Ona s ním prostě manipuluje, rozčilovala se Iveta.
Iveta koukala na displej mobilu a cítila, jak se v ní zase pomalu vaří to známé podráždění.
Petr volal už potřetí ten večer.
Ivetko, prosím tě, promiň mi to, mluvil unavený a provinilý hlas, který znala až moc dobře. Vím, že jsme měli jít do divadla, ale… No, Lucka říká, že Matyáš má horečku čtyřicet. Ona to sama nedá. Tak to chápeš, ne?
Iveta chápala.
Až do morku kosti.
Petře, my už ty lístky máme, řekla klidně. I když uvnitř všechno křičelo. Čekali jsme na to představení měsíc a půl!
Já vím, sluníčko. Opravdu ti to vynahradím, slibuju. Ale přece jen je to dítě. Nemůžu ho nechat na holičkách.
Iveta zavěsila a hned volala kamarádce.
Lenko, prosím tě, slyšelas to? chodila po obýváku sem a tam a šermovala rukama. Zase! Už potřetí za měsíc! Jednou je Matyáš nemocný, pak Lucce praskne pneumatika, a pořád něco!
Ivet, a není prostě Matyáš skutečně nemocný? opatrně nadhodila Lenka.
To víš, že jo! spadla Iveta na gauč. Jasně, každý dítě je pořád nemocný, to je normální. Ale nenormální je, že jeho ex si vždycky vzpomene volat právě jemu! Ta nemá rodiče? Nebo kámošky?
Noooo…
Žádný no”. Iveta vyskočila. Ona s ním prostě manipuluje! Petr je až příliš hodnej, on to nevidí. Ona moc dobře ví, že on všechno nechá být a poběží za ní. A ona si toho využívá!
Lenka si povzdychla do telefonu.
Jsi si jistá, že je problém jen u ní?
U koho jiného by, prosím tě, byl?! Iveta se zarazila.
Já nevím. Zamysli se. Když ženská opakovaně volá svému bývalému, a on všechno nechá a hned letí kdo vlastně manipuluje s kým?
Iveta otevřela pusu. Zavřela. Něco v ní nepříjemně škublo.
Leni, neříkej blbosti, utla to ostře. Petr je zodpovědnej táta. Svý dítě nedá z ruky!
Jasně, jasně, souhlasila Lenka rychle. Jen mě to tak napadlo.
Ale jen tak jí v hlavě vrtalo jako otravná tříská. Nedalo se to vytáhnout.
Petr přišel domů pozdě. Ušmudlanej, unavenej a s výrazem provinilého štěněte.
Holka, promiň, byl jsem blbej, objal ji zezadu a zabořil nos do jejích vlasů. Koupím nové lístky. A tentokrát ty nejlepší. Slibuju.
Iveta mlčela. Koulela očima k oknu a přemýšlela: kolikrát už tyhle sliby slyšela? Pětkrát? Deset? Dvacet?
A vždycky to samé: Ty to přece chápeš.
Chápu, říkala si Iveta. Ale co vlastně chápu, to už netuším.
Pak se začaly hromadit drobnosti.
Nejdřív to člověk ani nepozná, jako prach na poličce není vidět, ale jednoho dne přejedeš prstem… a je tam: šedý povlak.
Zjistila, že Petr najednou schovává telefon. Dřív ho nechával ležet kamkoliv na stolku, pohovce, někdy dokonce i v koupelně. Teď ho tahá všude s sebou. I pro vodu s ním šel do kuchyně.
Petře, proč ten mobil taháš i na záchod? zkusila jednou večer v lehkém tónu.
Co? Petrem to škublo. Prostě. Z práce jsem zvyklý tam volají v jednom kuse.
Dobře…
Potom jednou náhodou koukla do jeho diáře v mobilu. Chtěla si tam zaznamenat nový termín divadla (toho, co už prošvihli). A najednou tam čte: Vyzvednout Matyáše ze školky 16:00, Zanést Lucce papíry od auta, Zavolat L. kvůli očkování.
L to je Lucka.
Petře, řekla u večeře a míchala čaj tak dlouho, že už dávno nebylo cukr ani cítit, víš vůbec, kdy mám obhajobu diplomky?
Zvedl oči od talíře.
Diplomky? Ehm, v květnu ne?
V březnu. Za dva týdny.
Jo, jasně. Sorry, mám hlavu děravou.
Hlava děravá. Ale Luckino rozvrh zná na minutu.
A pak byly peníze.
Iveta narazila na výpis Petr ho zapomněl na stole. Tři platby po dvaceti tisících korun. Příjemce Lucie Králová.
Petře, zavolala, mávajíc papírem. Co to znamená?
