Vůně domova důchodců
Víš, čím voníš?
Domovem důchodců. Kafrovým olejem a stářími. Takhle už dál nemůžu.
Jitka stála u okna a dívala se na dvůr, kde sousedčina kočka s nepochopitelnou důstojností obcházela kaluž po kamenné dlažbě. Slova jejího muže pronikala ztěžka, jakoby kdesi v polospánku, a otočila se až po chvíli. Přesto se otočila.
Miroslav stál uprostřed kuchyně v té modré košili, kterou mu koupila ještě v dubnu na trhu u náměstí Jiřího z Poděbrad, když řekl, že potřebuje něco lehkého, co se nekrčí. Dlouho vybírala, osahávala látku, ptala se prodavačky na složení. On zatím seděl v autě a poslouchal radiožurnál.
Slyšíš mě? zeptal se.
Slyším, řekla Jitka.
Hlas měla nečekaně klidný a to ji samotnou překvapilo.
Miroslav položil na židli sportovní tašku. Velkou, modrou, s logem nějaké značky. Jitka tu tašku znala: ještě včera ležela v komoře pod lyžařskými botami, pro které za posledních osm let nebyl sníh.
Odcházím, řekl. Oba víme, že to mělo přijít už dávno.
Jitka se podívala na tašku, pak na jeho ruce. Ruce měl klidné, nestrhával oblečení, neutíkal pohledem. Rozhodnutí už dávno padlo. Teď jen nahlas pojmenovával, co bylo mezi nimi už roky.
Už dávno, zopakovala Jitka.
Ano. Pokrčil rameny. Jitko, nebudu dělat scény. Prostě… jsme úplně odlišní. Ty jsi tady pořád, s mámou, s těmi procedurami, s tím zápachem. Pro mě to není život.
Zápach. Sama pro sebe si v duchu promítla zápach. Pět let. Celých pět let v šest ráno, protože Alžběta Novotná vstávala v šest, protože tak funguje opotřebované tělo, podle nepochopitelných pravidel. Pět let kafrového oleje, plen, kterým se už říká absorpční podložky, pět let kašle za zdí, nočních telefonátů na záchranku. Pět let, kdy její vlastní práce zůstávala ve složkách ve vedlejší místnosti, do které chodila čím dál méně, protože neměla čas. Protože neměl kdo. Protože sám řekl: Jitko, nikdo jiný to nedokážeš pochopit?
Chápala.
Odcházíš teď hned? zeptala se.
Ano.
Dobře, řekla Jitka.
Díval se na ni, nejspíš čekal něco jiného. Pláč, možná vztek. Nebo otázku Ke komu? Ale nezeptala se. Ne že by odpověď neznala, ale teď se jí ta otázka zdála úplně zbytečná.
Miroslav vzal tašku, na chvíli zůstal stát u dveří.
Klíče nechám na stolku v předsíni.
Nech, souhlasila Jitka.
Klíč zacvakl v zámku. Potom zabouchl dveře, schody dolů, tyhle zvuky znala naspaměť. A najednou bylo ticho. Takové zvláštní ticho, které znáš jen tehdy, když vypneš televizi, co hrála tak dlouho do pozadí, že už ji nevnímáš a najedou ti dojde, jaký byl větší hukot.
Jitka pohlédla na klíče na stolku. Pak na židli taška už nebyla. Vrátila se do kuchyně a dolila vodu do konvice.
Před pěti lety prodělala Alžběta Novotná mrtvici přímo u stolu, při Miroslavových narozeninách. Jitka ten den upekla tvarohový koláč s višněmi, Alžběta utrousila dobrý, a pak jí vypadla vidlička a dlouho se dívala na Jitku pohledem člověka, který už ví, co se děje. Záchranku volala Jitka, seděla s Alžbětou v sanitce a držela jí ruku, která už nestiskla nazpět.
Miroslav byl ten večer na firemním večírku. Mobil zvedl napotřetí.
Pak jí lékaři řekli, že levá část těla zůstane částečně ochrnutá, že uzdravení bude dlouhé, péče náročná, ale že doma to lze, když je někdo stále nablízku. Miroslav tehdy poznamenal: Stejně teď neděláš na plný úvazek, Jitko. Ty tvoje projekty… vždyť to není hlavní příjem. Neháda se. Složila svoje šanony, pečlivě uložila do krabice, odnesla do pracovny.
