Táhni odsud! zahřměl Bohdan.
Co to, synu…? tchyně, paní Jitka, se začala zvedat od stolu, přidržujíc se jeho okraje.
Nejsem tvůj syn! Bohdan popadl její kabelu a hodil ji do předsíně. Ať tě tu už nikdy není ani cítit!
Táhni odsud! zahřměl Bohdan.
Marie se otřásla. Za šest dlouhých let nikdy neslyšela, že by křičel takovým způsobem.
Paní Jitka se snažila postavit, opírajíc se o stůl, výraz ve tváři plný šoku.
Bohdan jí drsně vtiskl kabelu do ruky a vykázal ji ze dveří.
V těch dávných časech spávala Anička s rukama roztaženýma jako malá mořská hvězdice. Marie jí upravila peřinku.
Ráda takhle stála a tiše sledovala svou dceru. Tolik let o ní snila, tolik sil ji stálo stát se matkou.
Tehdy se domů tiše vrátil manžel z noční směny poznala to podle šramotu v předsíni. Potichu vyšla z dětského pokoje a zavřela dveře. Bohdan si zouval boty. Byl vyčerpaný a znatelně pohublý, pracoval jako kůň, aby rychle splatili dluhy za umělé oplodnění.
Spí? zeptal se šeptem.
Spí. Najedla se a hned usnula.
Bohdan vzal Marii do náruče, schoval obličej do jejího krku. Slova lásky říkal málokdy, ale ona věděla, jak moc jí je vděčný.
Za to, že neodešla, že ho nevyměnila za zdravějšího, že mu dala štěstí, které si nikdy neuměl představit.
V šestnácti Bohdan prodělal příušnice na nohou styděl se matce říct, že ho bolí a otéká tam, kde chlapce trápit nemá. Když už jí to svěřil, bylo pozdě. Komplikace znamenaly téměř jistou neplodnost.
Volala máma, řekl Bohdan tiše, nepouštějíc ji z náruče.
Marie ztuhla.
Co chtěla paní Jitka?
Přijede. Bude tu na oběd. Prý napekla koláče, že se jí už stýská.
Marie si povzdychla, vymanila se z objetí.
Boďo, možná by neměla jezdit? Minule mě doháněla až k slzám s těmi svými radami na výplachy sodou.
Marie, je to máma… Chce vidět vnučku. Rok už Aničku neviděla, jen na fotkách. Prostě babička.
Babička, smutně se usmála Marie. Co naši dceru nazývá podvrhem.
Aničku si osvojili před rokem. Čekací fronty na zdravé novorozené v našem kraji byly tak dlouhé, že by člověk stihl zestárnout.
Pomohly známosti, tučný obnos v obálce na potřeby oddělení a ochota známé porodní asistentky.
Holčička se narodila šestnáctileté vystrašené studentce, které těhotenství zpustošilo život.
Marie si zřetelně vybavovala ten den: malý uzlíček, vážící tři kila dvě stě, a tmavě modré oči, které na ni hleděly.
Dobře, řekla Marie rozhodně. Ať přijede. Zvládneme to. Ale pokud zase začne…
Už nezačne, slíbil Bohdan. Opravdu.
V době oběda přišla tchyně. Paní Jitka, žena velká, hlučná, temperamentem připomínající venkovské ženy, co zvládnou zastavit koně, i hasit dům, i rozčísnout okolí.
No teda, počastovala nás už od dveří, odložila do předsíně kostkovanou tašku. Cesta příšerná! Ve vlaku dusno, v metru tlačenice!
Vy bydlíte takhle vysoko? Chvíli jsem myslela, že mě výtah spolkne!
Dobrý den, mámo, Bohdan ji políbil na tvář a vzal těžkou tašku. Pojďte dál, umyjte si ruce.
Paní Jitka shodila kabát, ukázala světu květovanou zástěru, napnutou přes širokou postavu, a okamžitě zaměřila pohled na Marii.
Přeměřila ji od hlavy k patě jako koně na trhu.
Zdravím vás, paní Jitko, usmála se Marie.
Zdravím, zdravím, paní Jitka stáhla rty. To jsi nějak průhledná, Maričko. Sotva kosti drží pohromadě. Čím má na tobě manžel držet?
No, vidím, Bohdan mi nějak sešel. Nedostává pořádně najíst? Sama živíš na trávě a chlap hladoví?
