Deník, úterý večer
Tlačítko Odeslat přihlášku na webu divadelní dílny bylo nenápadné, ale moje dlaň byla zpocená, jako bych neklikal myší, ale držel ruku cizího člověka. Do přihlášky jsem poctivě napsal: 55 let. Zkušenost školní besídky, četl jsem na schůzích. Do kolonky motivace jsem nejdřív naťukal pro sebe, pak smazal a přemýšlel, co vlastně chci napsat. Nakonec jsem připsal chci se naučit mluvit nahlas, a až potom jsem klikl.
Za minutu přišel mail s adresou a časem zkušební lekce. Zaklapl jsem notebook, jako by to mohlo vzít zpět, a šel do kuchyně. Dřez plný hrnců, na sporáku chladla bramboračka. Automaticky jsem sáhl po houbičce, ale pak se zarazil.
Později, řekl jsem nahlas a hned mě polilo trapno, jako bych měl pocit, že mě někdo slyší.
O divadelní dílně jsem neřekl nikomu. V práci v účetnictví už bylo řečí dost: kdo co na koho řekl, kdo jak kývl, kdo co přehlédl. Doma syn, manželka, tchyně na telefonu, všechno známé a náročné. Měl jsem obavu, že jakmile vyslovím: Jdu na kurz divadelní řeči, spustí se otázky, vtípky, rady. Nebo ještě hůř soucitné: Nač by ti to bylo? Přesně tohle jsem se roky říkal sám sobě.
V ten správný večer jsem vystoupil z metra na Karlově náměstí a dlouho hledal ten správný vchod, i když adresa byla jasná. Šel jsem pomalu, kontroloval kapsy: doklady, blok, PETka s vodou. Na schodech v domě bylo těsno, nějaká maminka tlačila kočár, já se přitiskl ke zdi a pustil ji. Srdce mi bušilo, jako by mě čekala maturita.
Dílna byla ve druhém patře, na dveřích štítek Tvůrčí dílna. V předsíni židle, na zdech plakáty minulých představení. Odložil jsem kabát, pověsil na věšák, srovnal si vlasy v maličkém zrcadle. Ve spáncích mi prosvítaly šediny, sám od sebe jsem je uhlazoval, jako bych tím mohl cokoliv zamaskovat.
Ve třídě bylo asi deset lidí. Někdo se smál, někdo procházel papíry. Vedoucí, menší žena s tmavými vlasy a krátkým sestřihem, se představila: Jsem paní Martina Křížová. Prosím do kruhu.
Dneska zkusíme svůj hlas. Ne hlasitost, ale oporu, řekla. Dýchejte. Neomlouváme se.
To neomlouváme se mě zasáhlo přímo do břicha. Uvědomil jsem si, že už chystám tu obvyklou větu: Já se jen podívám, dlouho se nezdržím. Ale jen jsem stál mlčky v kruhu.
První cvičení nádech, dlouhý výdech na ssss, pak na žžž. Snažil jsem se nekoukat kolem, ale stejně jsem vnímal: vedle mě vysoká holka, věkem sotva dvacet, dokonalé tmavé nehty, rovná záda, všechno perfektní. Opodál muž ve sportovní mikině, široká ramena, sebejistý postoj. Připadal jsem si tu cizí, jako bych byl vetřelcem na cizím večírku.
Teď každý řekne své jméno a jednu větu, pokračovala Martina Křížová. Cokoliv, jen ne šeptem.
Když přišla řada na mě, jazyk mi přilnul ke stropu v ústech.
Radek, vyhrkl jsem a hned začal: Omlouvám se, já
Stop, přerušila mě vedoucí tichounce, ale pevně. To dneska nesmíme. Řekněte to ještě jednou. Jen jméno.
Hrdlo jsem měl suché.
Radek.
A najednou nezněl jsem tak slabě, jak jsem si myslel. Můj hlas byl hlubší, trochu ochraptělý, ale zněl skutečně. Zároveň děsivé i úlevné.
Po lekci ke mně Martina Křížová přišla.
