Milena cvakla visacím zámkem a s úlevou vydechla. Konečně. Dva dny volna před sebou, žádné fronty, žádné převážení zboží, žádné vykládání kamionů.
„Miluško, vy zítra pracujete?“ ozval se za ní povědomý hlas.
Ani se nestihla otočit – už věděla, kdo to je. Nikola. Věčně v nejméně vhodnou chvíli.
„Zítra je neděle,“ odsekla, aniž by se otočila. „Mám volno.“
„Aha. Chápu. Tak já přijdu v pondělí.“
Milena se přece jen otočila. Stařík stál s ošoupanou síťovkou v ruce, ve vybledlé bundě a díval se na ni tak nějak ztraceně. Jako by v něco doufal.
„Zase bude půl hodiny počítat haléře,“ problesklo jí hlavou.
„Přijďte v pondělí,“ hodila přes rameno a vykročila k domovu.
Vždycky to tak dělal – přišel těsně před zavíračkou, vybral si dvě tři drobnosti, pak u kasy začal šťourat v peněžence a přepočítávat mince. Fronta se za ním táhla, lidé vzdychali, ale on si toho jakoby nevšímal. Strašně pomalý. Jenom to rozčilovalo.
V neděli ráno, když šla kolem obchodu, Milena jako by zkameněla.
U dveří seděla kočka. Obyčejná pouliční, šedá, vyhublá a hodně hubená. Ale podivné bylo, že jen tak neseď. Pobíhala ode dveří k oknu, škrábala drápky na prahu, nahlížela do škvíry, mňoukala. A to tak žalostně, tak zoufale.
„Kšá odsud!“ mávla rukou Milena.
Kočka se ani nehnula. Jenom se dívala na dveře.
„Toulavá,“ pomyslela si Milena a šla dál.
V pondělí přicházela Milena k obchodu s těžkým srdcem. Kočka byla pořád tam. Ležela u prahu schoulená, vysílená.
Klíč se otočil v zámku. Dveře se otevřely.
A v tom Milena uslyšela. Tencounké, sotva znatelné pískání. Někde v rohu, za regály.
Vstoupila dovnitř, zadívala se – a srdce jí kleslo až do bot.
Kotě.
Maličké, slepé, bezmocné. Leželo mezi kartonovými krabicemi, žalostně pištělo, pohybovalo packami.
Kočka se vrhla dovnitř za Milenou, skočila ke kotěti, začala ho olizovat a příst.
„Proboha,“ zašeptala Milena. „Tak tys k němu chtěla proniknout.“
Milena stála nad kartonovou krabicí a nevěděla, co dělat. Kočka se uvelebila vedle kotěte, olizovala ho, příst – poprvé za celý den byla klidná.
A Mileně hlavou vířila jediná myšlenka: „V obchodě nemůžu chovat zvířata. Kam s nimi?“
„Poslyš, to se ti povedlo,“ zamumlala nahlas. „Jak ses sem vůbec dostala? Kdy ses stihla proplížit?“
Kočka se jen přitiskla ke kotěti ještě víc.
Milena si vzpomněla: v pátek večer, když zavírala, bylo u vchodu plno zákazníků. Shon, spěch. Tehdy asi proklouzla dovnitř. Nepozorovaně. A porodila až v noci, když byl obchod prázdný.
A celou neděli pobíhala venku a snažila se dostat zpátky.
„Dobře,“ vydechla Milena. „Teď něco vymyslíme.“
Nalila kočce vodu do plastového kelímku, ulomila kus vařeného salámu ze své svačiny. Kočka pila chtivě, honem, jako by se bála, že jí to seberou.
Pak Milena otevřela obchod pro zákazníky.
První vešla sousedka, teta Vlasta. Uviděla kočku s kotětem a spráskla ruce:
„Jé, Miluško! Odkud jsou?“
„Ale…“ Milena mávla rukou. „Někudy se sem dostala. Poslyš, Vlasto, nechtěla by sis je vzít? Vnoučata mají přece ráda zvířátka.“
Teta Vlasta se zašklebila:
„Ale my už jednoho kocoura máme. Starého, zlého. Všechny by zardousil. Ne, ne, promiň.“
Další byl strýc Mirek, instalatér. Ten taky odmítl:
„Manželka nedovolí. A kýchá z chlupů.“
Pak přišla mladá maminka s dítětem. Dítě se dokonce natahovalo ke kotěti, ale matka ho okřikla:
„Nesahej na to! Je špinavý! Samé nemoci. Pojďme odtud.“
Milena stála za pultem a cítila, jak se jí něco svírá uvnitř. Každé odmítnutí se jí ozývalo v hrudi dutým úderem.
