DÁVNO VYTOUŽENÉ ŠTĚSTÍ
Ten den byl pro Blanku nejšťastnější ze všech. Doslova zářila! Dvanáct let toužila stát se matkou a stále jí to nebylo dopřáno. A dnes ta nečekaná zpráva! Blanka bude mít dítě. Co může být pro ženu větším štěstím? Každá, která poznala mateřskou lásku, to potvrdí.
Blanka byla v sedmém nebi. Nepřestávala hladit bříško a s úsměvem si povídala s maličkým, kterému tehdy nebyly ani tři měsíce.
S Tomášem se Blanka seznámila už jako studentka gymnázia a společně pak pokračovali na Karlově univerzitě v Praze. Po promoci se vzali svatba byla skromná, ale upřímně veselá, a vše se zdálo být dokonalé. Byli spolu šťastní. Ale půl roku po svatbě se v Blankě začal ozývat smutek. Tomáš ji uklidňoval, říkal, že všechno má svůj čas, že určitě budou mít děti.
Další dva roky se radost nedostavila. Blanka chodila k doktorům, ale nikdo nenašel příčinu. Tomáš se snažil ji rozveselit, brával ji na procházky na Petřín, v létě jezdili na Vltavu a do lesa za Prahou, ale Blanka byla den ode dne víc smutná. A roky plynuly. Dvanáct let touhy po úplné rodině a štěstí stále nepřicházelo.
Až jednoho teplého červencového dne, když byl Tomáš v kanceláři, šla Blanka na procházku do pražských ulic. Pomalým krokem se potulovala Malou Stranou, zamyšlená a s hlavou sklopenou. Byla ponořená do svých myšlenek, když náhle uslyšela jemný hlásek:
Nejsi ty moje maminka?
Blanka se zarazila jako by ji zasáhl blesk. Zvedla oči a uviděla malého chlapečka, něco přes tři roky. Stál za plotem, malými prsty se držel železných tyčí a s nevinným pohledem se na ni díval.
Blanka se nemohla hnout, srdce jí tlouklo jako o závod. Konečně se odhodlala pomalu k němu přešla. Byl to dětský domov, v dálce za zahradou si hrály další děti.
Dívala se na toho chlapce a nemohla najít slova. Hlavou jí vířily myšlenky. Cítila, že ten okamžik může být osudový. Po chvíli se ho zeptala:
Nepamatuješ si svou maminku? Jaká byla?
Ne, nikdy jsem ji neviděl. Proto tu čekám. Kdyby šla okolo, určitě mě pozná.
To máš pravdu, řekla Blanka tiše, šťastná, že se jí naskytla možnost stát se pro něj maminkou.
Jak se jmenuješ?
Jsem Jaromír.
Blanka už neváhala. Věděla, že udělá vše, co bude možné, aby tohoto kluka přijala za svého. Jako by ji k tomu místo přivedl sám osud.
Měla jsem kdysi chlapečka ale ztratila jsem ho, pravila tiše. Jmenoval se taky Jára. Pořád ho hledám. Možná jsi to ty.
Chlapeček se najednou rozveselil, usmál se a zvolal:
Ano, ano! Ty jsi moje maminka! Ty! Poznal jsem tě! Ty jsi ta pravá!
Natáhl ruce přes plot a Blanka ho obejmula tak, jakoby už nikdy nechtěla pustit.
Tak pojďme za paní ředitelkou. Řekneme jí, že jsme se našli! Vezmu tě domů.
Hurá! vykřikl Jaromír.
Blanka vyšla spolu s Jaromírem do budovy dětského domova.
Konečně bude mít Jára maminku! radovala se vychovatelka.
Začalo nekonečné papírování, komise, čekání pro Blanku to vše bylo jako ve snu. Ale Jára chápal, že jeho maminka přišla. Blanka mezitím připravila Tomáše na nového člena rodiny. Spolu upravili dětský pokoj, koupili postel, hračky i nový koberec. Tomáš nemohl adopci odmítnout, když po tak dlouhé době viděl skutečný úsměv v Blankiných očích.
A přišel den, na který navždy vzpomínám Jaromír byl oficiálně jejich synem. Ruku v ruce šli domů, zářili štěstím. Pokoj, kde dlouhá léta panovalo ticho, se najednou rozezvučel dupotem dětských nohou a hlasitým: Tati, podívej! Blanka znovu ožila. Veškerou nashromážděnou lásku věnovala malému Jaromírovi. Tomáš se stal tím nejlepším otcem.
Čas běžel, Jára rostl a přinášel rodičům jen radost. Jednoho krásného rána Blanka ucítila nevolnost. Tomáš nervózně zvedl telefon a společně šli k doktorovi. Tam jim řekli neuvěřitelnou novinu Blanka čeká dítě! Slova nemohla vyjádřit tu radost.
Všichni se nemohli dočkat, až rodina zase rozroste. A ten den nadešel narodila se zdravá holčička, Svatava. Rodina byla konečně úplná.
Blanka věděla, že zázrak, který přišel s narozením Svatavy, se stal právě díky tomu, že tehdy nepřešla kolem malého chlapce za plotem. Moudré činy jsou vždy odměněny. Štěstí nikdy nechodí podle plánu najde si ty, kteří otevřou srdce bez podmínek.
