Vypadni odsud! zařval Borek.
Co to děláš, chlapče tchyně se začala zvedat, přidržovala se okraje stolu.
Nejsem tvůj chlapeček! Borek popadl její kabelku a hodil ji do předsíně. Ať už tu nikdy nejsi!
Vypadni! zopakoval Borek a znělo to jako rána bičem.
Marie se zachvěla. Za těch šest let ho nikdy neviděla takhle křičet.
Co to děláš, chlapče tchyně se snažila vstát, ale moc jí to nešlo.
Nejsem tvůj kluk! Borek jí vrazil tašku mezi dveře. Zmiz, ať už tu nejsi!
Anička právě spala s roztaženýma ručkama, jak taková malá mořská hvězdice. Marie jí upravila peřinku.
Bylo jí hezky takhle stát a dívat se na dcerku. Tolik let o ní snila, tolik síly obětovala, než se stala mámou.
Manžel se vrátil z noční poznala to podle šramotu v chodbě. Vyšla z dětského pokoje, tiše zavřela dveře. Borek si zouval boty.
Unavený, pohublý. Dřel jak kůň, aby co nejdřív splatil půjčky, co si vzali kvůli umělému oplodnění.
Spí? zeptal se šeptem.
Spí. Najedla se a hned usnula.
Borek si ji přitáhl k sobě a zabořil jí obličej do krku. O lásce moc nemluvil, ale Marie věděla, jak moc ji miluje a je jí vděčný.
Za to, že neodešla. Za to, že ho nevyměnila za zdravějšího. Za to, že mu dala štěstí.
V šestnácti prodělal Borek příušnice, celé to zamlčel, bál se říct mámě, že tam dole má boule a bolesti.
Když se přiznal, bylo pozdě. Mělo to skoro jistou neplodnost.
Máma volala, řekl Borek tiše, pořád ji objímal.
Marie ztuhla.
Co chce paní Alena?
Jede sem. K obědu bude tady. Upekla koláče, prý se jí stýská.
Marie si povzdechla a vykroutila se z jeho náruče.
Borečku, musí to být? Minule mě málem přivedla k šílenství s jejími radami o výplachu sodou.
Maruško, je to moje máma Chce vidět vnučku. Rok jsme ji neviděli, jen fotky. Pořád je to babička.
Babička usmála se Marie trpce. Co naši Aničku nazývá cizím kusem.
Adoptovali Aničku před rokem. Na zdravé novorozené bylo v kraji takové pořadníky, až by si člověk mohl nechat narůst vousy.
Pomohly známosti, obálka s pořádnou částkou asi osmdesát tisíc korun a trocha štěstí u laskavé porodní asistentky.
Holčička se narodila mladé, šťastné, vyděšené šestnáctileté školačce. Další dítě by jí zničilo život.
Marie má v paměti, jak si ten den poprvé pochovala ten uzlíček vážící tři kila dvě sta, s těma modrýma očkama.
Dobře, otočila se Marie. Ať přijede. Přežijeme to. Ale jestli znovu začne
Nezačne, slibuju, řekl Borek.
K obědu dorazila tchyně. Alena Vítová vrazila do bytu a byla všude.
Velká ženská, hlasitá, s tou venkovskou razancí, co by klidně zastavila koně, uhasila chalupu a rozebrala sousedům nervy.
Panebože živý! zařvala z chodby, mrskla tašku na zem. Cesta strašná! V elektrickém vlaku dusno, v metru tlačenice.
Co jste tak vysoko? Ten výtah vříská, myslela jsem, že snad umřu!
Dobrý den, mami, Borek ji políbil na tvář a vzal jí tašku. Pojď dál, umyj si ruce.
Alena Vítová se svlékla z kabátu, vykoukla květovaná šatovka napnutá přes její postavu a už si Marii prohlížela od špiček ke hlavě.
Hodnotila ji jako koně na trhu.
Dobrý den, paní Vítová, usmála se Marie.
No zdravím tě, Maruško, stáhla rty. Jsi jak průhledná, samá kost. Čím se tě má držet chlap? Borek mi taky zhubl. Ty ho nekrmíš pořádně? Sama jsi na dietě a chudáka pouštíš žilou?
Borek jí dobře, odpověděla Marie a cítila, jak jí hoří tváře. Pojďte ke stolu.