„To si nikdo nevezme?“
K poledni už byla zoufalá.
Kolem třetí hodiny odpolední se dveře otevřely a vešel Nikola.
Jako vždycky – pomalu, opatrně. Síťovka v ruce. Potichu pozdravil, kývl.
Milena ani nestačila odpovědět – on se zastavil u vchodu, dřepnul si ke krabici.
„Jé,“ řekl tiše. „Kdo to tady máme?“
Kočka zvedla hlavu, podezřívavě se na něj podívala.
Nikola opatrně natáhl ruku, pohladil kočku po hlavě. Ta přivřela oči, začala příst.
„Mileno Petrovi, pojďte,“ obrátil se k prodavačce. „Co s nimi bude?“
Milena si povzdychla:
„Nevím, Nikolo. Tady je přece nemůžu nechat. A nikdo si je nechce vzít.“
„Chápu.“ Chvilku mlčel, pak znovu pohladil kočku. Kotě tiše zapískalo, zavrtělo se.
„A mohl bych,“ začal Nikola a zarazil se. „Mohl bych si je vzít?“
Milena ztuhla. Dívala se na starého muže a nevěřila vlastním uším.
„Vy?“ opakovala. „To myslíte vážně?“
„No ano.“ Usmál se nesměle. „Mně je stejně doma smutno. Tady budu mít společnost. Pravda, nevím, jak se o ně starat. Ale naučím se. Něco si najdu na internetu.“
Mileně se najednou udělalo mdlo. Ten pomalý stařík, kterého tolikrát popoháněla, na kterého se zlobila. Byl jediný, kdo neprošel kolem.
„Nikolo,“ vypravila ze sebe. „Děkuju vám. Opravdu. Děkuju.“
On mávl rukama:
„Ale jděte. Mně to udělá radost. Doma je prázdno. Žena už tři roky nežije. Děti nemáme. A tak sem chodím každý den, abych si s někým promluvil.“
Mileně bylo hanba. Taková hanba, že by se nejradši propadla do země.
Vždycky ji rozčilovalo, jak je pomalý. Jak zdržuje frontu.
A on byl jenom sám.
Nikola opatrně vzal krabici s kočkou a kotětem. Podpíral ji zespodu, aby se netřásla. Kočka na něj nedůvěřivě pohlédla, ale nebránila se. Jako by pochopila – ten člověk jí neublíží.
„Jenom nevím, jak to donesu domů,“ zamyslel se. „Krabice je velká, nešikovná. A oni se v ní potácejí.“
„Počkejte,“ Milena se vrhla na sklad a vrátila se s pevnou kartonovou krabicí, o něco menší. „Tady, v té to půjde lip. A má ouška.“
Sama přendala kočku s kotětem, na dno dala měkký hadr. Ruce se jí třásly. Bůhví proč – jestli vzrušením, nebo studem, který ji čím dál víc hlodal zevnitř.
„Mileno, neporadila byste mi,“ Nikola se nejistě usmál, „co mám pro ně koupit? Potřebují asi nějaké krmení? Misku?“
Milena najednou viděla: starý muž je zmatený. Vzal na sebe zodpovědnost, ale netuší, co dál. A přesto ji vzal. Protože neuměl projít kolem.
„Počkejte,“ řekla rozhodně. „Hned jsem zpátky.“ Prošla kolem regálů a sesbírala všechno potřebné: konzervu masa pro kočku, pytlík suchého krmení, dvě plastové misky, balení steliva.
„Tohle je pro vás,“ podala Nikole igelitku.
„Ale to přece nemůžu. Já zaplatím.“
„Není třeba,“ utnula ho Milena. „Ode mě. Jen tak.“ Chtěl protestovat, ale ona se na něj podívala tak přísně, že jen kývl:
„Děkuju. Mockrát děkuju.“ Sebral krabici, igelitku a zamířil ke dveřím. U prahu se otočil:
„Mileno, a co myslíte? Měl bych s nimi k veterináři?“
„Měl,“ přikývla. „Zítra zajděte. Ať se podívá, jestli jsou v pořádku.“
„Dobře. Zajdu.“ Vyšel ven. Dveře se za ním zavřely s tichým cinknutím.
