Božena zaklapla zámek a s úlevou vydechla. Konečně. Dva dny volna před sebou, žádný fronty, žádný vážení rohlíků, žádný vykládání a nakládání zboží.
– Boženko, vy zítra pracujete? – ozvalo se za jejími zády známý hlas.
Ani se nestihla otočit – už věděla, kdo to je. Josef Novák. Pořád chodí v nečas.
– Zítra je neděle, – odsekla, aniž by se otočila. – Mám volno.
– Aha. Jasně. Tak nic, já přijdu v pondělí.
Božena se přece jen otočila. Stařík stál s prošoupanou plátěnou taškou, v ošuntělé bundě a koukal na ni nějak zmateně. Jako by v něco doufal.
„Zase bude půl hodiny počítat drobáky,“ blesklo jí hlavou.
– Přijďte v pondělí, – hodila přes rameno a vyrazila k domu.
A on vždycky tak – přijde těsně před zavíračkou, vybere si dvě tři drobnosti, pak u kasy začne lovit v peněžence a přepočítávat koruny. Fronta se za ním natáhne, lidi vzdychají, a on jakoby nic. Takovej pomalounkej. Jenom nervy drásá.
Ráno v neděli, když šla kolem obchodu, Božena zůstala stát jako opařená.
U dveří seděla kočka. Normální dvorní, šedivá, vybledlá a hrozně vyzáblá. Ale zvláštní nebylo to, že seděla – lítala ode dveří k oknu, drápala práh, nakukovala do škvíry a mňoukala. Tak žalostně, tak zoufale.
– Kšá odtud! – mávla rukou Božena.
Kočka ani nehnula. Jen koukala na dveře.
„Toulavá,“ pomyslela si Božena a šla dál.
V pondělí se Božena blížila k obchodu s těžkým srdcem. Kočka nikam nezmizela. Ležela na prahu stočená, úplně vysílená.
Klíč cvakl v zámku. Dveře se otevřely.
A vtom Božena uslyšela. Tence, sotva znatelně – pípání. Někde v koutě, za regály.
Vklouzla dovnitř, podívala se blíž – a srdce jí kleslo do podlahy.
Kotě.
Maličký, slepej, bezmocnej. Leželo mezi kartónovýma krabicema, žalostně pištělo a hýbalo packama.
Kočka vletěla dovnitř za Boženou, skočila ke kotěti, začala ho čistit a příst.
– Ježíši, – zašeptala Božena. – Tak tys k němu chtěla proniknout.
Božena stála nad kartónovou krabicí a nevěděla, co dělat. Kočka se uvelebila vedle kotěte, olizovala ho, předepla – poprvé za celý den se uklidnila.
A Boženě hlavou vířila jen jedna myšlenka: „V obchodě zvířata držet nesmím. Kam s nima?“
– Hele, ty mi to dáváš, – zamumlala nahlas. – Jak ses sem vůbec dostala? Kdy ses stihla propašovat?
Kočka se jen přitulila ke kotěti ještě víc.
Božena si vzpomněla: v pátek večer, když zavírala, se u vchodu mačkali zákazníci. Shon, spěch. Nejspíš tehdy proklouzla dovnitř. Nepozorovaně. A porodila v noci, když byl obchod prázdnej.
A celou neděli lítala venku a snažila se dostat zpátky.
– Dobře, – vydechla Božena. – Teď něco vymyslíme.
Nalila kočce vodu do plastovýho kelímku, ulomila kus vařenýho salámu ze svý svačiny. Kočka pila chtivě, hltavě, jako by se bála, že jí to seberou.
Pak Božena otevřela obchod pro zákazníky.
První vešla sousedka, paní Boženka. Uviděla kočku s kotětem a dala ruce v bok:
– Jejda, Boženo! Odkud?
– No… – Božena mávla rukou. – Nějak se dostala dovnitř. Hele, nevezmeš si jí? Vnoučata maj rádi zvířata.
Paní Boženka se zašklebila:
– My už jednoho kocoura máme. Starýho, zlýho. Všechny by zadávil. Ne, ne, omluv mě.
Další byl pan Karel, instalatér. Ten taky odmítl:
– Žena nedovolí. Kýchá z chlupů.
Potom přišla mladá maminka s dítětem. Prcek dokonce natáhl ruce ke kotěti, ale matka ho okřikla:
– Nesahat! Je špinavý! Samý nemoci. Jdeme odtud.