Bohdan se stravuje dobře, odpověděla Marie, tváře jí hořely. Pojďte ke stolu.
V kuchyni paní Jitka hned začala rozbalovat tašku vyndala krabičky s koláči, sklenici kyselých okurek, kus slaniny.
Tak jezte, tady v tom vašem městě je jen samá chemie. Žvýkáte plast!
Těžce dosedla ke stolu, opírajíce se lokty.
Tak povídejte. Jak žijete? Už jste splatili své ty… pokusy?
Marie pevně sevřela vidličku. Pokusy! Tak nazývala šest let bolesti, naděje i zoufalství.
Skoro jsme splatili, maminko zabručel Bohdan, nabírajíc si salát. Nebavme se o penězích.
A o čem tedy? divila se paní Jitka a zakousla koláč. O počasí? V našem vesnici, u Kolji, tvého bratra, se narodila třetí.
Holčina zdravá jak řípa! Čtyři kila! A Táňa, ségra, čeká dvojčata. Takové máme geny!
Naše krev je silná, Bohdane. Jsme plodní. Významně se zadívala na Marii.
Když se geny nepokazí, že…
Marie pomalu odložila vidličku.
Paní Jitko, o tom jsme už mluvili nesčetněkrát. Problém není ve mně. Máme lékařské zprávy.
Ale, nech toho! mávla rukou paní Jitka. Papíry píšou pro peníze. Příušnice… To se podívej!
U nás v půlce vesnice toho měli všichni, a chlapi mají plno dětí.
To ti Maria natahala na uši, abys kryl vlastní neschopnost.
Mami! Bohdan třískl do stolu. Dost!
Paní Jitka dramaticky sevřela srdce.
Na matku nekřič! Vyvedla jsem pět dětí, vím, jak to chodí. Vidím je hubená, boky jaksik nedospělé. Odkudpak by se braly děti? Sterilní květ.
Jsme šťastní, maminko, řekl Bohdan tiše. Máme dcerku Aničku.
Dcera… posměšně odfrkla paní Jitka. Ukažte ji.
Přešli do dětského pokoje. Anička byla už vzhůru, seděla v postýlce, žmoulala plyšového medvěda.
Když zahlédla neznámou paní, zamračila se, neplakala však. Povahu měla klidnou, až překvapivě.
Paní Jitka postála nad postýlkou, Marie stála stranou, připravená dítě kdykoli bránit.
Pani Jitka dlouho zkoumala holčičku, mhouřila oči, pak natáhla ruku, dotkla se boubelaté tvářičky. Anička ucukla.
Po kom to je? nelibě utrousila. Oči má temné. V rodině jsme všichni světlooký.
Má tmavě modré oči, opravila Marie.
A nos? Bramborovitý. Ty máš ostřejší, Bohdan rovný. A tady…
Narovnala se, otřásla rukama, jako by se ušpinila.
Cizí krev, je zkrátka cizí!
Vrátili se do kuchyně. Bohdan si nalil vodu, ruce se mu třásly.
Maminko, začal měkce, máme Aničku rádi! Je naše! Podle papírů, podle srdce ve všem.
A ještě to zkusíme sami. Lékaři říkali, šance ještě jsou, byť malé. Ale i když to nevyjde už máme rodinu.
Paní Jitka seděla, rty semknuté. Byla celá napjatá vztekem. Pro ni, matku pěti, babičku dvanácti vnoučat, bylo nesnesitelné sledovat, že syn, její krev, plýtvá životem pro cizí.
Ty jsi, Bohdane, prostě trouba vydechla nakonec. V pětařiceti, v nejlepším věku, se tu pipláš s nalezencem!
Neurážej ji! vyjela Marie.
A jak ji mám nazývat? paní Jitka se na ni otočila celou silou. Princeznou?
Ticho, prosím! Sama rodit nemůžeš, chlapa jsi svedla na scestí. Obálky rozdali… Koupili jste ji jako kotě na trhu!
Je to naše dítě!
Kdepak! Dítě je, když je tvoje! Když nespíš kvůli nevolnosti, když rodiš v bolestech!
To… mávla rukou k dětskému pokoji. To je jen hra na matku. Vzali jste hotové, od bezdomovkyně mladé.
