Jaký věk, prosím tě, mně je teprve šedesát šest! Ale humoru moc nerozuměli.
Jde jim jen o to, že já nejsem na svém místě. Nejsem doma, nejsem na drátě. Nejsem připravena, kdykoli potřebují pohlídat vnuka nebo poslat rychle nějaké koruny. Snažili se mě zahnat pocitem viny: Byla jsi vždycká zodpovědná, mami. Teď děláš pubertu! Přece nemůžeš jen tak někam zmizet! Co na to řeknou lidi?
Odpověděla jsem, že na lidi kašlu. Od té doby to šlo z kopce. Vnuci si přestali volat. Pozvánka na narozeniny malé Aničky ke mně nedorazila. Bylo mi z toho úzko, ale nevrátila jsem se.
Protože vždycky, když mě ráno vzbudila ta jeho káva a pozdrav Ahoj, krasavice!, byla jsem to zase já. Ne babka. Ne někdo, kdo má být pořád k dispozici. Prostě já Zuzana.
Jednou večer jsem mu řekla: Myslíš, že to děti někdy pochopí? Pokrčil rameny: Já nevím. Ale ty jsi pochopila sebe. A to je nejdůležitější. Brečela jsem ten večer dlouho, ale dojetím, ne smutkem.
Nevím, jak to mezi námi s dětmi dopadne. Třeba se zase přihlásí, třeba ne. Ale jednu věc vím jistě nikdy není pozdě na štěstí. Není žádná hranice, kdy už člověk nemůže být doopravdy zamilovaný.
Teď se cítím mladá, jak už léta ne. A i když je to těžký, když jdeš proti všem, má to smysl. Protože je to poprvé opravdu moje rozhodnutí.
Děti mají svůj život, vnoučata dorostou. Třeba jednou pochopí, že jsem to neudělala ze sobectví, ale z odvahy. Že jsem si dovolila být sama sebou.
A kdyby se mě někdy zeptaly, jestli toho lituju, tak jim řeknu jediné, čeho lituju, je, že jsem tak dlouho čekala. Protože nikdy není pozdě znovu se zamilovat.