Přijďte na celý kurz, řekla. Máte zajímavé zabarvení. Jen je potřeba nebát se ho použít. To budeme trénovat.
Kývl jsem, jako by to bylo řečeno o někom úplně jiném. Venku jsem vzal telefon do ruky, chtěl jsem domů napsat, že přijdu později a dlouho hledal správnou větu. Nakonec jsem poslal jen krátké: Přijdu kolem deváté, mám kurz. Nic víc.
Za týden začaly pravidelné zkoušky. Vytiskl jsem si text, který nám vedoucí dala na první vystoupení úryvek z moderní prózy, vnitřní monolog o tom, jak se člověk učí říkat ne. Procvičoval jsem to v kuchyni, zatímco jsem vařil těstoviny, pořád jsem se do toho motal. Zapomněl jsem řádek, spolykal koncovku, zlobil se na sebe jak na malého neposedu.
Tati, co si to tam brumláš? zavolal z pokoje syn.
Lekl jsem se a rychle složil papír.
To je jen něco do práce.
Slovo práce mi vždy dobře sloužilo jako štít. Styděl jsem se, že se schovávám před vlastním synem, ale přiznat se na to jsem neměl odvahu.
Na zkoušce jsme chodili k mikrofonu jeden po druhém. Mikrofon na stojanu, dlouhý kabel ke kombu. Bál jsem se mikrofonu skoro stejně jako lidí. Představoval jsem si, že ho do ruky vezmu, a můj hlas se rozlehne prostorem a zvýrazní všechny moje přeřeky.
Netlačte se k mikrofonu, řekla Martina. Nechte ho, ať přijde za vámi. Rovná záda. Dýchejte do zad.
Zkusil jsem to. Napoprvé špatné ramena nahoru, dech se tříštil. Zatímco mladá kolegyně zněla lehce, jakoby mluvila s kamarádkou. V hlavě mi běželo: Jsem na to starej. Připadám si tu jak kašpar. A začínal jsem v sobě hledat omluvy.
Po zkoušce za mnou přišla žena, asi v mém věku, šedý svetřík, uhlazený culík.
Dobře držíte pauzy, řekla. Jsem Jana. Dlouho jsem měla strach z mikrofonu. Připadala jsem si, že mě odhalí.
Poprvé ten večer jsem se usmál.
On opravdu odhalí, řekl jsem tiše.
Ano, kývla, ale ne tak, jak si myslíme.
Vyšli jsme spolu, až na tramvaj. Jana vyprávěla, že pracuje v ordinaci a po špatném roce hledala, kde se znovu nadechnout. Poslouchal jsem ji a po dlouhé době měl pocit, že ve mně něco taje. Ne rovnou přátelství, jen možnost nebýt sám.
Po několika lekcích přišla trapná chvíle. Četl jsem svůj úryvek, snažil jsem se o správné dýchání. Ve prostřed textu jsem zakopl o slovo, které jsem doma uměl zpaměti, a zmlkl. V místnosti nastala pauza.
No jo, paměť už není, co bývala, uchechtl se muž v mikině. Ne nahlas, ale každý to slyšel.
Zrudl jsem až ke kořeni vlasů. Chtěl jsem něco odseknout, ale místo toho jsem se jen zasmál a přikývl, jak jsem byl zvyklý.
To se stává každému, přerušila Martina. A mladým taky. Tady si z věku srandu neděláme. Tady makáme.
Chlap jen pokrčil rameny. Já si ale uvědomil, že to moje naučené úsměvy po každé šťouchnutí jsou také forma hlasu nebo spíš jeho absence.
Doma jsem toho večera znovu rozložil text a četl znovu, zatímco manželka sledovala Události. Zeptala se:
Učíš se básničku?
Zarazil jsem se, hrdlo mě pálilo.
Ne Přihlásil jsem se na kurz. Budeme tam vystupovat.
Odtrhla oči od televize a dlouze se na mě podívala.
Vystoupení? zopakovala, bez posměšku.
Čekal jsem vtip, ale jen kývla.
Jestli tě to baví, tak jdi. Ale moc se nervuj.
