Hele, musím ti něco vyprávět. To, co se у mě stalo, je fakt jako z nějakýho filmu. Moji rodiče jsou movití, mají vlastní firmu v Praze a pořád mi říkali, jak jsem už starej na ty svoje srandičky a večírky, a že bych se měl usadit, jestli chci jednou šéfovat rodinnýmu podniku. No a že prý už je na čase oženit se. Tak jsem si řekl: chcete nevěstu? Tak vám jednu přivedu. Ale ne žádnou tu, co už známe z těch našich gala večírků, ajťáků a advokátek.
Chtěl jsem je prostě vytočit. Jo, uznávám, bylo to trochu pubertální, ale já tyhle hry miluju. Tak jsem začal hledat nějakou obyčejnou holku z lidu, co bude totálně mimo ten náš snobský svět. A pak jsem narazil na Denisu.
Denisu jsem poprvé viděl, když pomáhala na charitativní akci u nás v Dejvicích žádný šaty od Armaniho, vlasy na culík, celej look spíš nenápadnej. Když jsem se dal do řeči, skoro si mě nevšimla. Těší mě, Matěji, řekla, a dál se věnovala balení dárků pro děti.
No super, přesně takovou reakci jsem potřeboval. Tak jsem do toho šel naplno. Začal jsem jí vykládat něco o tom, že mám určité důvody, proč hledám nevěstu, že v tom není city ani romantika, prostě dohoda. Denisa jen zvedla jedno obočí a smála se té absurditě. Ale řekla: Hele, víš co, mě to vlastně baví. Taky potřebuju změnu. Dohodli jsme se na jediném žádné otázky o minulosti, prostě fráze: holka z maloměsta. A bylo to.
Představil jsem ji rodičům na večeři doma. Máma skoro upustila vidličku, když viděla Denisinu skromnou halenku a hladkou řeč. Táta se zatvářil, jako by ochutnal citron. No, Matěji, tohle jsme si teda nepředstavovali, zamručel. Ale já jsem je provokoval dál: Vždyť jste tu chtěli, spolehlivou ženu do firmy i života!
Denisa se do té role vžila skvěle vždycky milá, ale nepodlézavá. Táta byl vytočenější každým dalším jejím úsměvem. Jenže já si začal všímat, že Denisa má v očích zvláštní jiskru, jakoby si ten chaos užívala mnohem víc, než bys čekal. Začal jsem být zvědavej, co je vlastně zač.
No a pak přišel ten slavný ples rodiče uspořádali benefiční galavečer v Obecním domě, hosté ve smokinzích, šampaňské, zlatý příbory. Přišli jsme spolu, Denisa zase skromně oblečená, aby úplně vyčnívala mezi třpytivými róbami těch povrchních dam.
Najednou se k nám přihrnul starosta Prahy 6 a úplně začal zářit. Deniso! Kde ses tady vzala? a padl jí kolem ramen, jak kdyby byli rodina. Naši ztuhli. Já jsem jen zíral. A do toho starosta: Pamatuješ, jak tvoje rodina zahajovala to centrum pro děti z dětských domovů? Ten projekt je dodnes legendární!
Denisa se jen usmála a řekla: Hlavně, že to pomáhá. Bylo to fakt divné, najednou celá moje hra začala praskat. Pak přišel další host, známý podnikatel z rodinného kruhu, a povídá: Matěji, tohle je Denisa Princezna z Nadací, ty nevíš, s kým vlastně chodíš? Její rodiče dávají nejvíc peněz na charitu z celé Prahy!
Až teď mi to secvaklo to její příjmení jsem už párkrát četl na plakátech u Nadace. Takže ta holka, kterou jsem si vybral jako obyčejnou, má rodinu ještě slavnější a bohatší než tu mou. Myslel jsem, že se propadnu do země.
Chytl jsem Denisu bokem a hned: Co mi to zatajuješ, prosím tě? A ona naprosto klidná mi vysvětlila, že už jí taky nebaví být za tu, kterou rodiče pořád nutí vybrat si partnera správného původu, vybírat podle tabulek úspěšnosti. Stejně jako já i ona jen chtěla chvíli dýchat. Usmáli jsme se oba na stejné lodi.
Od té chvíle bylo jasné, že mezi náma je něco víc než jen naschvál rodičům. Denisa mi ukázala, že odvaha být sám sebou je mnohem větší než hrát tu moji rebélii na oko.
Nakonec jsme si s Denisou přisedli k rodičům a prostě jim řekli, jak to ve skutečnosti je. A víš co? Ten pocit svobody, opravdovosti stálo to za všechno, co tomu předcházelo. Teď na ní nemyslím jako na dílčí naschvál rodičům, ale jako na člověka, kterého chci v životě vedle sebe. Prostě jsem to nečekal ale o to je to cennější.