Božena stála za pultem a cítila, jak se jí něco svírá uvnitř. Každej odmítnutí v ní rezonovalo jako dutý úder.
„Teda, nikdo si je nevezme?“
K obědu už byla zoufalá.
Kolem třetí odpoledne se otevřely dveře a vešel Josef Novák.
Jako obvykle – pomalu, opatrně. Plátěná taška v ruce. Zdravičko řekl potichu, kývl.
Božena mu ani nestačila odpovědět – zastavil se u vchodu, přikrčil se ke krabici.
– No ne, – řekl tiše. – Kohopak to tu máme?
Kočka zvedla hlavu a ostražitě na něj pohlédla.
Pan Novák opatrně natáhl ruku, pohladil kočku po hlavě. Ta přimhouřila oči a začala příst.
– Paní Boženo, – otočil se k prodavačce. – A co s nima bude?
Božena si povzdechla:
– Nevím, pane Nováku. Tady je držet nemůžu. A nikdo si je nechce vzít.
– Chápu.
Chvíli mlčel, pak znovu pohladil kočku. Kotě tiše písklo, zavrtělo se.
– A moh bych, – začal pan Novák a zarazil se. – Moh bych si je vzít já?
Božena ztuhla. Koukal na starce a nevěřila vlastním uším.
– Vy? – opakovala. – Vážně?
– No jo. – Usmál se nesměle. – Mně je doma stejně smutno. A tady bude společnost. Jenom teda nevím, jak se o ně starat. Ale naučím se. Přečtu si to na internetu.
Božena najednou ucítila, jak se jí knedlík dere do krku. Ten pomaloučkej stařík, kterýho tolikrát popoháněla, pošťuchovala, na kterýho se zlobila.
Byl jedinej, kdo neprošel kolem.
– Pane Nováku, – vyrazila ze sebe. – Mockrát vám děkuju. Opravdu. Děkuju.
On jen mávl rukou:
– To nic. Mně je to samotnému radost. Doma je tak prázdno. Žena umřela před třema rokama. Děti nemáme. Proto sem chodím každej den – aspoň s někým prohodit slovo.
Boženě bylo strašně hanba. Tak hanba, že by se nejradši propadla.
Vždycky jí vadilo, že je pomalý. Že zdržuje frontu.
A on byl jenom osamělej.
Pan Novák opatrně vzal krabici s kočkou a kotětem. Přidržoval ji zespodu, aby se netřásla. Kočka na něj ostražitě pohlédla, ale nebránila se. Jako by pochopila – tenhle člověk jí neublíží.
– Jenom teda nevím, jak je donesu domů, – zamyslel se. – Krabice je velká, nepohodlná. A oni se v ní boulej.
– Počkejte, – Božena vyrazila do skladu a vrátila se s pevnou menší kartónovou krabicí. – Tady to bude lepší. A má i ucha.
Sama přendala kočku s kotětem, na dno dala měkkou utěrku. Ruce se jí třásly. Nevěděla jestli dojetím nebo studem, který ji hlodal uvnitř.
– Paní Boženo, a poradíte mi, – pan Novák se nejistě usmál, – co jim mám koupit? Granule nebo konzervy? A misku?
Božena teď jasně viděla: stařík je zmatenej. Vzal na sebe zodpovědnost, ale vůbec neví, co dál. A stejně si je vzal. Protože nedokázal projít kolem.
– Počkejte, – řekla rozhodně. – Hned jsem zpátky.
Prošla podél regálů a nashromáždila všechno potřebný: konzervu pro kočku, pytlík granulí, dvě plastový misky, balení steliva.
– Tohle je pro vás, – podala tašku panu Novákovi.
– No dovolte. Já zaplatím.
– Není potřeba, – sekla Božena. – Ode mě. Jen tak.
Chtěl protestovat, ale ona se na něj podívala tak přísně, že jen kývl:
– Děkuju. Mockrát děkuju.
Pan Novák popadl krabici i tašku a zamířil ke dveřím. Na prahu se otočil:
– Paní Boženo, a co myslíte? Měl bych je vzít k veterináři?
– Měl, – přikývla. – Zítra zajděte. Ať je prohlídne, jestli jsou v pořádku.
– Dobře. Zajdu.
Vyšel ven. Dveře se za ním zavřely s tichým cinknutím.
Božena zůstala sama.
