Odchod tety
V tomhle tam nejdeš, řekl Viktor, aniž by se na mě podíval. Stál v předsíni před zrcadlem a upravoval si kravatu tmavě modrá, hedvábná, kupovaná minulý měsíc za částku, o které jsem se dozvěděla náhodou, když jsem hledala paragon od ledničky. Mluvím vážně.
Viktore, je to výročí vaší firmy. Deset let. Jsem tvoje manželka.
Přesně tak. Konečně se na mě podíval a v jeho pohledu bylo něco, co mi vzalo dech. Nebyla to něha. Byl to pocit, že ho dobře poznávám, jen jsem tomu pohledu dřív nechtěla dávat jméno. Jsi moje žena. Proto tě prosím, zůstaň dneska doma.
Proč?
Zhluboka si povzdechl. Pomalu, s tou jeho specifickou vyčerpaností, co vždycky znamenala, že plýtvám jeho časem.
Nadi, budou tam obchodní partneři, důležití lidé, možná i novináři.
A co jako?
Ty… odmlčel se a hledal správné slovo. Pak ho našel. Jsi prostě teta. Chápeš? Obyčejná teta. V tom svém modrém šatě s knoflíky. Tam se objeví ženské, co vypadají úplně jinak.
Stála jsem ve dveřích kuchyně, v rukách utěrku, kterou jsem si zrovna utírala ruce. Už byla vypraná, vzor sotva znatelný. Dívala jsem se na něj a snažila se vybavit, kdy se tohle stalo normální. Kdy přesně věty, jako ta teď, přestaly vyžadovat vysvětlení.
Půjde s tebou Lenka?
Ani nemrkl. A to bylo nejhorší. Ne hněv, ne nejistota. Jen rovný pohled.
Lenka je moje asistentka. Organizuje akci.
Viktore.
Nadi, nezačínej.
Jen jsem se zeptala.
Tohle není jen taková otázka. Sundal sako z věšáku, trochu s ním zatřásl ve stylu, co umí jen on. Naznačuješ. Zase. A mně už to leze na nervy.
Položila jsem utěrku na opěradlo křesla, pomalu, protože jsem cítila, jak se mi lehce třesou ruce a fakt jsem nechtěla, aby si toho všiml.
Dobře, odvětila jsem. Dobře, Viktore.
Tak je to správně. Ještě jednou se podíval do zrcadla, spokojený sám se sebou. Děti jsou doma?
Kačka je u kamarádky, Jirka má přednášky na univerzitě, vrátí se kolem osmé.
Řekni mu, ať moc nedělá rámus, až přijdu. Budu pozdě.
Dveře se zavřely. Zůstala jsem sama v předsíni mezi vůní jeho kolínské, kterou jsem dřív měla ráda, a teď mi přišla cizí. Drahá a cizí.
Přešla jsem do kuchyně, postavila konvici a dívala se, jak se z hubice začne kouřit. Myslela jsem na to, že před třiadvaceti lety jsem si brala muže, který se na mě díval úplně jinak. Tenkrát miloval, jak se směju. Tvrdil, že můj smích zní jako rolnička. A já se za to vždycky červenala.
Voda se vařila, zalila jsem černý čaj do hrnku a dlouho sledovala, jak se barví voda do tmava.
Teta. Nazval mě tetou.
Je mi dvaapadesát. Ne sto, ani osmdesát. Jen dvaapadesát a v zásadě jsem na tom nebyla zle. Nejsem žádná krasavice z obálky časopisu, ale taky rozhodně ne to něco, co z nás dělají cizí slova. Měla jsem dobré vlasy, tmavě hnědé, skoro bez šedin, protože jsem o sebe dbala. Uměla jsem upéct koláč, zašít záclonu, utěšit dítě ve tři ráno, pomoct mu u účetnictví, když tehdy rozjížděl svůj vlastní Monolit a topil se v číslech. Kdo mu tehdy pomáhal? Kdo seděl nad jeho fakturami po nocích?