Slova byla prostá, bez patosu, a přesto jsem v té obyčejnosti ucítil podporu. Nebylo to ty seš hrdina, ale tiché svolení nemusím se omlouvat.
Příprava šla obtížně. Budík jsem si nastavil o půl hodiny dřív, abych stihl dýchací cvičení, než celý dům vstane. Stál jsem u okna, dlaně na žebrech, počítal nádechy. Občas jsem se rozkašlal, někdy se sám sobě smál. Do bloku jsem si psal poznámky: nezatínat čelist, pauza po ne, dívat se do sálu, ne na podlahu.
Jednou na zkoušce nás Martina požádala, abychom si představili v první řadě člověka, kterému svůj text říkáme.
Okamžitě se mi vybavila tchyně. Pak šéfka. Pak sám sobě v zrcadle s tím úsměvem, za který jsem se schovával. Ruce se rozklepaly.
Nemusíte všem, řekla Martina, když to viděla. Vyberte si jednoho a mluvte k němu.
Vybral jsem sebe. Bylo to cizí a divné jakoby jsem si teprve dnes přiznal, že jsem to já, komu musím poprvé říct nahlas.
Den vystoupení přišel rychleji, než bych chtěl. Brzy ráno jsem byl vzhůru ještě před budíkem. Prázdno v břiše, chlad. Vstal jsem, potichu sešel do kuchyně, nalil vodu, upíjel v malých doušcích. Text ležel složený na stole. Rozložil jsem ho, projel očima, ale prostředek se mi úplně vykouřil z paměti.
Posadil jsem se, ruce na spáncích.
Já tam nevlezu, proběhlo mi hlavou. Ta představa byla sladká jako slib záchrany. Mohu říct, že jsem onemocněl. Nebo že je něco důležitého. Země se nezboří.
V tu chvíli přišla manželka.
Co tu děláš tak brzy? zeptala se rozespale.
Podíval jsem se na ni a místo všech výmluv poprvé řekl pravdu:
Mám strach. Bojím se, že všechno zapomenu.
Promnula si oči, přišla ke mně, vzala papír ze stolu.
Tak mi to přečti, řekla. Klidně se spleť.
Chtěl jsem protestovat, ale už jsem stál. Četl jsem potichu, občas jsem se zadrhl a zastavil. Manželka mě nerušila jen v jediném místě, kde jsem se znovu začal omlouvat, se jen usmála.
Vždyť to tam právě cvičíte, ne? řekla.
Usmál jsem se taky.
Jo. Ale vidíš i doma to nejde.
Půjde to, vrátila mi papír. Stejně půjdeš, viď?
Krátce před vystoupením bylo v šatně přeplněno. Šustily igelitky s oblečením, někdo rovnal límeček, jiný mumlal text. Držel jsem papír v desce, aby se nepomačkal prsty ledové, vzduch v místnosti teplý.
Jana ke mně přišla s lahví vody.
Napij se. Už to teď nečti, poradila. Teď už je pozdě na učení. Teď dýchej.
Kývl jsem, desky schoval do tašky a tašku položil na židli u zdi. Zapnul zip potřeboval jsem jistotu, že mám cokoli na dosah, jako pevný bod.
V sále asi padesát lidí. Malé pódium, černý závěs, dva reflektory, jejichž světlo pálilo do očí. Mikrofon trůnil uprostřed. Vyšel jsem na kraj zákulisí, podíval se do sálu hned jsem toho zalitoval. Obličeje splývaly, ale přece jsem postřehl pár povědomých: seděla tam manželka, syn přišel také a to mnou projela vlna vděčnosti s panikou.
Já to nedám, zašeptal jsem Janě.
Dáš, ujistila mě tiše. Pomysli na mě. Sedím vpravo.
Martina ke mně přistoupila, položila mi ruku na rameno.
Nemusíte být dokonalý, řekla. Musíte být skutečný. Vejdete, nadechnete se, řeknete první větu. Dál už vás text ponese.
Zavřel jsem oči. V ústech sucho. Udělal jsem nádech, jak jsme cvičili, bez napnutí ramen, dokud mě vzduch v žebrech nezastavil. Nebyla to magie, jen fyzika, která držela pohromadě.