Konvice začala vřít. Zalila čaj, postavila se k oknu a dívala na dvůr. Kočka byla pryč. Kaluž zůstala.
První tři dny Jitka téměř nevycházela z domu. Ne že by nemohla nevěděla kam. Tělo bylo navyklé na režim: v šest budíček, půl osmé procedury, v deset snídaně, ve dvanáct oběd, ve čtyři balkon v křesle, v sedm uložení do postele. Teď už režim neexistoval, a tělo nevědělo, jak se vlastně pohybovat.
Bloumala mezi pokoji, koukala na věci. Na invalidní vozík u zdi v obýváku. Na balíky plen pod postelí. Na bedničku s léky na poličce v chodbě, vše popsané jejím písmem: ranní, večerní, při tlaku. Alžběta zemřela před třemi měsíci, tiše, ve spánku a věci zůstaly, protože Miroslav se jich nedotkl, a Jitka neměla sílu.
Čtvrtý den našla v komoře tři velké černé pytle na odpadky a pustila se do toho.
Pracovala krok za krokem, bez spěchu, téměř jako ve snu. Pleny, podložky, cévky, rukavice, podložky. Pak léky, jedno balení za druhým. Nakonec vozík; to bolelo nejvíc, protože si vzpomněla, jak ho jednou dovlekly až na zahrádku a Alžběta se tak pečlivě dívala na stromy, jako někdo, kdo tuší, že už jindy ne. Rozebrala vozík, kolik šlo, vynesla do kontejnerovny na třikrát.
Dlouho stála pod horkou sprchou.
Když vylezla a zrcadlo jí ukázalo obličej, udivilo ji to, že poznává sebe. Ne pečovatelku, ne manželku, ne dceru ve všech ohledech kromě jména. Prostě ženu dvaapadesátiletou, s mokrými, stříbřitými vlasy, které roky nebarvila, protože nebyl čas a kdo by si všiml.
Pátý den ráno zavolala do kadeřnictví.
Kadeřnice jmenovala se Milena, třicet let, rychlé a pevné ruce. Když Jitka vysvětlovala, že chce zkrátit a něco udělat barvou, Milena nekladla zbytečné otázky. Jen ji sledovala v zrcadle tím profesně soustředěným pohledem, jako doktor.
Máte hezkou přírodní barvu, řekla nakonec. Mohla bych udělat melír, aby šediny vypadaly jako záměr, ne fleky. A proměnit střih. Bez zkrácení krku. Máte krásný krk.
Udělejte, řekla Jitka.
Dvě hodiny seděla v křesle a pozorovala, jak se v zrcadle objevuje jiná žena. Ne nová, spíše ta samá jen omytá od nánosu, který letmo seděl v záhybech těch let.
Venku foukal podzimní vítr, studený, pražský listopad. Rozechvíval její nový účes. Jitka stála na chodníku a uvědomila si, že už dlouho necítila vítr ve vlasech. Prostě nebyl čas se někde zastavit.
Ona teď nespěchala.
V malém obchůdku si koupila kávu do kelímku a šla domů bez cíle.
Rozvod trval čtyři měsíce.
Miroslav dorazil k soudu s advokátem v elegantním saku, povídal rychle, díval se nad hlavami. Jitka přišla sama. Ne proto, že by chtěla něco dokazovat. Jednoduše nebylo proč o nic bojovat nechtěla.
Na druhé stání přišla s ním.
V chodbě soudu. Asi třiatřicetiletá žena, možná mladší, světlé vlasy v ohonu, kabát do kostky, lodičky. Držela mobil oběma rukama, hleděla do displeje. Miroslav přišel k Jitce, žena rychle zamžikala směrem k Jitce bez zájmu, jako na cizího člověka u přepážky.
Jitka to zaznamenala s určitou zvědavostí. V tom pohledu nebylo nic povýšeného. Jen cizí lidé.
Jitko, řekl Miroslav tiše. Chtěl bych mluvit o bytě.
Není třeba, řekla.