Teta. No ne.
Nebrečela jsem. Slzy byly někde blízko, cítila jsem je jako šimrání v hrudi, ale ne a ne přijít. Snad proto, že to nebyl první takový rozhovor. První přišel před asi třemi lety, kdy mi poprvé řekl: Mohla by ses oblékat líp. Tehdy mě to ranilo. Pak jsem si zvykla. Pak jsem začala souhlasit. A teď tu stojím sama v kuchyni, manžel odjíždí slavit výročí své firmy beze mě, zato s Lenkou, která má dvacet osm a, jak se zdá, nemá doma žádné koláče, ošoupané utěrky, ani třiadvacet let společného života.
Za oknem se pomalu šeřilo. Květnový večer, teplý, ve vzduchu se nesla vůně šeříku ze dvora. Dopila jsem čaj, opláchla hrnek a šla ke skříni.
V úplně zadním rohu za zimními kabáty visely šaty. Tmavě vínové, sametové, koupila jsem si je před třemi lety ve výprodeji v obchodním domě Slunce, jednou doma oblékla. Viktor na ně mrkl a řekl: Kam v tom jako chceš? Moc výrazné na tvůj věk. Nevkus. Schovala jsem je tehdy hluboko do skříně s tím, že je asi někomu daruju. Ale nedala jsem je nikomu. Teprve teď jsem je vytáhla. Protřepala je v rukou samet příjemně hřál. Přiložila jsem je k sobě a dívala se do zrcadla.
Ne. Nejsem teta.
Do předsíně zacinkaly klíče. Jirka. Slyšela jsem, jak se zouvá, jak hází bundu na křeslo místo na věšák a jde do kuchyně.
Mami, něco k jídlu máme?
V lednici jsou karbanátky. Ohřej si je.
Co tu stojíš s těma šatama?
Otočila jsem se. Jirka stál ve dveřích vysoký, po tátovi lícní kosti, po mně oči, šedivé a trochu unavené. První ročník vysoké školy se na něm podepsal poslední dobou chodil trochu nahrbený, jako by nesl něco těžkého.
Zkouším je, řekla jsem.
Hezké, poznamenal, zatímco hledal po kuchyni hrnec. Kam si je chceš vzít?
Chvíli jsem mlčela.
Nevím ještě. Možná nikam.
Vrátil se s talířem a posadil se ke stolu. Díval se na mě těma svýma dospělýma, přímočaře upřímnýma očima, jak to mladí někdy umí.
Táta jel na večírek?
Ano.
Sám?
Neodpověděla jsem hned pověsila jsem šaty na opěradlo židle.
Jirko
Mami, my to víme. Řekl to tiše, bez vzteku, jen jako skutečnost. Kačka taky. Víme to už dlouho.
Právě tehdy se slzy přece jen objevily. Ne prudce, žádný pláč, jen zůstaly stát v krku. Několik vteřin jsem jen dýchala a hleděla do tmy za oknem.
Odkud?
Letos na jaře jsem je viděl spolu. V kavárně na Masaryčce. On si mě nevšiml. Nejdřív jsem si říkal, možná je to pracovní. Ale bylo mi to jasné.
Neřekl jsi mi to.
A co bys dělala?
Dobrá otázka. Co bych dělala? Dělala bych, že o tom nevím. Jako poslední tři roky, kdy jsem si všímala divných detailů a přemlouvala sama sebe, že to je něco jiného, že moc fantazíruju. Psychologie české ženy po padesátce, která se začne bát pravdy, by vydala na dlouhý román.
Nevím, přiznala jsem.
Tak vidíš. Zvedl ke mně pohled. Mami, jsi v těch šatech opravdu pěkná.
Podívala jsem se na syna na toho kluka, kterému jsem kdysi četla pohádky, učila ho zavazovat tkaničky, posílala ho do školy s řízkem v krabičce. Devatenáct. Dospělý. Vidí víc, než bych chtěla.
Děkuju, řekla jsem.
