Mami, už jsem skoro ven. Asi dvacet minut, ne déle, Ivo stojí ve dveřích pokoje, snaží se usmát, ale rty se chvějí.
Jen rychle, leží na boku Jitka, sevřená v přikrývce, doktor řekl, že večer bude kapesní infuze.
Ivo přikývne, hodí bundu na rameno a vyjde. Ven je vlhko a fouká vítr. Říjen v Olomouci nikdy nešetří chodce déšť, vítr, kaluže, jako by odrážely podstatu české podzimu: nízké nebe, tichý lidé, všechno jako by čekalo na konec.
Ivo kráčí k autobusové zastávce a má pocit, že nezvládá. Ne k autobusu k životu. Ke všemu, co se valí kolem.
Před třemi týdny lékaři řekli, že u matky poslední stadium. Tehdy neplakal. Jen si sedl na lavičku u hřbitova proč právě tam, no prostě ho tam přitáhly nohy a čekal do soumraku.
No, tak se chystáš odjet? zeptá se spolubydlící, starší muž s úzkým krkem a očima, v nichž se zrcadlí věčné čekání.
Čekám na syna, usměje se Jitka, slíbil, že přijde večer.
Přichází často?
Každý den. Jen přemýšlím možná ho zbytečně držím? On má přece svůj život.
Starý muž zakýchtá a tiše řekne:
Ne ty ho držíš, ale on sám se nechtě uvolní. Dokud se neuvolní, ty nepůjdeš.
Jitka se otočí k oknu. Za sklem padá déšť. Podivné, vždyť kdysi milovala deště. V mládí se zdály romantické: sedět v kuchyni s horkým čajem a poslouchat, jak kapky bouchají na parapet. Teď jen ruší výhled.
Ivo vstoupí do starého parku, kde si jako dítě sjížděli s matkou na sáňkách. U třetí břízy od vchodu mu jednou řekla:
Víš, synu, není důležité, co budeš dělat. Hlavní je, aby se po tobě někdo usmál. I jen jedna osoba.
Tehdy tomu nerozuměl. Teď tomu rozumí až příliš dobře.
Telefon vibruje: Mami: Nespěchej, jsem v pohodě.
Ivo se automaticky usměje poslední dobou často píše nespěchej, snad aby se nehradil.
V pokoji se ztiší. Stařec spí, sestra odešla. Jitka leží, dívá se na strop a najednou uslyší hudbu. Někde z dálky, z chodbové zóny, se ozývá stará píseň Křídla Podzimní déšť.
Usměje se. Pane Bože, i tady pomyslí si a zavře oči.
Najednou se někdo posadí vedle ní. Tiše, jako vítr.
Neboj se, řekne hlas, vše je už hotové.
Neotevře oči, jen povzdechne a pošeptá:
Jen ať nepláče.
Ivo přiběhne za čtyřicet minut. Lékaři už opustili pokoj, sestra stojí u dveří, oči načervenalé. Rozumí bez slov.
Můžu? zeptá se tiše.
Ano, přikývne sestra, jen na chvilku.
Posadí se vedle. Matka leží klidně, jako by se lehce usmála. Na noční stolek leží telefon, displej bliká neodeslaná zpráva:
Ivo, nečekej zázrak. Buď jím sám.
Dívá se na obrazovku, dokud to nezačne bolet. Pak si všimne: na okně, kde kapky deště vytvářejí tenké čáry, se objeví malé srdíčko jako by někdo nakreslil prstem zevnitř.
Usměje se poprvé po dlouhých dnech.
Už je rok. Ivo stojí před vstupem do dětského onkologie s konvicí kávy a košíkem ovoce.
Jste dobrovolník? zeptá se bezpečnostní pracovnice.
Ano, usměje se, chci, aby se někdo usmál.
A když k němu v chodbě přiběhne chlapec s holou hlavou a vykřikne: Tati, koukej, už jsem zdravý!,
Ivo pochopí zázraky se opravdu dějí.
Jen někdy přicházejí skrze nás.
