Všechno napůl
Martino, měli bychom si promluvit o výdajích. O tvých výdajích. Vlastně o tom, jak jsi rozhazovačná.
Martina ztuhla s hrníčkem kávy na půl cesty k ústům. Bylo sedm ráno, ještě se pořádně neprobrala, a Radek už stál ve dveřích kuchyně s pohledem, jako kdyby se chystal předčítat rozsudek.
O jakých výdajích mluvíš? A proč jsem rozhazovačná? přece jen si lokla, i když káva najednou chutnala mdlě.
Pořád něco kupuješ, každý týden domů taháš tašky, balíčky Jednou šaty, podruhé krém za tři tisíce.
Martina pomalu postavila hrnek na stůl. To tedy byla rána. Bez varování rovnou z mosta do prosta, bez pozdravu nebo Dobré ráno, lásko.
Ten krém stál dva tisíce, kdyby ti na tom tolik záleželo. A nekupuju ho každý týden, ale tak jednou za dva měsíce.
Martino, máme přece společný rozpočet.
To řekl tónem učitele, který vysvětluje žákovi násobilku poněkolikáté. Martina sevřela zuby. Počítala v duchu do pěti. Nepomohlo.
Radku, mám ti připomenout, kolik ty měsíčně utratíš za auto?
Zamračil se. Očividně tak brzký protiútok nečekal.
To je něco jiného.
No jasně. Benzín, myčka, aditiva, povinné ručení, technická každého půl roku. A víš co? Já v té tvé oktávce ani jednou neseděla za volantem.
Je to pracovní nástroj, jezdím s tím do práce. Radek zkřížil ruce na hrudi.
Martina se zasmála ale spíš nervózně než vesele.
Pracovní nástroj? Fakt? A oblečení a kosmetika pro mě je co? Hračka? Sedím denně v kanceláři, chodím na schůzky s klienty. Nemůžu tam přijít ve vytahaném triku a s popraskanou pokožkou.
No ale mohlo by to být přece úspornější.
Jo, to by mohlo. Martina přikývla. Tak co, budu tři roky chodit na schůzky v jednom a tom samém saku. A ty prodáš oktávku a koupíš si něco staršího, třeba feldnu. Dojedeš s tím do práce taky, ne?
Radek otevřel pusu, zase ji zavřel a promnul si nos.
To přeháníš.
Ani ne. Když utrácíš ty, je to investice. Když já, je to rozhazování. Skvělá logika.
Chvíli tam stál, pak mávl rukou a vypadl z kuchyně. Martina slyšela bouchnutí vchodových dveří.
Káva jí úplně vychladla. Vylila ji do dřezu a opřela si čelo o chladné kachličky nad linkou.
Skvělý začátek dne. Prostě boží…
V práci se Vera málem udusila salátem, když to slyšela.
Počkej, to ti fakt řekl ráno? Bez obalu?
Martina se vrtala vidličkou v sekané na talíři z kantýny. Chuť k jídlu neměla od probuzení a teď, pět hodin po hádce, to nebylo o nic lepší.
Jo. Ani jsem nestihla dopít kafe.
To je klasika, Vera se opřela o židli a přimhouřila oči. Můj ex s tím taky jednou přišel. Prý: všechno napůl, je to fér, moderní, progresivní.
A ty na to co?
Rychle jsem mu to spočítala. Říkám: Prosím tě, už jen snídani sníš dvakrát víc než já. Já jogurt, ty čtyři vajíčka s klobásou. K obědu mám salát, ty si dáš dvě hlavní jídla. Takže za jídlo zaplať podle toho, kolik toho doopravdy zbaštíš.
Martina se pousmála. Vera byla odjakživa advokát každý diskuse, vždycky měla pádné argumenty.
Dostal ho k tomu?
Jo, jenže tři dny chodil po bytě s kalkulačkou a schovával účtenky. Pak to utichlo. A za měsíc jsme se rozešli.
Myslíš kvůli tomu?
Myslím, že to byl symptom, pokrčila Vera rameny a vrátila se k salátu. Jakmile chlap začne počítat tvoje koruny, už myslí hlavou někde jinde. Hledá problém, ne život s tebou.
Martina byla zticha. Na Veriných slovech něco až nepříjemně sedělo.
Cestou domů šla pomaleji než obvykle. Vystoupila o zastávku dřív a zašla se projít. Vůně po dešti se mísila s párou z chodníků a něčím nahořklým snad listím, snad zbytkem výfukových plynů. Neměla chuť přemýšlet, co ji doma čeká.
Byt byl tichý. Radek ještě nedorazil. Martina se převlékla, vytáhla z lednice kuře a zeleninu, začala vařit. Ruce jely na autopilota: nakrájet, osolit, naházet na pánev. Hlava byla prázdná a to bylo kupodivu fajn.
Radek přišel až kolem osmé. Nakoukl do kuchyně a chvíli stál ve dveřích.
Utratila jsi dneska něco zbytečného?
Martina se ani neotočila. Míchala zeleninu dál.
