Déšť dopadal s nepřetržitou zuřivostí, jako by nebe chtělo vyprat každý kout města. Asfalt pod lucernami se leskl jako zrcadlo, a drobné řeky tekly příkopem k odpadním kanálům, táhnoucí listí, nedopalky cigaret a prach, který se nahromadil během předchozích dnů. V mé Škoda Octavii tiše hučela topení a obklopovalo mě příjemným teplem. Jemná hudba z rádií mě izolovala od bouře, jako by mě chránila neviditelnou bublinou.
Bylo to obyčejné středeční odpoledne a já se vracel z práce po schůzce, která dopadla lépe než jsem čekal. Vedle mě na sedadle spolujezdce ležela složená složka plná papírů a v hlavě se mi hromadily úkoly. Najednou se ale všechno zastavilo, když na rohu Vinohradské ulice zahlédl jsem malou postavičku schoulenou pod deštěm.
Měla jen asi osm let. Temné vlasy byly přilepené k tváři vodou, a bunda, kterou měla na sobě, byla tak tenká, že připomínala papír. V rukou svíralo sešití zvadlých květin, zabalených v podroušeném průhledném sáčku. Její látkové boty byly úplně nasáklé.
Zpomalil jsem, aniž bych dlouho přemýšlel, a zaparkoval jsem podél chodníku. Stál jsem a díval se na ni pár okamžiků. Mohl jsem jet dál, jako tolik lidí, ale něco v tom, jak svírá květiny k hrudi, jako by to byl její jediný poklad, mě zadrželo.
Vypnul jsem motor a otevřel dveře. Chladný vítr mě okamžitě zasáhl, doprovázený neúnavným bubnováním deště. Přistoupil jsem blíž.
Pane! zakřičela přes hukot Nemáte chuť koupit květiny pro svou manželku? Jsou moc hezké prodám je levně.
Její hlas byl slabý, přesto se snažil znít veselě.
Svlékl jsem bundu a položil ji na její ramena. Byla veliká na její drobný tělo, ale alespoň ji zahřála.
Tady máš řekl jsem a podal jí i svůj červený deštník Nemůžeš takhle zmrznout.
Podívala se na mě, jako by dostala kámen, který se mění v diamant.
Ne, pane moje maminka říká, že nesmím přijímat dary od cizích.
Máš pravdu, maminka má pravdu odpověděl jsem ale to není dar. Je to půjčka, dokud nebudeš mít práci.
Zaváhala, ale nakonec deštník přijala.
Kolik květin máš? zeptal jsem se.
Dvacet svazků, pane. Po tisíci korun každý ale můžu vám dát za osm set, protože jsou trochu pošpiněné deštěm.
Vytáhl jsem peněženku a podal jí dvacet tisíc korun.
Vezmu si je všechny.
Otevřela ústa, jako by chtěla něco říct, ale slova se jí nedostala.
Všechny? Co s takovým množstvím uděláš?
Rozdám je odpověděl jsem lidem, co tu procházejí. Pak budou mít všichni o den hezčí.
Na tváři se jí objevily plaché úsměvy.
Máma tomu nebude věřit.
Kde je tvoje maminka?
Doma stará se o mého brášku. Je nemocný. Proto jsem šla ven, aby se ona nepromokla.
V žaludku mi sevřel uzel.
Vezmi si bundu a deštník. A teď běž domů. Maminka už určitě čeká.
Zabalila peníze k srdci, udělala několik kroků a těsně před zatáčením vyřkla:
Děkuji, pane! Bůh vám žehná!
Viděl jsem, jak odchází, chráněna nyní mým červeným deštníkem. Vrátil jsem se k autu, které bylo pořád mokré, ale s podivným pocitem: smíšením smutku, něžnosti a slabé naděje.
Znovu jsem nastartoval topení. Vůně květin zaplnila interiér vozu a když jsem začal rozdávat svazky neznámým kolemjdoucím, cítil jsem, že se ve mně něco změnilo, ačkoliv jsem ještě netušil, co to přesně je.