V kuchyni se Alena Vítová pustila do tašky vytáhla plastové krabičky s koláčky, sklenici nakládaček a kus špeku.
Tady si dejte. U vás je všechno samá chemie. V tomhle městě žvýkáte jen plasty.
Sedla si za stůl, složila lokty, všechno na tom bylo slyšet.
Tak povídejte. Jak se vám žije? Půjčky už máte splacené, kvůli těm vašim pokusům?
Marie zaťala vidličku do ruky. Pokusy! Tak nazývala paní Vítová šest let bolesti, naděje a zoufalství.
Téměř jsme to splatili, mami, řekl Borek, nabíral si salát. O penězích se teď bavit nebudeme.
A co tedy? divila se tchyně, cpala se koláčkem. O počasí? U nás na vsi, u Kolíka, tvého bratra, se mu narodilo už třetí dítě. Krásná holka! Čtyři kila! A Táně, ségra, čeká dvojčata. Tak to má být, to je naše krev!
Naše rodina je silná, Borek. Plodní jsme. Hodila okem na Marii.
Když se geny nerozbijou, samozřejmě
Marie složila vidličku na talíř.
Paní Vítová, tohle jsme probírali mockrát. Vada není u mě. Máme to potvrzené lékařsky.
Ale prosimtě! mávla rukou tchyně. Ty papíry píšou, jen aby z vás tahali peníze. Příušnice To mám slyšet taky.
Půlka vesnice to prodělala, a každý má plnou lavici dětí.
To ti ta tvoje žena namluvila, aby zakryla svůj problém!
Mami! Borek praštil do stolu. Dost!
Alena Vítová si teatrálně sáhla na srdce.
Na matku nekřič! Pět jsem vychovala, život znám. Vidím na první pohled má úzký boky, žádná kyčle. Odkud by bylo dítě? Neplodná.
Jsme šťastní, mami, řekl Borek tiše. Máme dcerku Aničku.
Dceru odfrkla Alena Vítová. Ukaž mi ji aspoň.
Šli do dětského. Anička už nespala, sedla si v postýlce a hrála si s plyšovým medvědem.
Když viděla cizí tetičku, zamračila se, ale nerozbrečela. Byla opravdu klidná povaha.
Alena Vítová se přiblížila k postýlce, Marie stála hned za ní, kdyby musela chránit dítě.
Tchyně si ji dlouho prohlížela, přimhouřila oči, natáhla ruku a pohladila ji po tváři. Anička se stáhla.
Tak čí je to vůbec? zamručela nespokojeně. Má tmavý oči. U nás jsou všichni světlooký.
Má modrý oči, opravila Marie. Tmavě modrý.
A ten nos? Má ho jako bramboru. Ty máš, Maruško, ostrý, Borek rovný. Tohle
Narovnala se, oprášila si ruce, jakoby se ušpinila.
Cizí krev, cizí to prostě je!
Vrátili se do kuchyně. Borek si nalil vodu, ruce se mu chvěly.
Mami, prosím tě, začal klidně. My Aničku milujeme! Je naše! Papírově, srdcem, vším.
A ještě to zkusíme. Doktoři dali malou naději. Ale i kdyby to nevyšlo už máme rodinu.
Alena Vítová seděla, nejraději by bouchla. Pět dětí porodila, dvanáct vnoučat má, bolelo ji fyzicky vidět syna, jak svůj život věnuje cizímu.
Jsi nemožný, Borečku, vzdychla. Ty jsi nemožný! Máš třicet pět, v nejlepších letech. Děcka pipláš, ale svou krev ne!
Neříkej jí tak! vykřikla Marie.
Jak jí mám říkat? Princeznička? Ty jsi, děvenko, radši mlč! Sama děcko mít nemůžeš, chlapa ti zblbla. Ještě jste dali úplatek Koupili jste ji jak kočku na trhu!
Je to naše dítě!
Dítě je vlastní! Když nespíš v noci, máš nevolnosti, rodíš a trpíš!
Tohle je mávla směrem k ložnici. Hra na mámu a dítě. Vzali jste hotový zboží. Od kdejaký puberťačky.
Myslíte, že geny půjdou vysekat sekerou? Vyroste, ukáže vám, zač je toho loket! Bude stejná jak matka! Zbavte se jí, dokud je čas!