Ne. Nekoupila jsem vůbec nic.
Radek přikývl a šel se převléct. Martina stáhla plotnu a prostřela stůl: dva talíře, salát, kuře se zeleninou, jako vždy jen porce byly menší. V lednici toho moc nezbylo a do krámu schválně nešla. Pustili se do večeře. Radek se zadíval na svůj talíř, zvedl oči k Martině.
Proč je toho jídla tak málo?
Martina položila vidličku na okraj talíře a pohledem se zadívala muži přímo do očí.
Vždyť jsi chtěl všechno napůl. Tak máš napůl.
Radek zamrkal. Pak ještě jednou. Vidlička se zastavila ve vzduchu.
Jak to myslíš?
Naprosto přesně, řekla Martina. Pomoha jsem večeři na dvě stejné poloviny. To je tvoje. Mimochodem, mně klidně vystačí i na snídani. Ale co budeš jíst ty zítra ráno, nevím. Potraviny jsou přece naše společné a všechno máme napůl. Není fér to teď měnit, když sis to přál.
Radek odložil vidličku. Zčervenal, napětí se mu mihlo pod kůží lícních kostí.
Martino, to je trochu… přehnané.
Přehnané? Martina se opřela o židli. A co konkrétně je přehnané? Vždyť jsi chtěl dělit výdaje napůl. Tak dělím.
Myslel jsem něco jiného!
Co přesně? Že šetřit mám hlavně já a tvoje výdaje jsou nedotknutelné?
Radek mlčel. Martina viděla, že přemýšlí, ale argumenty došly.
Mimochodem, kolik jsi dnes nechal za benzín?
Co to má společného s tím?
Jen kolik.
Chvíli počítal, přimhouřil oči.
Já nevím nějakých sto padesát korun?
Dejme tomu sto padesát. Martina vstala od stolu. Počkej chvilku.
Vyšla z kuchyně, v předsíni otevřela skříň a chvíli tam něco hledala. Vrátila se s jeho peněženkou v ruce.
Co děláš? trochu se zvedl ze židle.
Beru si svoji půlku.
S klidem vzala tři padesátikoruny, složila a strčila do kapsy tepláků. Radek na ni hleděl s otevřenou pusou.
Martino, vážně to myslíš?
Úplně vážně. Položila peněženku zpátky před něj. Utratil jsi sto padesát za benzín, já mám taky právo na sto padesát pro sebe. Poctivě, napůl, přesně jak sis přál.
Ale to je přece absurdní!
To je přece tvůj nápad, Radku. Já ho jen dotažením do důsledku. A kdoví, třeba si za chvíli ušetřím na nový svetřík.
Radek neříkal nic. Tvářil se, jako by právě spolkl suchý rohlík, na krku mu naskočila žíla, ale slovo nepadlo. Martina se v klidu vrátila k večeři.
Jídlo probíhalo v naprostém tichu.
Celý týden se takhle táhl. Každý večer Martina vařila přesně pro dva, porce vážila skoro s pravítkem v ruce. Radek téměř vždy zkoumal svůj talíř a hledal rozdíl, ale byl ticho. Každé ráno ho Martina pro jistotu vyzpovídala, kolik dnes dá za benzín, a večer si vzala tu svoji půlku. Ve středu už jezdil do práce tramvají.
Do pátku z něj byl stín člověka, vypadal, jako by tři dny nejedl.
V sobotu ráno seděl Radek v kuchyni s čajem a koukal do hrnku. Když přišla Martina, zvedl na ni oči, pod kterýma byly kruhy.
Martino… zarazil se a podrbal se na krku vím, že jsem to přehnal, promiň.
Martina si nalila kávu, sedla si proti němu a čekala, co bude dál, zahřívajíc ruce o hrnek.
Je to celé hloupost, vzdychl Radek. Nalétal jsem se po internetu, načetl jsem se blbostí, vymyslel jsem kravinu s dělěním peněz. Nechme to být, platí?
Platí, přikývla Martina bez průtahů. Jen pro pořádek, domácí práce jsem do toho ještě nepočítala.
Jaké práce?
Vaření, uklízení, praní, žehlení. Kdybych to chtěla spočítat podle tržních cen, dlužil bys mi ještě tři tisíce. A to minimálně.
Radek málem vyprskl čajem. Zadusil se, sáhl po ubrousku.
Ale neboj, Martina upila kávu a podívala se na něj přes hrnek když neuděláš z našeho života účetnictví, já to počítat nebudu. Platí?
Platí, kývl rychle. To přísahám. Už žádný kalkul.
Tak to je výborný.
Martina se usmála a natáhla pro sušenku. Radek na ni koukal jako někdo, kdo se právě vyhnul bouračce.
A Martina si řekla, že některé mužské blbosti je prostě potřeba dotáhnout do konce. Ukázat jim, jaký to je nesmysl. Někdy tím ne jen zachráníš manželství, ale ještě i vyhraješ spor. Taková je prostě jednoduchá matematika.
