Narodil se mi druhý syn. Už v porodnici nás navštívili šťastní příbuzní. Tváře babiček zářily radostí, všichni mi přáli hlavně zdraví, štěstí a všechno dobré.
Tchyně s tchánem mají třípokojový byt v Brně, moje máma a sestra bydlí ve velkém rodinném domě v malé obci za Olomoucí a nikoho ve skutečnosti ani nenapadne, že naše patnáctimetrová místnost bude pro čtyři už opravdu trochu těsná.
Rodiče mého manžela mají krásný dům na venkově kousek od Litovle, s velkou zahradou a říčkou opodál. Odešli z města na vesnici, ale na naše návrhy ohledně možné výměny bytu nikdy nereagovali.
Tchyně mi jen jednou s klidem řekla: My jsme už ve věku, spíme každý zvlášť a v obýváku koukáme na televizi a vítáme návštěvy.
Mám pocit, že si myslí, že my čtyři budeme spát jeden přes druhého a vůbec nám nebude vadit typický dětský pláč…
Všechny tyto myšlenky se mi honily v hlavě a asi se promítly i do mého výrazu, protože příbuzní náhle zkrátili své gratulace, posbírali se a rychle se rozprchli každý na svou stranu.
Když jsme se rozloučili, smutně jsem se usmála na svého manžela: Tak co myslíš, kdy půjdeme domů?Manžel si mě mlčky přitáhl za ruku a jeho stisk mě překvapilbyl pevný, rozhodný. Zadíval se mi do očí a v jeho výrazu bylo něco nového, co jsem u něj dlouho neviděla. Až budeme připraveni, řekl. A hlavně, až budeme všichni spolu.
Zavrtal nos do vlásků novorozeného syna a druhou rukou pohladil staršího, kterému zářila očička očekáváním. Na chvíli jsem v zapadajícím slunci ucítila zvláštní klid. Možná nás čekají další stísněné dny v naší malé místnosti, možná ještě hodně dětského pláče a nevyspání Ale v tu chvíli jsem věděla, že domov není o metrech čtverečních ani o velikosti kuchyně.
Domov jsme byli my, všichni čtyřiposkládaní, natěsno, ale se srdcem na správném místě. A v té tiché chvíli mi došlo, že i do nejmenšího kouta se vejde dost lásky pro celou rodinu.
Zasmála jsem se, a pochopila jsem, že náš domov začíná přesně tam, kde jsme teď.