Ale…
Miroslave. Podívala se na něj klidně. Já chci jen ateliér. Ten, co jsem měla odjakživa. Nic víc. Byt, auto, chalupa, všechno ostatní udělej jak chceš.
Odmlčel se.
Jsi si jistá?
Jsem.
Advokát rychle psal. Miroslav ji sledoval s výrazem, který Jitka nepoznala hned. Pak jí došlo čekal, že se bude dohadovat. Že se odvolá na roky obětí, Alžbětu, na to, kdo co vytrpěl.
Nepřipomněla. Ne proto, že by neměla právo. Nechtěla ten rozhovor. Nechtěla jeho omluvy ani útoky. Ani své slzy, které pořád ještě nepřišly, ale už je cítila někde hluboko, jako uložený kámen.
Ateliér byl na Sadové, druhé patro starého domu, dvacet tisíc metrů, vysoké stropy, velké okno na sever. Koupila si ho ve čtyřiatřiceti, hned po škole, za úspory po třech letech. V ateliéru byl její pracovní stůl s rýsovacím prknem, knihovny se šanony, květináče, které přežily všechno a zelenaly se na parapetu s naprostým klidem.
Tam Jitka přespala první noc po podepsání rozsudku.
Ležela na rozkládacím gauči, dívala se do stropu a přemýšlela: co dál?
Odpověď nebyla, ale nepřišlo to tak děsivé, jak by čekala.
První telefon zvedla firma Zelený náčrtek, kde kdysi pracovala. Recepční ji poznala a hned přepojuje na pana inženýra Veselého. Mluvil s úctou, pamatoval si její projekty, zvlášť park u nemocnice. Ale pak: Paní Jitko, víte, pět let je dlouhá pauza. Změnily se programy, klienti, požadavky. Potřebujeme někoho, kdo naskočí hned…
Chápu, řekla.
Kdyby se něco změnilo, ozveme se.
Věděla, že neozvou.
Druhá zkouška: soukromá zahradní dílna, kde kdysi byla spolužačka Marcela. Radost, ale o chvíli později už povídala obvyklé: Jiné nároky, mladí kolegové s novými nástroji, to je pořádná konkurence…
Třetí pokus bez velkých nadějí: městský odbor zeleně. Po delší pauze: Stav je naplněn.
Položila mobil a dívala se z okna.
Ulice, listopad, holé doubky, kolemjdoucí s límci až pod uši. Přemýšlela, jak je vlastně pět let dlouhá doba. Ne vevnitř, ty dny žila, ale venku se za tu dobu pohnulo něco podstatného: místo, co pečlivě opustila, mezitím obsadil někdo jiný.
Otevřela notebook, začala studovat nové programy na krajinářskou architekturu. Do dvou do noci četla, pila čaj. Něco bylo jiné, něco stejné, jen přejmenované.
V prosinci našla práci. Ne vysněnou, ale práci: pomocná síla v malém zahradnictví na kraji Bohdalce. Majitelka, Teta Heda, byla malá rázná žena, co vše měřila jen podle užitečnosti.
Umíte to s rostlinama? zadrmolila.
Umím.
Tak vás beru. Peníze malé, ale práce opravdová.
Práce byla opravdu živá. Jitka vstávala v osm, starala se o sazenice, přesazovala, radila zákazníkům. Nebyl to vysněný cíl, jenže to byla skutečnost. Ruce v hlíně, vůně naplaveného listí, řady květináčů, v nichž něco rostlo.
Právě tady slyšela poprvé o staré botanické zahradě a zapomenuté skleníkové oranžerii na Náplavní. Ředitel prý schání lidi, ale je to prý ruina.
Jitka to v sobě nosila dlouho, nakonec v neděli, kdy bylo zahradnictví zavřené, si oblékla kabát a jela.
Oranžerie podivný sen z kovu, skla a mlhy, vetknutá hluboko do parku, mezi vysoké kaštany. První, co Jitka spatřila: hradba skla, dávno nemytého, v němž se ztrácelo cosi tmavého. Kovová kostra rezavěla, někde byla okna vyměněná za překližku. Cestička pod listím.
Ale uvnitř…
Otevřela těžké dveře; ovanul ji vlhký vzduch a podivné, živé teplo.