Geny sekerou neusekneš! Vyroste a ukáže vám peklo! Po práci půjde jako matka! Zbavte se jí, dokud můžete!
Marie viděla, jak se Bohdanovi rozšířily zorničky. Pomalu vstal.
Táhni, řekl potichu.
Paní Jitka byla v šoku.
Co…?
Táhni odsud! zahřměl Bohdan.
Marie se roztřásla. Za těch šest let ho neslyšela takhle křičet.
Synku…? paní Jitka se začala zvedat, držíc se stolu.
Nejsem tvůj syn! Bohdan popadl kabelu a mrštil ji do chodby. Už nikdy se sem nevracej! Přivést dítě do ústavu? Opravdu?! Dítě je člověk, ne zboží! Je to moje dcerka! Moje! A ty…
lapal po dechu.
Jsi zrůda, ne matka! Vrať se na svůj venkov a sčítej své urozené. Nás nech být! Navždy!
Z dětského pokoje se ozval pláč. Marie už mířila ke dveřím, ale zarazila se, když uviděla, jak se paní Jitce změnil výraz v obličeji. Sytě rudá barva přešla do šedé.
Paní Jitka otevřela ústa, lapala po dechu jako ryba na suchu. Ruka sevřela šaty u srdce.
Bohdan… zachroptěla. Pálí… Jak to pálí…
A sesunula se dolů, těžce jako pytel obilí převrátila židli. Rachot nárazu se mísil s pláčem dítěte.
Marie volala záchranku. Bohdan klečel u matky, třesoucíma rukama rozepínal její šat.
Maminko, co se děje? Maminko, dýchej!
Paní Jitka sípala.
Doktoři přijeli rychle. Hned z prahu zvolali:
Infarkt. Masivní. Nosítka! Rychle!
Když za nimi zaklaply dveře, Bohdan se sesunul na zem v předsíni, opřený zády o stěnu. Díval se na zapomenutý kapesník matky na stolku.
To jsem ji zničil? zeptal se tiše.
Marie si sedla vedle, vzala jeho ledovou ruku.
Ne. To byla ona sama. Tou nenávistí.
Vždyť je to máma, Marie.
Máma, která by vyhodila naše dítě jako zkažené zboží. Boďo, vzpamatuj se! Bránil jsi naši rodinu.
Za hodinu začal drnčet Bohdanovi telefon v kapse. Volala sestra Táňa. Pak bratr Kolja. Bohdan nebral telefon.
Pak přišla zpráva od tety:
Máma na JIPce. Doktoři říkají, že šance není. Zničils ji, zrádče. Proklínáme tě všichni! Ani sem nejezdi!
Tak a je to. Nemám už rodinu.
Marie ho objala, cítila, jak se celý třese.
Máš, řekla pevně. Máš mě. Máš Aničku. Jsme tvá pravá rodina! Ta, která nikdy nezradí.
Zvedla se a vzala ho za ruku.
Pojď, Anička má hlad. Je vyděšená.
Večer seděli spolu v kuchyni. Dcera si už klidná hrála s kostkami pod jejich nohama. Bohdan se na ni díval, jako by ji viděl poprvé.
Víš, začal, matka měla v něčem pravdu.
Marie se napnula.
V čem?
Geny nevymažeš prstem. Ale geny nejsou jen barva očí či tvar nosu. Geny jsou i to, jestli umíš milovat.
Matka měla pět dětí a lásky v ní… jako v kameni. Možná jsem já přijatý. Vždyť já dovedu milovat… Je to tak, moje malá?
Vzal Aničku do náruče. Holčička ho chytla za nos a rozesmála se. Ta-ta, řekla najednou jasně.
Poprvé. Do té doby jen ba-ba a ma-ma.
Bohdan zůstal stát. Slzy, které celý den držel, mu stékaly po tvářích a dopadaly na růžový overal malé.
Ta-ta, opakoval. Ano, miláčku. Já jsem tata. A nikdy tě nedám pryč.
Matka se zotavila, ale Bohdan s ní už nepromluvil. Celá rodina ho měla za vyvrhele.
Marie se za to styděla říct nahlas, ale byla za to ráda. Bez věčných výčitek a útoků se žije snáze.
K čemu takoví příbuzní? Bez nich je lépe
Co myslíte o monologu tchyně? Sdílejte svůj názor v komentářích a nezapomeňte dát lajk!