Ani se nezarazil. Jen si povzdechl.
Pomáhám Lucce. Onemocněla jí máma, potřebovala na léky. Pak Matyáš na kroužky… Vždyť víš, je na to všechno sama.
Šedesát tisíc korun, Petře. Za tři měsíce.
A co? Je to můj syn! Kvůli němu nemůžu koukat, jak žijí z ruky do pusy!
Iveta výpis položila zpět na stůl.
Ale mohl jsi mi to říct.
Ale já nezapomněl! Jen jsem věděl, že začneš… prostě tohle všechno.
To tohle všechno znělo, jako kdyby byla hysterka z Kolbenky. Nedůtklivá, malicherná, žárlivá blbka.
A k tomu ještě jedna epizoda v autě.
Nasedla v autě a na zadní sedačce si všimla dětského obrázku. Namalovaný dům. Květiny. Sluníčko. A tři lidi. Táta. Máma. Matyáš.
Bez ní.
Iveta vzala kresbu, otočila v rukách. Zezadu dětsky kostrbatě: Tátovi od Matyáše. Naše rodina.
Petře, oslovila ho tiše.
Co? koukl.
Kde jsi to vzal?
Mrkl.
Jo, to Matyáš, co byl u nás. Šikovnej kluk, co? Má talent.
Iveta se na obrázek ještě jednou podívala, pak na Petra a pak zas na obrázek.
Petře. Tady je napsáno naše rodina.
No jasně. Vždyť je malej. Pro něj je rodina já, Lucka, on. Tak to prostě vnímá. Dětská psychika, no.
Iveta dala kresbu zpět. Zpříma si sedla. Připoutala se. A celou cestu mlčela.
Pak se Lucka začala objevovat osobně.
Napřed jednou pro Matyášovy věci, co zůstaly u Petra. Pak že domluvit letní prázdniny. Potom prostě jen tak šla jsem kolem, tak se stavím.
Lucka byla nenápadná. Milá. Usměvavá.
Ahoj Iveto! zdravila ji, jako by byly staré kamarádky. Neruším? Je Petr doma?
Po těchto návštěvách byl Petr vždycky takový… mimo. Zádumčivý. Zíral do blba, odpovídal jednoslovně.
Co ti je? ptala se Iveta.
Ale nic, jsem unavený.
Začala si připadat jako páté kolo u vozu. Ta navíc, která překáží.
A pak jednou náhodou uslyšela hovor.
Petr byl ve sprše, asi si myslel, že dveře koupelny drží. Ale otevřely se na škvírku, a Iveta uslyšela:
Lucko, nebreč… Říkal jsem ti, pomůžu… Jasně že pomůžu. Vždyť víš, že jsem vždycky při tobě.
Tichý hlas. Hebký, skoro důvěrný.
Iveta odešla od dveří, sedla si na gauč a v té chvíli pochopila.
S Petrem nikdo nemanipuluje.
On si to všechno dělá sám.
Protože mu to takhle vyhovuje.
Iveta si to tři dny nechávala pro sebe.
Žádné scény. Jen mlčela a dívala se. Jako vědec, co studuje zvláštního brouka pod mikroskopem klidně, nezúčastněně.
A čeho si všimla?
Petr zná Luckin program lépe než její Ivetin. Ví, kdy jde Matyáš do školky, kdy je v kroužku, kdy jde Lucka k zubaři. V jeho kalendáři je všechno. Ale její obhajobu diplomky zapomněl.
S někým si pořád vypisuje. Mobil pořád vibruje. Petr ho rychle popadne, přečte, odpoví a na tváři mu naskočí ten provinilý pohled. Jako by dělal něco tajného.
Jednoho večera zazvonil mobil, když byl Petr ve sprše. Iveta koukla na displej.
Lucka.
Automaticky zdvihla.
Petře? Lucka vzlykala do telefonu. Petříčku, můžeš přijet? Je mi tak hrozně. Nevím, kam jinam se obrátit.
Iveta mlčela.
Petře? Slyšíš? Už to sama nezvládnu. Prosím tě. Vždycky jsi tu byl.
Iveta típla hovor, položila mobil zpět. Sedla si. A najednou se rozesmála.
Bože. Jaká já byla trubka. Naivní, slepá trubka.
Petr vyšel z koupelny mokrý, v ručníku a s kapkami ve vlasech.
Volala ti Lucka, poznamenala Iveta v klidu.
Zamrzl.
Ty jsi to zvedla?!
Zvedla. Iveta vstala, podívala se mu do očí. Plakala. Říkala, jak jí je špatně. Že jsi vždycky byl při ní.
Petr mlčel. Očividně v hlavě přemýšlel, co říct.