Byl tu chaos, ale živý. Rostliny rostly, jak chtěly: něco se dralo ke světlu, něco lezlo dolů, liána omotaná kolem staré opěrky, na dřevěných policích orchideje, snad kdysi sázené s láskou, teď ponechané náhodě. Malé mandarinky na stromech, palmy, co dávno přerostly záměr, propletené větve.
Stála a koukala. V tom okamžiku cítila, jako by jí někdo pomalu narovnával páteř.
Máte domluvenou návštěvu?
Otočila se. Z postranní chodby vešel starší muž v pleteném svetru a brýlemi na čele. Menší postavy, bílý strnišť, ruce člověka zvyklého pracovat.
Nemám jen jsem zahlédla zvenku, můžu-li se podívat, tak ráda odejdu…
Proč byste chodila pryč. Podíval se na ni, pak zpět na džungli kolem. Antonín Dvořák. Ředitel, jestli to tu jde říkat.
Jitka Rýdlová. Krajinná architektka.
Odmlčel se.
Architektka?
Chtě-nechtě, pět let pauza.
Neměřil ji. Zdálo se, že opravdu jen uvažuje.
Pojďte, ukážu, na čem jsme. Nakonec přikývl.
Chodili spolu dvě hodiny. Antonín vysvětloval, co tu bylo, co tu zbylo, co se nepovedlo. Oranžerii zavřeli už před sedmi lety, na přechodnou opravu, pak se měnilo vedení, skončila v jakémsi bezčasí.
Sám získal svolení tu pečovat, ale zůstal sám. Každý den přišel, zalíval, mluvil s rostlinami, jak to dělají ti, co vědí, že to není bláznovství, jen poctivost.
Mohla bych pomoct, řekla Jitka.
Nevím, jestli můžu platit.
Nevadí.
Podíval se dlouho.
Tak přijďte ve čtvrtek.
Přišla. Poté znovu, pak denně. Zahradnictví nechala, Teta Heda jen kývla: Tak dobře máš moc hlav na květináče.
Oranžerie se stala jejím prvním skutečným projektem za pět let.
Pracovala po krocích: detailní soupis každá květina, stav, umístění, potřeby. Tři týdny pečlivých zápisků. Pak přišly na řadu plány prostoru velká hala, čtyři sta metrů čtverečních, uvnitř naprostý chaos. Jitka kreslila schémata, večer v ateliéru rozmístila papíry jako kdysi ve škole proto, že kreslení pomáhá myslet.
Antonín přikyvoval.
Zde bude citrusová sekce, ukazovala. Mandarinky, citrony pohromadě, mají rády sušší vzduch, zároveň jejich vůně…
A vůně, přitakal. Zima, přijdeš dovnitř a voní citrony…
Tady vysoké palmy. Zvýrazňují výšku, pod ně tropické keře, pěšinka…
Pěšinka, jasně. Lidé rádi chodí.
Lidé přijdou, řekla Jitka. A věřila tomu, protože věděla člověk zamíří tam, kde je pro něj prostor s rozmyslem.
Zima utekla v práci. Doplňovala rostliny, sháněla dodavatele, za peníze, co zbyly z rozvodu. Opravovali skla, hledali řemeslníky. Antonín byl vždy poblíž, pečoval, zalíval, povídal květinám.
V lednu zavolala kamarádce Zdeňce po pěti letech.
Zdeňka, stará známá z ČVUT, kdysi zvala Jitku na srazy, pak přestala, protože Miroslavova máma nemůžu odejít. Teď třetí vyzvánění, dlouhá pauza, pak:
Žiješ?
Žiju.
Díky bohu… Proč jsi zmizela?
To je dlouhé. Jsi doma?
Jsem. Přijď. Dělám švestkové knedlíky.
Jitka přišla. Seděly v kuchyni, čaj, pak slivovice, všechno pověděla. Zdeňka poslouchala bez rad, bez výkřiků jen občas hmm nebo to ti věřím. To bylo přesně ono. Přesně tak.
A Miroslav, ví, že jsi tu? zeptala se Zdeňka.
Proč by měl vědět?
Jen se ptám… A jak se máš, Jitko?
Odmlčela se.
