Moji rodiče žijí v Olomouci a já bydlím v Praze.
Nepotkali jsme se více než dvacet let. Oba jsou umělci a zpívají v lidovém souboru, celý život strávili na zájezdech po celé republice. Když mi bylo pět, začala jsem bydlet s babičkou. Aby bylo babičce trošku snazší postarat se o mě, odstěhovala se ke své příbuzné do Vysokého Mýta. Ze začátku nás rodiče navštěvovali dvakrát, někdy třikrát do roka, ale pak začali jezdit čím dál tím méně. Nakonec jsem na ně přestala úplně myslet. Později se naše komunikace úplně přerušila. V době, kdy jsem studovala medicínu, jsem se ve třetím ročníku provdala.
Teď mám s manželem vlastní stomatologickou ordinaci a vyděláváme velmi slušně. Před rokem se ale z ničeho nic ozvali moji rodiče. Začali volat přímo do ordinace, protože ani neměli moje telefonní číslo. Naše rozhovory vždy spočívaly v tom, že si stěžovali na svůj život.
Poslouchala jsem jejich nářky a řekla jim, že si dávno vybrali svoji cestu, když mě svěřili babičce. Občas babičce poslali nějakou tu stokorunu, ale jinak jsme žily hlavně z jejího důchodu. Často mi to opakovala a já si to sama uvědomovala, protože jsme obracely každou korunu a šetřily, kde se dalo.
Ve škole se mi dařilo, takže jsem šla studovat na státní rozpočet. Abych měla na živobytí a oblečení, pracovala jsem v nemocnici na nočních jako sanitářka. Dnes vím, že mám svůj vlastní život, rodiče svůj, a ať si žijí, jak umí.
Když tatínek s maminkou pochopili, že jim nechci pomáhat, začali mluvit o tom, že na mě podají žádost o výživné. Jenže při současných poměrech si myslím, že z toho nic nebude. Jejich řeči mě od nich úplně odradily. Dřív jsem někdy pochybovala, jestli mám pravdu a jestli jim nemám pomoci aspoň finančně, ale teď už vůbec nechci mít s nimi nic společného. Myslíte, že dělám správně, nebo že bych rodiče neměla nechat na holičkách?
Život mě naučil, že opravdová rodina je ta, která stojí při vás v těžkých chvílích, nejen podle příbuzenských pout, ale hlavně svými skutky. Je důležité najít rovnováhu mezi pomocí druhým a ochranou vlastního srdce. V konečném důsledku bychom měli být věrní sami sobě a rozhodovat se podle toho, co je správné nejen podle tradice, ale hlavně podle vlastního svědomí.