Po večeři jsem zavolala Kačce. Přijela v deset, vběhla dovnitř s růžovým batohem a vůní nějakého cizího parfému, co z nich ulpívá po objímání se s kamarádkami.
Mami, co se děje? Kačka mě přejela pohledem ve dveřích s tou rychlou přesností, jakou zvládají jen patnáctileté holky. Řekl ti táta něco?
Seď, popovídáme si.
Seděli jsme tři u kuchyňského stolu a pili čaj. Vyprávěla jsem. Ne všechno, ale dost. O tom, co řekl Viktor, o šatech. A že si myslím o Lence svoje. Podle tváří dětí jsem tipovala správně.
Kačka si skousla spodní ret to dělala vždycky, když ji něco zabolí nebo když se musí držet, aby neplakala.
On ti řekl teta? ujistila se, když jsem skončila.
Řekl.
To je… zakroutila hlavou, hledala správné slovo, nespravedlivé.
Nespravedlivé, souhlasila jsem.
Mami, půjdeš někdy ven? Někam vůbec?
Podívala jsem se na šaty, ještě pověšené na židli.
Zatím nevím.
Tu noc jsem spala špatně. Ležela jsem na své půlce široké postele a přemýšlela. O těch letech. Dvacet tři. O mládí, co jsem věnovala tomuhle bytu, těmhle dětem, tomuhle muži. Kvůli Jirkovi jsem zůstala doma, opustila svoje místo v salonu v centru Prahy, kde jsem byla jedna z nejlepších švadlen a paní Řeháková mě chválila za šikovné ruce. Pak přišel Viktor: Na co bys pracovala? Já tě uživím. A já mu věřila. Tehdy mě opravdu uživil. Byla jsem přesvědčená, že to je ono. Hezký život.
Hezký život… Otočila jsem se na bok a koukala do stropu.
Co vlastně teď umím? Šít. Vařit. Vést domácnost. Být doma a být neviditelná. Ne, ne, nebudu takhle přemýšlet. Umím šít a to není málo. Mám zkušenosti, mám ruce, mám hlavu, dvacet let praxe i když neoficiální, pořád jsem šila, pro sebe, pro děti, pro sousedku paní Tomášovou, která tvrdívala, že mé šaty jsou lepší než ty z obchodu.
Myšlenky běhaly v kruhu. Usínala jsem a budila se, pořád dokola. Ve dvě třicet klaply dveře. Viktor se vrátil. Slyšela jsem, jak jde do koupelny, pak se položil ke mně, ani mi nic neřekl, za pár minut už pravidelně oddechoval.
Ještě dlouho jsem zírala do stropu s očima otevřenýma.
Ráno odešel brzo. Skoro nejedl. V chodbě prohodil:
Tenhle týden mám hodně práce. Nečekej mě na večeři.
Dveře. Ticho.
Nalila jsem si kávu a sedla si k oknu. Za ním padal jemný déšť a šeřík na dvoře byl temný a lesklý. Pila jsem pomalu a přemýšlela. Klidně, skoro až chladně. Možná právě tak funguje bolest: když už překročí určitou hranici, promění se v něco jiného v jasnost.
Večírek byl v pátek. Dnes je úterý.
Tři dny.
Vzala jsem telefon a napsala zprávu Táně. Tereza Kopecká byla dlouho naší účetní, pak šla jinam, ale zůstaly jsme v kontaktu; občas jsme se viděly na kávě. Tereza je praktická ženská, padesátnice s rozhlasovým hlasem a pohledem, který není na růžovou.
Teri, sejdeme se dnes?
Rychle odpověděla: Jasně, ve tři v kavárně U Světlé?
Odepsala jsem: Platí.
Sešly jsme se v malém podniku o dvě ulice dál. Tereza přišla v šedém saku, krátký sestřih, pozorné oči. Poslouchala mě až do konce, nevyrušovala. Jen jednou zvedla obočí, když jsem použila to slovo teta.