Milena zůstala sama. V obchodě bylo ticho. Prázdno. Jen na podlaze, v rohu, ležela stará kartonová krabice – ta, ve které bylo kotě. Přistoupila k ní, zvedla ji, chtěla ji vyhodit. A najednou to nešlo. Sedla si rovnou na podlahu, přitiskla krabici k hrudi a rozplakala se. Slzy jí tekly po tvářích, kapaly na karton. Vzpomněla si, jak se na Nikolu zlobila. Jak ho popoháněla. Jak vzdychala, když vcházel do obchodu. Jak si říkala: „Zase ten stařík. Zase bude počítat haléře.“ A on byl takový. Bez přemýšlení vzal kočku s kotětem. I když sám stěží vychází – to je vidět na oblečení, na tom, jak drobné přepočítává v peněžence. Ale neprošel kolem.
„Bože,“ myslela si Milena, „jaká jsem já husa. Jaká jsem bezcitná.“ Otřela si slzy dlaní, vstala z podlahy. Vyhodila krabici do popelnice. Vrátila se za pult. Do obchodu začali proudit zákazníci. Obyčejný pracovní den. Ale něco se v Mileně změnilo. Dívala se na zákazníky jinak. Už ne jako na frontu, kterou je potřeba rychle odbavit. Ale jako na lidi, z nichž každý má svůj vlastní příběh. A nikdy nevíte, co se komu honí hlavou.
Zítra se určitě zeptá Nikoly, jak se kočka s kotětem mají. Jak se zabydleli. Jestli nepotřebují pomoc. A už ho nikdy nebude popohánět.
Uplynuly dva dny. Milena pořád čekala na Nikolu. Vyhlížela ke dveřím, naslouchala krokům na chodbě. Ale on nepřicházel. A úzkost jen rostla. „Co kdyby se něco stalo? Co kdyby onemocněl? Nebo je s kočkou něco v nepořádku?“
Třetí den to nevydržela. Zeptala se sousedů na adresu. Prý bydlí Nikola ve vedlejším domě, ve třetím patře. Milena koupila igelitku jablek, balíček sušenek – tak, aby nepřišla s prázdnou – a po práci se k němu vypravila. Dveře se neotvíraly hned. Pak se ozvaly šoupavé kroky a na prahu se objevil Nikola. Překvapený, zmatený.
„Mileno? Vy… ke mně?“
„Ano,“ podala mu igelitku. „Rozhodla jsem se vás navštívit. Jak se máte? Jak kočka s kotětem?“
Staříkova tvář se rozzářila úsměvem. Takovým vřelým, upřímným, že se Mileně ulevilo.
„Pojďte dál, pojďte!“ ustoupil. „Mají se tu skvěle!“ Byt byl malý, skromný. Starý nábytek, vytahaný koberec. Ale čistý, útulný. Na parapetu, na složené dece, dřímal kocour. Vedle něj se batolilo kotě – už silnější, huňaté.
„Tady jsou,“ řekl Nikola hrdě. „Kočku jsem pojmenoval Míca. A kotě Ťapka. Protože je takové tišší.“ Milena přistoupila, opatrně pohladila Mícu. Ta otevřela jedno oko, zamňoukala a znovu usnula.
„Krásní,“ řekla tiše Milena.
„No tedy.“ Nikola se usmíval od ucha k uchu. „Víte, byl jsem s nimi u veterináře. Všechno je v pořádku.“ Mluvil a mluvil – jak se Míca první noc schovávala pod gaučem a ťapku tam tahala, jak si pak zvykla, jak ho teď vítá u dveří, když se vrací.
Když odcházela, Milena se zdržela na prahu:
„Nikolo, přijďte do obchodu. Budu na vás čekat.“
Přikývl:
„Přijdu.“
A dodal tiše:
„Děkuju vám, Mileno. Za všechno.“
„Já děkuju vám,“ odpověděla. „Jste opravdu hodný člověk.“ Na druhý den Nikola zase přišel do obchodu. Jako obvykle – pomalu, se síťovkou. Ale tentokrát ho Milena přivítala úsměvem. Vynesla ze skladu stoličku, postavila ji vedle pultu:
„Posadte se, Nikolo. Nespěchejte. Já nikam nespěchám.“
Vděčně přikývl. Posadil se. Začal si v klidu vybírat zboží. A Milena ho ten den ani jednou nepopoháněla.