Marie viděla, jak se rozšířily zornice Borka. Pomalu vstal.
Vypadni, řekl potichu.
Alena Vítová koukala překvapeně.
Co prosím?
Vypadni odsud! zařval Borek.
Marie sebou trhla. Ještě nikdy za šest let neřval takhle.
Co to je, chlapče tchyně se snažila postavit, držela se stolu.
Nejsem tvůj kluk! Borek popadl tašku a mrskl ji do chodby. Ať už tu nejsi! Dát pryč? Úplně bláznivá!
Bereš dítě za věc? Je to moje dcera! Moje! A ty ty
Dusil se vzteky.
Jsi zrůda, ne máma! Vypadni do své vesnice, počítej si vlastní ratolesti. Do naší rodiny se nepleť! Už nikdy!
Z dětského pokoje se ozval pláč. Marie se rozběhla ke dveřím, ale zarazila se viděla, jak se Aleně mění obličej. Rudá vystřídala šedivost.
Alena Vítová otevřela pusu, lapala po dechu jak ryba na suchu. Ruka, kterou držela srdce, svírala šaty.
Borku zachroptěla. Pálí Strašně pálí
A začala padat. Těžce, jako pytel brambor, svalila se na bok a převrhla židli. Rána se smísila s pláčem dítěte.
Marie volala záchranku. Borek klečel vedle mámy, rozepínal jí límec třesoucíma rukama.
Maminko, co je? Maminko, dýchej!
Alena Vítová sípala.
Sanitka dorazila rychle. Hned ve dveřích zdravotník zařval:
Masivní infarkt! Stěhovat! Rychle!
Když se za sanitkou zavřely dveře, Borek sedl v předsíni na zem, opřel se o zeď. Díval se na zapomenutý šátek, co matka nechala na poličce.
Zničil jsem ji? zeptal se.
Marie si sedla vedle něj, vzala mu ledovou ruku.
Ne. Zničila se sama. Tou zlobou.
Ale je to pořád máma, Maruško.
Nabídla vyhodit naši dceru jako nějakou vadnou věc. Borečku, probuď se! Bránil jsi naši rodinu.
Telefon v Borekově kapse začal vibrovat za hodinu. Volala sestra Táně. Pak brácha Kolík. Borek to nebral.
Pak přišla SMS od tety:
Máma je na JIPce. Doktoři dávají malé šance. Ty jsi ji zničil, zlosyn! Ať se ti nic nedaří. Proklínáme tě celá rodina! Nejezdi sem!
Tak už je to jasné. Už žádnou rodinu nemám.
Marie ho objala kolem ramen, cítila, jak se celý třese.
Máš mě, řekla pevně. Máš Aničku. Tohle je tvoje rodina. Pravá! Ta, co tě nikdy nezradí.
Postavila se a vzala ho za ruku.
Pojď. Anička má hlad. Je vyděšená.
Večer seděli v kuchyni. Dcerka byla v pohodě, hrála si s kostkami pod jejich nohama. Borek na ni hleděl, jako by ji viděl poprvé.
Víš, najednou řekl, v jednom měla máma pravdu.
Marie se lekla.
V čem?
Geny nevymažeš. Jenže geny nejsou jen barva očí nebo tvar nosu. Geny jsou schopnost milovat.
Máma měla pět dětí, ale v ní je lásky jak v kameni. Možná já jsem adoptovaný? Protože já umím milovat Viď, moje malá?
Sehnul se a vzal Aničku do náruče. Chytila ho za nos a rozesmála se.
Táta, řekla jasně.
Poprvé. Předtím to bylo jen “ba-ba” nebo “ma-ma”.
Borek ztuhl. Slzy, co celý den zadržoval, se rozběhly po tvářích, kapaly na její růžový overal.
Táta, zopakoval. Ano, maličká. Jsem tvůj táta. Nikomu tě nedám.
Matka se zotavila, ale Borek už s ní nemluví. Pro příbuzné je teď zrádce.
Marie se stydí to říct nahlas, ale je ráda, že to tak dopadlo. Bez věčných urážek a posměšků je život mnohem klidnější.
Nač takové příbuzné? Bez nich je jim líp
Jak bys komentoval monolog mámy? Napiš mi, co si myslíš. Dáš mi like?