Takže on ti to fakt řekl? ujistila se.
Řekl.
A o Lence víš už dlouho?
Tušila jsem, včera mi to potvrdil Jirka.
Tereza si v dlaních potěžkala hrnek.
Nadi, řeknu ti něco a nezlob se.
Povídej.
Věděla jsem to. Už když jsem ještě pracovala v Monolitu, před dvěma roky. Viděla jsem je spolu víckrát. Neřekla jsem ti to. Myslela jsem, že není moje věc, že si to musíš vyřešit sama. Ale teď vidím, že jsem se spletla. Promiň.
Trochu jsem mlčela.
To už je jedno, Teri.
Co teď?
Podívala jsem se na ni.
Půjdu na ten večírek.
Podívala se na mě, zadívala se dlouze a pak pomalu kývla.
S dětmi?
S dětmi.
Víš, že to bude nepříjemné?
Vím.
Víš, že ho tím namíchneš?
Vím.
Znovu ticho.
Tak co potřebuješ?
Trošku jsem se usmála poprvé za ty dva dny.
Aby mi někdo upravil vlasy. Sama to nezvládnu.
Ve čtvrtek večer seděla Kačka vedle mě před zrcadlem a česala mě pomalu, opatrně, přesně tak, jak děti dělají věci, když cítí jejich důležitost. Vlasy mám husté, po ramena, večer předtím jsem je trochu přibarvila jen decentně, aby nebyly flekaté po zimě.
Mami, bojíš se? zeptala se.
Trochu.
Táta bude naštvaný.
Možná.
A co mu řekneš?
Nic. Dívala jsem se na svůj obraz v zrcadle. Nepovím nic. Prostě jen vejdu.
Kačka zapíchla poslední sponku, ustoupila a rozhlédla se.
Hezké, řekla. Fakt ti to sluší, mami. Ty jsi vždycky byla pěkná, jen už jsi na to zapomněla.
Otočila jsem se a objala ji pevně, doopravdy. Chvilku váhala, pak mě objala zpátky.
Šaty ležely na posteli ty vínové, z měkkého sametu. Oblékla jsem je pomalu. Zapnula jsem zip vzadu, Kačka pomohla. Chvíli jsem se dívala do zrcadla.
Cizí žena. Nebo ne, ne cizí. Po dlouhé době poznaná. Ta stará, která se nikdy nevyrovnala s tím, že přestala být svá.
Make-up jsem zvládla sama. Stačilo málo. Trocha řasenky, rtěnka v cihlovém odstínu, co jsem kdysi měla ráda, náušnice z černého onyxu po mamince.
Mami, ozvalo se z předsíně, taxi už je tady!
Jdu!
Vzala jsem kabelku malou, černou, letitou, ale oblíbenou. Vyšla jsem do předsíně.
Jirka se na mě podíval:
No teda!
No teda! ozvala se i Kačka.
Oblékla jsem kabát. Pořád se mi trochu třásly ruce. Vědomě jsem zpomalila pohyby. Klid. Klid, hlavně klid.
Jdeme, řekla jsem.
Hotel Severka byl solidní hotel, ne nejlepší ve městě, ale slušný. Viktor ho vybral, protože sesnažil o prestiž: velký sál, vysoké stropy, vlastní catering. Byla jsem tu před lety na něčí svatbě. Pamatovala jsem si mramorovou podlahu v hale a velký lustr nad schodištěm.
Taxi zastavilo před vchodem. Vystoupila jsem první. Na moment jsem se zastavila na schodech, zhluboka se nadechla večerního vzduchu, ještě pořád byla cítit vůně javoru kdesi z blízkého parku.
Mami, řekl Jirka tiše, jsme s tebou.
Vím. Chytila jsem Kačku za ruku. Pojďme.
V hale už bylo několik hostů, spěchali nahoru s visačkami na klopách. Šla jsem klidně. Proti nám vyšel mladý recepční v uniformě.
Dobrý večer. Jdete na akci firmy Monolit?