Dobře. Poprvé za dlouho.
Zdeňka přikývla a víc se k tomu nevracely.
V únoru přišla náhoda.
Jitka přinesla do oranžerie nové sazenice pár pelargonií, a velký keř rozmarýnu, našla ho ve výprodeji za 230 korun. Antonín byl vzadu, ona pracovala sama, měřila vzdálenosti v krocích. Vtom se otevřely dveře.
Stál tam muž.
Tak padesátník, v pracovní bundě, složený výkres v podpaží. Výraz klidu u očí, co mají lidé, zvyklí opravovat staré věci.
Promiňte, hledám pana Dvořáka.
Vzadu, za palmama, řekla Jitka.
Děkuji… Je to velká změna dřív tady byla džungle…
Džungle, to ano.
Vy jste to tu? ptal se.
Já a pan Dvořák.
Ale plán patří vám, není to?
Trochu ji tím překvapil díval se ne na ni, ale po prostoru, pohledem člověka, co vnímá řád.
A vy jste…?
Inženýr Marek Procházka. Střechař, opravujeme tady skla.
Třetí a sedmá sekce, poznamenala Jitka.
Zarazil se.
Jak to víte?
Jsem tu denně.
Odešel. Vrátil se za dvacet minut, domluvil něco s Antonínem, porozhlédl se, pak u východu:
Mohla bych něco zeptat? Ty mandarinky pokvetou na jaře?
Zaskočená Jitka.
Měly by. Napnou pupeny, malé, tmavozelené, pak za tři týdny květ.
Chápu, děkuji.
Odešel.
Antonín se objevil s úsměvem.
Dobrý člověk. Dělá to druhý rok. Konstruuje staré budovy oranžerie je pro něj srdeční věc.
Jitka si s ním povídala občas, občas ne. Podtrhovalo ji, když někdo hodnotil její práci do hloubky, ne jen: To je hezké!
V březnu oznámila spolu s Antonínem malé otevření cedule na bráně a v internetové skupině. První den sedm lidí. Za týden třicet. Lidi chodili, čichali citrusy, fotili palmy. Jedna paní si dlouho povídala s rozmarýnem, prý přesně takový mívala babička.
Funguje to, řekl Antonín.
Funguje.
Zařídil jsem místo na malý úvazek. Malý, ale oficiálně. Hlavní specialistka na zeleň. To je teď váš titul.
Jitka přikývla.
Slovo dobře poslední dobou získalo nový význam. Ne nějak, ale doopravdy.
V dubnu Marek pozval na kávu.
Nebylo v tom nic romantického. Znám tu hezké místo, už tu dřete hodinu bez pauzy. Pravda. Sedli si on má dospělou dceru, rozvod osm let zpět, práce, co ho baví, protože každý objekt je jiný.
Co vás drží u starých budov? ptala se.
Příběhy v nich. Když do nějakého vejdu, cítím, že to není dílo jednoho člověka. Všichni zanechali svůj otisk.
O oranžerii mluvil jinak.
Tady je příběh živý. Neskončený.
Díval se přítomně, klidně.
Povídali si hodinu. Pak jí Marek pomohl zpět ke vchodu.
Zítra příjdu zkontrolovat napojení střechy, řekl.
Dobře.
Pak šel. Jitka ho sledovala a napadlo ji, že s někým takovým se dýchá lehčeji. Ne že by něco měnil prostě jen je.
Zdeňka, když jí řekla o Markovi v květnu, chtěla podrobnosti.
Je to vážné? ptala se.
No… nevím.
A on?
Neptala jsem se.
Jitko! Ve tvých třiapadesáti…
Padesát tři.
O to víc! Ptej se!
A smály se. Ten smích chutnal svobodně.
O Miroslavovi slyšela od známých, každý mluvil zvláštně opatrně.
Nejdříve zavolala Eva z bývalého domu.
Nevím, jestli tě to zajímá… jeho Karolína (s tou je), odstěhovala se v květnu. Prý chtěl děti, ona ne. Nebo naopak.
Rozumím.
Pak volal jeho starý kamarád, Adam.
Jitu, Miroslava propustili z práce. Dělá se mu období zlé.
A proč mi to říkáš?