Přišla má chvíle. Vešel jsem. Pod nohama pevná, trochu kluzká podlaha. Zastal jsem na dosah mikrofonu. Světlo pálilo do obličeje v tu ránu bylo snazší nemyslet na lidi, byl jsem jen já, černý závěs a zvuk.
Měl jsem ústa otevřená, ale slovo ne a ne přijít. V hlavě prázdno. Uviděl jsem v první řadě manželku, její ruce na klíně, její pozorný, klidný výraz. Syn na mě poprvé nekoukal do mobilu, ale přímo na mě. A najednou mi docvaklo, že ode mě nikdo nečeká dokonalost. Prostě jsou tu.
Jsem zvyklý mluvit potichu, řekl jsem první větu. Hlas se mi třásl, ale zazněl.
Pak už to šlo. Nepamatoval jsem si slova dopředu, ale věty sklouzávaly jedna za druhou. V jedné části jsem pořadí zvoral, na okamžik mi srdce propadlo do žaludku. Zastavil jsem se, nadechl a pokračoval další větou, jak jsem si ji vybavil. Nikdo nešuměl, nesmál se. V sále vládlo ticho, které bylo vstřícnější než potlesk.
Když přišla věta se ne, dal jsem si tam pauzu, jak jsem měl v poznámkách. A poprvé jsem tam nedal úsměv, který by vše zlehčil. Prostě jsem to řekl.
Na závěr jsem ustoupil o krok, pamatoval na mikrofon i na ruce, které nebylo třeba schovávat. Třásly se mi, ale nechal jsem je volně. Krátce jsem se uklonil.
Potlesk nebyl bouřlivý, ale srdečný, opravdový. Někdo nahlas řekl děkuji a já to slyšel, jako by ta slova byla jen pro mě.
Za oponou jsem se opřel o zeď. Kolena vratká, jako bych vyšplhal na Petřín. Jana mě rychle objala.
Vyšel jsi, řekla.
Přikývl jsem. Měl jsem chuť se rozbrečet, ale místo toho jsem pocítil, že jsem konečně usedl tam, kam jsem vždy jen chodil kolem.
Po vystoupení se chvíli balilo, hledaly se věci, někdo pořizoval fotku. Došel jsem ke své tašce u zdi, zkontroloval zip, vytáhl desky s textem. Roh byl trochu ohnutý. Přel jsem po něm prstem a uvědomil si, že ho ještě nechci zahodit. Nechápu jako důkaz, že se to opravdu stalo.
Manželka a syn mě našli na chodbě.
Bylo to fajn, řekl syn a snažil se znít nezúčastněně, ale oči měl rozsvícené. Docela zajímavý.
Manželka přikývla s úsměvem.
Zněl jsi jinak než v kuchyni.
Krátce jsem se zasmál.
V kuchyni pořád spěchám, řekl jsem. A dodal, dřív než mě to stihlo vyděsit: Chci pokračovat.
Vyšli jsme ven. Zapnul jsem kabát, utáhl šálu. Uvnitř se mi ještě třásl žaludek, ale nebylo to strachem bylo to tělem, které vědělo, že jsem překročil svůj stín.
Druhý den jsem přišel do dílny dřív. V předsíni bylo prázdno. Došel jsem k administrátorce, vzal přihlášku a vyplnil navazující úroveň. Do pole cíle už jsem dlouze nepřemýšlel a prostě napsal: Mluvit.
Když vyšla Martina z kanceláře, zadíval jsem se na ni.
Zůstávám, řekl jsem.
Dobře, kývla. Vyberte nový text.
Vzal jsem desky, přitiskl je k hrudi a cestou do sálu jsem si uvědomil, že jsem za celý den nepronesl žádnou omluvu. Je to malá, sotva postřehnutelná změna, ale v mém nitru zněla hlasitěji než veškerý potlesk.
Poznámka pro sebe: Když člověk vstoupí na vlastní jeviště a řekne první slovo nahlas, v tu chvíli už není třeba se omlouvat. Stačí být slyšet, alespoň sám pro sebe.