Ano, jsem manželka Viktora Nováka. Tohle jsou naše děti.
Sekundu váhal, pak kývl.
Druhý patro, sál Jantar.
Sál byl plný. Elegance, vůně drahých parfémů, smích a tiché tóny hudby. Na prahu jsem na chvíli zůstala stát pár pohledů mi sklouzlo po obličeji. Byla jsem tu cizí, to jsem dobře věděla. Ti lidé znali Viktora Nováka, jeho životní styl posledních let a někteří asi znali i Lenku. Ale mě tu nikdo neznal.
Vidíš tátu? ptala se Kačka.
Ještě ne. Najdeme ho.
Viktor stál u stolu s pohoštěním s dvěma pány v černých oblecích, z jedné dříve jsem poznala pana Groholu dlouholetého partnera Monolitu, silný, statný chlap s bílými vlasy a těžkým pohledem. Viktora si vážil nebo se ho bál? Nikdy jsem nepochopila, jestli je v tom rozdíl.
Vedle Viktora stála Lenka.
Teprve teď jsem ji viděla poprvé. Mladá, vysoká, v upnutých tmavě modrých šatech a dokonalým účesem. Pěkná. Konstatovala jsem to bez závisti, jen jako počasí. Pěkná holka. Dvacet osm. Její ruka spočívala Viktorovi na předloktí s tou známou lehkostí, co řekne víc než slova.
Támhle je táta, konstatovala Kačka vyrovnaně. S tou paní v modrém.
Rozhodla jsem se a šla dál.
Procházela jsem sálem pomalu. Někdo se ohlédl, někdo uhnul stranou. Nekoukala jsem, dívala jsem se k tomu stolu, k člověku, co tam stál.
Viktor mě zaregistroval asi tři metry před sebou. Jeho tvář se změnila okamžitě. Ztuhl. Oči zchladly.
Nadi, řekl velmi potichu. Co tady děláš.
Přišla jsem na výročí vaší firmy, odpověděla jsem stejně klidně. Deset let. To už je něco.
Pan Grohola se díval střídavě na mě i na Viktora.
Paní Nováková? To ráda slyším. Vypadáte skvěle.
Děkuji, pane Groholo. Vy taky.
Lenka udělala malý krok dozadu. Neznatelně stáhla ruku z Viktorova rukávu.
A do toho Kačka, co stála kousek za mnou, udělala krok vpřed. Patnáct, tmavé oči, rovná záda. Dívala se na Lenku tím nevinným, upřímně zvědavým pohledem, který dospělí tak nesnáší, protože je pravdivý.
Tati, zeptala se, dostatečně nahlas, aby ji lidi kolem slyšeli, proč jsi ji objímal? To není máma.
Okolo náhle jako by někdo zeslabil hudbu. Dva muži s Groholou se po sobě podívali. Dámě s perlami u vedlejšího stolu se obrátila hlava.
Viktor zbledl i přes jeho snědou pleť to bylo vidět.
Kačko… to bylo kvůli práci, vysvětlím…
Tati, je mi patnáct. My s Jirkou to víme dlouho.
Jirka stál s rukama dole, mlčel, jen upřeně sledoval tátu.
Grohola odkašlal, položil skleničku:
Viktore… Asi máte doma rodinné záležitosti. Povíme si jindy.
Pokynul mi s tou starosvětskou zdvořilostí a přešel jinam, jeho kolegové za ním.
Lenka tiše řekla:
Půjdu zkontrolovat občerstvení, a nenápadně zmizela.
Zůstali jsme s Viktorem sami, tedy kromě dětí. Díval se na mě pohledem, který jsem vždycky zaměňovala za únavu a až teď poznávala, že je vlastně ztracený. Ne zlý, ne uražený. Zmatený. Nevěděl, co říct.
Nadi… víš, co jsi udělala?
Přišla jsem na výročí vaší firmy. Deset let. To je velká věc.
Vzala jsem z podnosu skleničku šampaňského, bublinky stoupaly od dna.