V obchodě bylo ticho. Prázdno. Jen na zemi v rohu ležela stará kartónová krabice – ta samá, kde leželo kotě.
Přistoupila, zvedla ji, chtěla vyhodit. A najednou nemohla. Sedla si rovnou na podlahu, přivinula krabici k hrudi a rozplakala se.
Slzy se jí kutálely po tvářích, kapaly na kartón.
Vzpomněla si, jak se na pana Nováka zlobila. Jak ho popoháněla. Jak vzdychala, když vcházel do obchodu. Jak si říkala: „Zase ten starej. Zase bude počítat drobáky.“ A on byl takovej.
Bez rozmýšlení si vzal kočku s kotětem. I když sám sotva vyžil – to bylo vidět na oblečení, na tom, jak počítal drobáky v peněžence.
Ale neprošel kolem.
„Pane Bože,“ myslela si Božena, „jaká jsem byla kráva. Jaká jsem byla bezcitná.“
Utřela si slzy rukávem, zvedla se z podlahy. Vyhodila krabici do kontejneru. Vrátila se za pult.
Do obchodu začali proudit zákazníci.
Normální pracovní den.
Ale něco se v Boženě změnilo. Dívala se na zákazníky jinak. Už ne jako na frontu, kterou je potřeba rychle odbavit. Ale jako na lidi, z nichž každý má svůj příběh. A nikdy nevíte, co má kdo v duši.
Zítra se určitě zeptá pana Nováka, jak se má kočka s kotětem. Jak se zabydleli. Jestli nepotřebuje pomoc.
A už ho nikdy nebude popohánět.
Uplynuly dva dny.
Božena na pana Nováka čekala. Pokukovala po dveřích, naslouchala krokům na chodbě. Ale nechodil.
A úzkost jen stoupala. „Co když se něco stalo? Co když je nemocnej? Nebo je s kočkou něco v nepořádku?“
Třetí den to nevydržela.
Zeptala se sousedů na adresu. Ukázalo se, že pan Novák bydlí v sousedním domě, ve třetím patře.
Božena koupila pytlík jablek, balíček sušenek – jen tak na oko, aby nešla s prázdnou – a po práci zamířila k němu.
Dveře se neotevřely hned. Pak se ozvaly šoupavé kroky a na prahu se objevil pan Novák. Překvapenej, zmatenej.
– Paní Boženo? Vy… ke mně?
– No, – podala mu tašku. – Rozhodla jsem se vás navštívit. Jak se máte? Jak kočka s kotětem?
Staříkova tvář se rozjasnila úsměvem. Takovým vřelým, upřímným, že se Boženě ulevilo.
– Pojďte dál, pojďte dál! – ustoupil stranou. – Zabydleli se skvěle!
Byt byl malej, skromnej. Starý nábytek, vytřenej koberec. Ale čistej, útulnej.
Na parapetu, na složený dece, dřímla kočka. Vedle ní se batolilo kotě – už silnější, chlupatý.
– Tady jsou, – řekl hrdě pan Novák. – Tuhle kočku jsem pojmenoval Míca. A kotě – Mourek. Protože je takovej tichej.
Božena přistoupila, opatrně pohladila Mícu. Ta otevřela jedno oko, zapředla a znovu usnula.
– Jsou nádherný, – řekla tiše Božena.
– To jo. – Pan Novák se usmíval od ucha k uchu. – Víte, byl jsem s nima u veterináře. Všechno je v pořádku.
Mluvil a mluvil – o tom, jak se Míca první noc schovávala pod gaučem a tahala kotě s sebou, jak si pak zvykla, jak ho dnes vítá u dveří, když přijde domů.
Když odcházela, Božena se zastavila na prahu:
– Pane Nováku, přijďte do obchodu. Budu vás čekat.
Přikývl:
– Přijdu.
A dodal potichu:
– Děkuju vám, paní Boženo. Za všechno.
– Já děkuju vám, – odpověděla. – Jste opravdovej člověk.
Druhý den pan Novák zase přišel do obchodu. Jako vždycky – pomalu, s plátěnou taškou.
Ale tentokrát ho Božena přivítala úsměvem. Přinesla ze skladu stoličku, postavila ji vedle pultu:
– Posaďte se, pane Nováku. Nikam nespěchejte. Já nikam nespěchám.
Vděčně kývl. Posadil se. Začal beze spěchu vybírat zboží.
A Božena ho poprvé nepopoháněla.