Podívej, začal, Lucka má teď těžké období. Nemá nikoho než mě. Nemůžu ji nechat v průšvihu!
Nechat? ušklíbla se Iveta. Petře, vy už jste čtyři roky rozvedení. Není to tvoje žena. Je to tvoje ex. Už jsi ji “nechal”. Dost dávno.
Ale máme spolu dítě!
A to znamená co, prosím tě? Iveta se přiblížila. Že máš přiletět pokaždé, když zavolá a zamumlá kouzelné slovo Matyáš? Že jí tajně posíláš peníze? Že znáš její diář nazpaměť?
Přeháníš!
Já?!
Něco v ní prasklo. Chytila kabelku a začala balit věci.
Víš, Petře, dlouho jsem si říkala, že je to její vina. Že ona s tebou manipuluje, že tě zneužívá přes dítě, že je to zlá ženská, co neumí pustit minulost.
Otočila se.
Ale pravda je, že chyba není v ní. Je v tobě. Dovoluješ jí to. A co hůř ty to chceš. Protože takhle je to pro tebe snadný. Máš dva životy. Bývalou, která tě potřebuje, a novou, která to snáší. A nemáš odvahu si vybrat. Protože ti to vyhovuje.
Iveto, neodcházej.
Já neodcházím, řekla tiše. Já jen vystupuju. Z toho vašeho trojúhelníku, kde jsem vždycky v pozadí. Chápeš? Nebudu bojovat s tvou exmanželkou. Já jen končím tuhle vaši hru.
Petr stál uprostřed obýváku mokrý, zaražený, žalostný.
Ivet, počkej. Pojď si o tom promluvit.
Není o čem mluvit. Natáhla si bundu. Ty jsi už dávno vybral. Já byla jen moc slepá, abych to viděla. Ale už to vidím. Krystalicky jasně.
Otevřela dveře.
Sbohem, Petře. Pozdravuj Lucku. A teď ti může klidně volat nonstop.
Dveře za ní tiše cvakly.
O měsíc později seděla Iveta v kavárně s Lenkou.
Tak co ty? zeptala se kamarádka opatrně.
Dobře, usmála se Iveta. Opravdu dobře.
A byla to pravda. Prvních pár dní to bylo těžké v hrudi jí to bolelo, měla chuť volat, psát, vrátit se. Ale vydržela. Pronajala si malý garsonku, našla brigádu a obhájila diplomku.
Petr volal. Hodně. Psal dlouhé slohy omluvy, vysvětlování, přísahy.
Iveto, odpusť. Byl jsem blbec. Už chápu, měla jsi pravdu. Zkusíme začít znova?
Iveta neodpovídala. Věděla, že by to bylo k ničemu. Protože problém není v Lucce. Problém je v něm. A dokud to Petr nepochopí nic se nezmění.
A co on? nadhodila Lenka.
Kdo?
Petr, přece.
Aha. Iveta pokrčila rameny. Netuším. Už nejsme v kontaktu.
Lenka na chvíli zmlkla.
Nelituješ?
Iveta se zamyslela. Lituje? Ne. Což ji samotnou překvapilo. Cítila jen úlevu. Jako když konečně sundáš těžký školní batoh.
Udělala jsem rozhodnutí. Dopila kafe. Jak pro něj, tak pro sebe.
Lenka se usmála.
Jsi dobrá.
Ale prosím tě, mávla Iveta rukou. Jen už nejsem malá.
Petr zůstal sám.
A Lucka, světe div se, najednou přestala volat. Bez Ivetina publika ta hra ztratila šťávu. Když se Petr snažil vrátit ke staré blízkosti, dostal chladné odmítnutí.
Vždyť sis tehdy vybral ji, řekla klidně Lucka. Tak si to užij. Já už mám svůj život. A tvoji pomoc nepotřebuju.
Petr se ještě pokoušel získat Ivetu zpět. Čekal před jejím bytem, slídil u práce, posílal romány sms. Ale Iveta byla neoblomná.
Petře, pusť mě, řekla naposledy. A pusť i sebe. My dva se k sobě nehodíme. Ty bys chtěl dvě existence naráz. Já chci jednu. Ale opravdovou.
Kráčela večerní Prahou a přemýšlela, jak to všechno je zvláštní. Jak dlouho se bála, že zůstane sama. Jak se děsila, že ztratí Petra. A když o něj přišla zjistila, že neztratila nic.
Protože člověk, co neumí rozhodnout, nemůže dát nic skutečného.
A ona si už zasloužila jen to opravdové.
Co myslíte, měl by Petr zkusit získat zpět svoji první ženu? Když už mu Iveta utekla?