Nevím…, promiň.
Jitka zavěsila a šla zalévat oranžerii. Červen, za oknem kvetla šeřík v parku, ve skleníku hučely klimatizace. Mandarinky kvetly, plody seděly jak žárovičky.
Vzpomínala na Miroslava občas, ne často. I dobro bylo dříve, samozřejmě. První roky byly hezké, pak bylo postupné klopýtnutí do neviditelného. Řetěz nepatrných rozhodnutí, ústupků, přesmyček. I ona za něco mohla, to věděla. Závisela jenom na starosti, stala se neviditelnou.
Ale ten zápach domova důchodců…
Položila konvičku na okraj kadě s limetkou. Hladila listy, lesklé a tvrdé, teplé.
Bylo to kruté. Slova, která řekneš ne když chceš odejít, ale když chceš, aby vina byla na druhém.
Ale šla dál.
Marek chodil do oranžerie stále častěji někdy kvůli práci, jindy jen tak. Povídali si: práce, Praha, knihy. Jednou přinesl trhací fíkovník, prý pro inspiraci. Antonín měl radost. Když Jitka mluvila o možnostech pěstování, Marek poslouchal. Nepředstíral.
V červenci šli spolu na architektonickou výstavu v centru. Marek znal třetinu vystavovatelů, Jitka vdechovala jejich příběhy a postupně zjišťovala, jak moc je inspiruje jeho profesní rovnost.
U starých domů vidíte živé chyby. Lidské, ne výpočty. Najdete-li je, pochopíte člověka před sto lety. Je to zvláštní, ale hezké.
Jitka si to ještě dlouho přemýšlela. Možná i na minulost musíš nahlížet skrz pochopení, ne odpuštění. Chybu, ne selhání.
Srpen byl horký, oranžerie plná lidí. Prohlídky, školní exkurze, děti s učitelkou biologie. Antonín zářil.
Tohle je tvoje práce.
Tohle je naše.
Kdepak.
Jitka se smála, pak si sedla do své pracovny v rohu, kde měl nyní místo notebook, papíry a plán rozšíření. Hledala dva granty, Antonín v brýlích studoval podmínky s upřímným respektem.
V září večer telefon.
Neodstranila Miroslavovo číslo prostě ji to nenapadlo.
Ano?
Jitko… Nemáš čas?
Mám práci. Co potřebuješ?
Mluvit. Potřebuju s tebou mluvit.
Přistoupila k oknu, venku zářil městský večer, lidé šli z práce.
O čem?
O spoustě věcí… Potřebuju to vyříkat. Můžu přijet? Kde pracuješ?
Odmlčela se.
Oranžerie Náplavní. Pracovní hodiny.
Položila.
Přišel v říjnu. Úterý, půl jedné. Jitka v oranžerii rozmisťovala nové podstavce na orchideje. Dveře, neznámé kroky, zvedla hlavu.
Miroslav se blížil, v ruce chryzantémy, proklatě obyčejné, v celofánovém obalu. Vyhýbavý pohled, o něco tlustší než dřív, v očích jiný výraz. Tenkrát odcházel lehce, teď lehkost chyběla.
Ahoj.
Ahoj.
Položil květiny.
To… tady máš.
Podívala se na chryzantémy, pak na jeho ruce, jak je neohrabaně drží. Přijala.
Díky. Pojď, tam je stolek.
Sedli si do kouta pro návštěvy dvě proutěné židle, stolek, polička s časopisy o zahradě. Antonín diskrétně zmizel.
Vypadáš dobře, řekl Miroslav.
Děkuju.
Vážně. Dlouho jsem neviděl… tuhle tebe.
Jakou?
Živou. Sám se podivil tomu slovu. Dřív jsi byla jen pečovatelka, teď jsi… jiná.
Pořád ta samá.
Ne.
Jitka mlčela. Zadívala se skrz průchod na mandarinky v květináči, čekala.
Jitko… vím, co jsem provedl. A vím, co jsem ti řekl. Nebylo to fér.
To ne.
Byl jsem… já nevěděl, co dělám. Myslel jsem, že potřebuju změnu, že mě to dusí. Ale došlo mi, že jsem jen…
Měl strach. Napověděla.
