Na celý život si zapamatoval
Miroslav Šebek už na základní škole pochopil, že se jednou stane učitelem. Nebyla to jenom touha, ale hluboké přesvědčení zakořeněné v srdci po události, která mu změnila pohled na svět. Tehdy, ještě dětským rozumem, Mirek pochopil, že člověk má zůstat člověkem i navzdory všemu, a měl před očima jasný příklad. Právě ten moment pravého vychování mu vlezl do duše a nesl ho až do dospělosti.
Mirek chodil do šesté třídy. Žil s maminkou jen ve dvou. Právě ten rok je opustil tatínek, prostě odešel, aniž by se ohlédl; mamince do obličeje řekl, zatímco Mirek právě zaslechl:
Mám jinou rodinu, a vy si dělejte, co chcete.
Ta slova se mu vryla do paměti, utekl do svého pokoje a tam plakal, schovaný před maminkou:
Až vyrostu, nikdy se tak nezachovám, slíbil si, na tátu radši zapomenu.
Tak to bylo. Tatína už nikdy v životě neviděl, skoro na něj ani nemyslel. Tu a tam ho ale trápilo, ostatní kluci mají tátu, on ne.
Maminka tehdy pracovala v textilní továrně a ještě šila doma, nějak se museli protloukat. Jakž takž měli co jíst, na luxus nebylo, ale o hladu nebyli. Snažila se Mirkovi na nový školní rok pořídit vždy něco pěkného, aby nevypadal mezi ostatními chudě. Všichni tehdy žili podobně tedy skoro všichni, výjimky se našly.
V Mirkově třídě chodil Jirka. Docela obyčejný kluk, jako každý jiný. Jednoho dne však jeho tatínek vyhrál v dědictví chalupu na venkově, prodal ji a peníze investoval do autoservisu přímo v okrajové části Prahy. Práce se mu dařila, měli se lépe. Jirkovi rodiče ho rozmazlovali a Jirka se chlubil novými věcmi, ostatní mu tiše záviděli.
Jednou přišel Jirka do třídy:
Podívejte, jaké hodinky mi táta koupil, natáhl ruku, a všichni spatřili krásné, pravé hodinky.
Mirek je také obdivoval, v koutku duše záviděl, Jirka byl celý nafouklý pýchou, protože jako jediný v třídě měl takové hodinky. Ostatní jen pokukovali a bylo jim jasné, že oni je nikdy mít nebudou. Mirek byl smutný, ale nedal to znát, zrovna tehdy vzpomněl na svého otce:
Jirka má normálního tátu, co s ním žije a můj ten zmizel a dál už nevzpomínal.
Mirek se snažil učit, maminka ho pořád povzbuzovala:
Uč se dobře, synku, budeš mít lepší život celou naději mám v tobě, Mirek se snažil, nebyl úplně premiant, ale vždy poctivě mezi nejlepšími.
Ten den měli poslední hodinu tělocvik. V šatně kluci blbnuli, strkali se. Jirka se bál o hodinky, tak je sundal a chtěl je schovat do aktovky, ale ve spěchu je minul. Mirek si všiml, jak hodinky spadly pod lavici jen on to viděl.
Hned mu blesklo hlavou schovat je do kapsy. Bez váhání se sklonil, rychle je popadl a schoval do kapsy sportovních kalhot. V hlavě mu však chvíli probliklo:
Měl bych Jirkovi říct: podívej, našel jsem ti hodinky, ale neřekl nic.
Ivan Záhor, učitel tělocviku, zakřičel:
Rychle ven a řadit se, kluci vyběhli a postavili se do řady, hodina začala.
Cvičilo se, popobíhalo, skákalo. Mirek však myslí byl jen u hodinek:
Hlavně aby mi nevypadly z kapsy, jinak bude ostuda. Musím je nějak vrátit pod lavičku nebo je hodit zpátky do Jirkovy aktovky ale co když někdo uvidí, že lezu do jeho tašky to by bylo horší. Jak vysvětlit, že jsem hodinky našel a chtěl je dát do tašky Zeptají se proč jsem hned neřekl a budou mě považovat za zloděje.
Mirkovi bylo zle, hodinky ho pálily do nohy, a pak zazvonil zvonek, všichni běželi do šatny, on vešel poslední. Jirka stál uprostřed šatny a křičel:
Ukradli mi hodinky! Jsou drahé, ukažte kapsy! Mirek nevěděl co dělat teď najdou hodinky u něj, bude mu stydno a kluci se mu vyhnou.
Pane učiteli, volal Jirka, okradli mě!
Tak dost, co se tu děje, zakřičel Ivan Záhor, kluci utichli.
Ukradli mi hodinky, žaloval Jirka, drahé, dárek od táty.
Proč jsi si je vůbec bral do školy? Abys se chlubil? To není hezké. Teď se uvidí, možná je žádná krádež nebyla třeba jen zapadly Tak, postavte se všichni do řady!
Proč, divili se kluci.
Protože jinak tu nic nenajdu, skáčete tu, ječíte takhle budu hledat v klidu. Stoupněte si a zavřete oči. A pamatujte, jestli je někdo otevře, budu si myslet, že právě ten je zloděj.
Kluci se postavili a zavřeli oči, Ivan Záhor začal potichu kontrolovat kapsy. Došel k Mirkovi, lehce mu poklepal na kapsu, našel hodinky. Mirek stál jako přikovaný.