Měla jsi zůstat doma. Jak jsem tě prosil.
Možná. Ale nezůstala jsem.
Tehdy jsem na něj pohlédla a všechno mi docvaklo. Nebylo to vítězství, nebyla to zloba. Byla to jasnost. Dívala jsem se na chlapa v drahém obleku, s drahými manžetami a drahou kravatou, se kterým jsem žila třiadvacet let, a jediné, co se mi honilo hlavou, bylo: kolik času jsem pustila pryč.
Připiju ti na firmu, řekla jsem, a pak půjdu. Děti jsou unavené.
Otočila jsem se k nim.
Jdeme, řekla jsem potichu.
Šli jsme ke dveřím a já cítila pohledy všech okolo zvědavé, soucitné, odsuzující, různé. Bylo mi to jedno. Ne, nebylo, ale ta bolest už nemohla být větší než ta před tím.
U dveří mě Jirka vzal pod paži.
Jsi borec, řekl.
Jen jsem přišla, odpověděla jsem.
To právě je borkyně.
Doma jsem šaty pečlivě sundala, pověsila zpátky, umyla se a poprvé po týdnech spala hluboce a klidně. Až do devíti do rána.
To, co následovalo, bylo pomalé, nevyhnutelné. Během dvou týdnů po večírku se všechno začalo měnit. Skrze Terezu, skrze Kačku a její odposlechnuté SMSky se ke mně dostávaly střípky. Grohola odmítl podepsat nový projekt. Nepřímo, ne hned ale bylo jasné proč. Pro starou školu, jako byl on, byla rodina příliš důležitá a to, co viděl v Jantaru, zničilo jeho respekt k Viktorovi. Ne kvůli milence i ti se v českých firmách občas najdou. Ale kvůli tomu, že ji přivedl na oficiální akci místo manželky. To byla urážka domova. A pak začali couvat další. Reputace v byznysu je jako porcelán letí dolů rychle, když už praskne. Přišly otázky od správní rady; ukázalo se, že Viktor byl poslední dva roky s administrativou často mimo pravidla. Nebylo to o šatech a Lence, jiné chyby jen vypluly na povrch.
Lenka z Monolitu zmizela tři týdny po večírku. Tiše, bez velkého povyku. Viktor byl několik dní jako bez duše.
Jednou večer přišel domů. Sedl si ke stolu. Položila jsem mu polévku a odešla do vedlejšího pokoje. Seděl tam dlouho. Slyšela jsem, že si vzdychl.
Večer mě zavolal:
Nadi. Potřebujeme si promluvit.
Ano. Nejprve mi ale odpověz: chceš mluvit, nebo mi chceš něco prostě jen říct?
Nejdřív nechápal. Pak mu to došlo. Sklopil oči.
Promiň mi.
Seděla jsem naproti, ruce v klíně, klidné. Nedrnily. Dívala jsem se na manžela a cítila, že je pozdě. Ne proto, že bych se zlobila. Ale protože odpuštění potřebuje taky něco živého a to mezi námi už dávno uschlo. Mezi lety a slovem teta.
Slyším tě, řekla jsem.
To nebylo odpuštění. Pochopil to.
Rozvod jsem sama navrhla za měsíc. Klidně, s advokátem, kterého mi dohodila Tereza. Byt jsme rozdělili. Děti zůstaly se mnou. Viktor neprotestoval.
Během rozvodu jsem otevřela vlastní šicí dílnu. Malou, dvoupokojovou, o ulici dál. Dlouho jsem v hlavě přemílala, čím začít. Péct by bylo jednodušší, ale ruce chtěly zase jehlu a látku. Paní Řeháková reagovala hned: Nadi, měla jsi to udělat už dávno!
Bylo to milé a trochu trpké. Tehdy bych to nedokázala. Teď ano.