Pohlédl na ni.
Čeho?
Ze stárnutí. Z nemoci, z obyčejnosti života. To je lidské, Miroslave.
Netušil jsem, že takhle myslíš.
Dřív ne. Naučila jsem se to.
Dlouhá pauza. Venku křupaly listy.
Jitule… chtěl bych zpět. Možná je to směšné, ale aspoň chci, abys o tom přemýšlela.
Jitka ho sledovala. Věděla, co odpoví, v sobě ten hlas už dlouho měla.
Miroslave, řekla. Nezlobím se na tebe. Nevěřím v zlé lidi jen lidé, kteří dělají jiná rozhodnutí.
Takže… je šance?
Není.
Chviličku mlčel.
Proč?
Vybrala jsem jinak.
Co jsi vybrala?
Tohle. Ukázala na oranžerii. Tu práci, ten prostor, rostliny. Sebe.
Díval se na ni a v očích porozumění, ne rána do ega. Rozuměl, že to není kvůli tomu, aby ranila. Prostě pravda.
A ten inženýr… Dvořák mi cosi říkal…, zadrmolil.
To není tvoje věc.
Chápal. Přikývl.
Díky, že jsem mohl přijít. Teď je konec. Doopravdy.
Byla jsi nejlepší žena, jakou jsem mohl mít. Jen jsem toho nevážil.
Vím. Jitka vstala. Měj se dobře. Můžu ukázat kytky.
Nemusíš. Díky půjdu.
Dobře.
Ještě pohled, dvacet let společného života, teď žena v proudu zimního světla mezi mandarinkami v klidu.
Jitko. Ty… Tak. Ať se daří.
Tobě taky.
Dveře klikly.
Jitka dlouho stála, květy v ruce. Našla vysokou vázu, nalila vodu, dala chryzantémy. Ty vydrží dlouho když mají vodu, stojí pořád rovně. Dobré květiny.
Přišel Antonín.
Dáte si čaj?
Dám.
U stolku povídal o citrusových motýlech, že by v létě mohli v oranžerii žít, pokud se udělá správně. Jitka souhlasila a pomyslela na děti, které sem chodí s učitelkou.
Listopad přišel mezi prsty. Jitka pracovala na rozšíření, našla grant. Předběžný souhlas. Antonín pro radost koupil medovník, jedli ho u pracovního stolu, drobky na návrzích, smích.
Marek přicházel i jen tak.
Jednou přinesl termosku svařeného vína.
Je listopad…
Jak víte, že neodmítnu?
Vy odmítnout nechcete, usměje se.
Smála se taky.
Seděli u vchodu v proutěných křeslech, za sklem listopadový park, Marek rozléval horké víno do šálků, vonělo to hřebíčkem a pomerančem.
Povídejte víc o projektu, řekl.
Vyprávěla, kresby u ruky. Marek pozoroval, ptal se, někdy ukázal poznámku nebo návrh ke konstrukci. Rozhovor dvou odborníků, rovný.
Tady by šel dvojitý skleník, jak jsem viděl, zamezí kondenzaci, plánoval.
Konstrukce to unese?
Mohu spočítat.
Byla bych ráda.
Podíval se na ni dlouze.
Jitko… povídat si s vámi mě baví.
Odmlka.
Mně taky.
Za sklem cosi zakroužilo. Pohlédla sníh.
První sníh, nejistý, drobný, na lavičky, větve, cestičky. Světlo měklo, vše bílé.
Sníh, poznamenal Marek.
Ano.
Pozorovali ho. Jitka držela šálek v rukou, teplo kůže, uvnitř vůně citrusů a smrčí, co Antonín přinesl jen tak, na zimu.
Myslela na to, že za tímto sklem je listopad a první sníh a tady uvnitř je teplo a všechno živé. Že to je možná nejpřesnější popis toho roku: najít místo, kde je teplo, i když venku padá sníh.
Na co myslíte? ptá se Marek tiše.
Na dobré věci, řekla.
Díval se na mandarinky s oranžovými plody, na řadu orchidejí, na vysoké palmy.
Na dobré.
Mlčky nalil další víno. Seděli vedle sebe v teplé oranžerii a dívali se na první sníh za sklem.