Vytáhl hodinky a řekl:
Tak, vyměňte si místa, posunul Mirka se sousedem. Opatrně, nezavírejte oči nastalo ticho, Mirek čekal nejhorší, ale najednou slyšel: Tady jsou, Jirko. Příště radši líp hlídej svoje věci.
Všichni najednou otevřeli oči, i Mirek. Hodinky ležely pod lavicí, sice trochu stranou, Jirka je popadl a navlékl na ruku. Ostatní kluci na něj pobaveně pokukovali, žárlivost už zmizela nejenže sám hodinky ztratil, ale ještě obvinil kamarády.
Už radši nenos do školy hodinky, nikdy nevíš řekl Ivan Záhor a pustil kluky.
Do šatny přišli starší, Mirek vycházel poslední a nenápadně pozoroval učitele, čekal, že si ho zavolá. Do domu došel téměř po špičkách. Druhý den se bál jít do školy, čekal, že ho předvolají ke zřizovateli.
Šel do školy jako na popravu.
Dneska to přijde… možná Ivan Záhor celé třídě řekne, co jsem provedl… ale den proběhl normálně, hodiny, přestávky, učitele ani neviděl.
Domů šel klidný.
Možná to všechno vyšumí, učitel nikomu nic neřekne. Kdyby chtěl, už by to byl prozradil.
Mirek se dlouho sám trápil a uzavřel si jednou provždy cizího se nikdy nedotknu. Dodržel to, dostudoval základní školu, šel na pedagogickou fakultu.
Plynuly roky. Miroslav Šebek už dávno pedagoga byl. Sám pracoval ve škole. Jednou se mu ve třídě stala nepříjemná věc. Jedné žákyni, Mařence, zmizely peníze žalovala třídnímu.
Pane učiteli, někdo mi vzal peníze Mirku to hned připomnělo jeho vlastní zážitek.
Podíval se na všechny žáky, poznal podle vyděšeného pohledu Katku. Měla rodinu problémovou, byla vždy oblečená obyčejně mezi ostatními. Miroslav věděl, že její rodiče pijí. Teď tohle Setkal se s pohledem Katky, v jejích očích probleskla stud.
Rozhodl se jednat jinak:
Mařenko, jaká částka ti vlastně chybí? zeptal se, Mařenka mu řekla drobnou sumu. Správně, tyto peníze mi Katka už dala, našla je na podlaze a předala mi. Dávej víc pozor, je dobře, že Katka byla tak poctivá.
Miroslav vytáhl z kapsy své peníze, natípal a předal Mařence, upozornil ji, aby si na peníze dala pozor. Všichni začali chválit Katku, ona byla celá rudá, oči upřené na učitele. Chtěla se rozplakat, ale věděla, že teď nemůže nesmí učitele zklamat.
Po hodině Katka počkala na Miroslava, on to cítil a vstoupil do třídy. Katka položila ukradené peníze na stůl, a on pronesl:
Sedni si, Katko, povím ti jeden příběh.
Katka poslouchala s velkýma očima o klukovi Jirkovi, co se chlubil hodinkami. O Mirkovi, kterému hodinky vlastně nebyly potřeba, ale stejně je schoval. Jak pak trpěl výčitkami. Povídal o Ivanovi Záhorovi, moudrém učiteli.
Rozumíš, mohl mi tehdy zničit život, a možná by byl v právu, pravda byla na jeho straně. Ale dal mi šanci věci napravit. Teď jsem ji dal tobě.
Katka se rozplakala.
Děkuji, pane učiteli, bylo to poprvé a naposled Už nikdy to neudělám, řekla mezi vzlyky, a Miroslav jí věřil.
Věděl, že to tak bude Katka se opravdu poučila, navždy.
Potkal bývalého učitele, už starého, šel s hůlkou
Jednou Miroslav odjel na prázdniny domů, maminka už byla stará, chtěl ji navštívit, pomoct. Po cestě z obchodu potkal bývalého učitele Ivana Záhora, ten šel s hůlkou, zestárl, ale byl svěží. Pozdravili se, sedli na lavičku, dali se do řeči o škole, o životě.
Teď vedu skupinu pro seniory musí se lidem pomáhat, usmíval se bývalý tělocvikář.
Pane učiteli, chtěl bych vám poděkovat za ten nepříjemný zážitek a připomenul hodinky.
Miroslave, já vlastně nikdy nevěděl, kdo je vzal. Ale díky za upřímnost.
Jak jste nevěděl? Vždyť jste mi je našel v kapse.
Víš, tehdy jsem sám prohmatával kapsy poslepu, abych se nemusel dívat na žáka jako na zloděje. Když jsem je našel, nechal jsem tě vyměnit místo, a rychle jsem hodinky zasunul pod lavičku. Pak jsem se otočil, už jsem nevěděl, u koho byly. Cítil jsem, že by tě to mohlo zlomit. A teď jsi sám učitel mám radost, že ses vydal stejným směrem. To je pro mě odměna, že jsem tě tehdy podržel.
Právě ten případ mi ukázal cestu, jsem vám vždycky vděčný.
Dlouho spolu seděli bývalý žák a učitel, povídali si o životě, Miroslav se ptal na rady. Když se loučili, řekl učitel:
Víš, Miroslave, máme v Česku krásné přísloví: Přikryj hříchy bližního, Bůh přikryje tvoje. Tak to v životě chodí.