Začátek byl těžký. Peníze šly pomalu, klientky přicházely ztuha, dřela jsem od rána do večera a domů chodila bolavá. Kačka mi po škole občas nosila úkoly, jedla chlebíčky a zajímala se o látky; měla překvapivý cit pro barvy a vzory. Pořád jsem si to pamatovala, ale nechala ji v tom žít podle svého, bez direktiv.
Jirka měl svoje. Viktor se mu párkrát snažil ozvat, nabízel setkání, vždycky se vracel z těch schůzek zadumaný. Jednou večer mi řekl:
Chtěl by, abych ho pochopil.
A ty?
Nevím, jak chápat člověka, co se styděl za vlastní manželku. Jirka koukal z okna. Mami, ty jsi nebyla nikdy špatná. Normální jsi byla. Normální!
Děkuju, Jirko.
Myslím to vážně.
Já vím.
Chvíli mlčel.
Mám problémy s Pavlínou, vyplivl najednou. Se svou dívkou.
Vzhlédla jsem.
Říká, že po tom všem neví, jaký ze mě bude táta. Bojí se, že to všechno zopakuju.
To není tvoje vina, Jirko.
Já vím. Ale ona ne.
Chvilku jsem hledala slova.
Dej jí čas. Nech ji, ať si tě prohlídne. Slova nestačí, jen čas.
Kývl, ale asi si tím nebyl jistý. Ta historie s Pavlínou se táhla ještě dlouho, já ji v sobě nesla tiše, nevměšovala jsem se. Děti musí mít svůj prostor, kde se učí zvládat věci samy. Pochopila jsem to pozdě, ale přece.
Dílna se pomalu rozrůstala. Ke konci druhého roku už jsme měli stálé zákaznice, po roce a půl i první svatební zakázky složité, ale nejlíp placené. Najala jsem pomocnici, mladou a schopnou Lenku (jinou, ne tu z firmy), šikovnou holku, se kterou jsme si rozuměly rychle, beze slov, pohledem na ruce nad látkou.
Občas zašla Tereza, popíjely jsme čaj mezi střihy a bavily se o životě po padesátce, o dětech, zdraví, o tom, na čem záleží. Jednou mi Tereza povídá:
Víš, co na tobě cením? Že už jsi v klidu.
Jsem i naštvaná, přiznala jsem.
To není zloba. Jen rozmrzelost, ta přejde. Zloba by tě ničila.
Měla pravdu.
Kačka v sedmnácti už byla rozhodnutá, že bude studovat design. Nekřičela to, jen jednou donesla domů desky s návrhy a položila je přede mě. Listovala jsem dlouho, bylo v nich cosi živého, možná neumělého, ale mělo to vizi.
Je to tvoje, řekla jsem.
Ty nejsi proti?
Nejsem. Je to tvoje. Ty sama to víš nejlíp.
Trochu se usmála rezervovaně, ale srdečně.
Mami jsi jiná.
Jiná?
Dřív ses pořád ptala: A co na to táta, co na to lidi? Teď už se neptáš.
Podívala jsem se na ni.
Naučila jsem se to pozdě.
Není pozdě, pokrčila desky. Jsi v pohodě.
To bylo nejhezčí, co mi kdo za léta řekl. Jsi v pohodě bez přetvářky.
Viktora jsem vídala málo. Občas přijel pro děti, občas něco přivezl. Vypadal různě, někdy to ještě držel, někdy už ne. Z doslechu jsem věděla, že v Monolitu už není šéf, dělá teď jen něco jako nákupčího propad. Ale to už mě tolik nezajímalo. Měla jsem své.
Třetí léto po rozvodu bylo pěkné. Dlouhé, teplé. Dílna se přestěhovala do větších prostor, měla jsem tři švadleny. Večer jsem seděla na malém balkoně podnájmu, popíjela čaj a koukala na západ. Ne každý den, často jsem i večer seděla nad zakázkami. Ale když jsem tam seděla jen tak, cítila jsem jednoduchou věc: Je mi fajn. Ne jak v románu prostě fajn. Klid. Únava. Pohoda.
Na podzim přišel.
Uviděla jsem ho přes sklo dílny, když jsem seděla s hrnkem u nákresu. Viktor stál přede dveřmi, trochu nerozhodně. Viděla jsem, že zestárl. Ne tak věkem, ale jistota z něj zmizela. Ramena skleslá, oblek kvalitní, ale už trochu nemoderní.
Vyšla jsem za ním sama.
Viktore, pojď.
Sedli jsme si v maličké zasedačce, kam jsem brávala zákaznice. Stůl, dvě židle, skleněná vázička se sušenými květinami. Udělala jsem čaj, postavila mu hrnek.
Jak se máš? zeptal se.
Dobře. Hodně práce, daří se.
Slyšel jsem o tobě. Jsi šikovná.
Neodpověděla jsem jen jsem hřála hrnek v dlaních, jak jsem to dělala vždycky.
Nadi odmlčel se. Chtěl jsem ti něco říct přemýšlel jsem.
Přemýšlel, zopakovala jsem, bez otázek.
Mýlil jsem se. V mnohém. Dneska to vím.
Viktore.
Ne, počkej. Zvedl pohled. Ty byla jsi dobrá manželka. Držela jsi náš domov. Vychovala jsi děti. Nevšímal jsem si toho. Nebo ano, ale bral jsem to jako samozřejmost. Že to tak prostě má být. To byla chyba.
Dívala jsem se na něj na stárnoucího, unaveného chlapa, v němž vidím i toho Viktora, kterého jsem si brala, i toho, který mi řekl teta, i toho, který pak seděl doma osamělý. Byli to všichni on.
Slyším tě, řekla jsem.
Myslel jsem zarazil se. Není to rozumné, asi
Pověz.
Myslel jsem že by to třeba šlo ne začít znovu ale prostě někdy se vidět. Povídat si. Jsem teď sám, Nadi. Úplně sám.
Ticho.
Položila jsem hrnek na stůl. Podívala se z okna na šedou oblohu, spadané listí na chodníku, bicykl u pouliční lampy. Pak na něj.
Viktore, řekla jsem, nezlobím se na tebe. Opravdu. Už ne. Mrzí mi ty roky. Ne kvůli tobě, ale kvůli nim. Že byly takové a ne jiné. To je všechno.
Nadi.
Nech mě to doříct. Ty nejsi sám. Máš děti. Chodí za tebou. Víš to. Jsou pořád tvoje děti. Ale já už nemůžu být tím, za čím jsi přišel. Netuším, jestli jsi přišel kvůli rozhovoru, kvůli zvyku, abys nebyl sám. Nevím. Ale já nemůžu.
Proč?
Chvíli jsem hledala správná slova.
Protože jsem konečně našla sebe. Bylo to těžké. A už se nechci vracet.
Dlouho mlčel. Díval se na čaj, co nevypil. Pak pomalu kývnul.
Chápu.
Vím, že chápeš.
Děti zkusil.
O děti se starej ty. To je tvůj úkol. S Jirkou je to složité, ale on je otevřený. Když přijdeš opravdově.
Viktor vstal. Napravil si sako, jak to dělal vždycky tolik let jsem to vídala.
Tohle šaty ti sluší, pověděl nakonec.
Podívala jsem se dnes mám na sobě jiné; tmavě modré, s jednoduchým límečkem. Šila jsem je loni sama.
Děkuju, řekla jsem.
Odešel. Slyšela jsem, jak dveře dílny zaklaply. Pak ticho.
Ještě chvíli jsem seděla. V místnosti bylo lehce chladno, sušené květy ve váze. Kroužky studeného čaje na stole. Náčrty na kraji stolu.
Zvedla jsem se, umyla hrnek, vrátila se ke stolu a vzala do ruky tužku, abych dodělala návrh.
Do dveří nakoukla Lenka:
Paní Nováková, je tu další klientka.
Ano, Leni. Popros ji o minutku.
Přikývla a zavřela dveře.
