Vrátil se po roce
Když jsem vyšla na chodbu vyhodit odpadky, pořád ještě seděl těsně u dveří. Můj Felix. Zrzavý, důležitý, s bílou vestičkou na hrudi a tím líným, téměř ironickým pohledem. Jako by před pár hodinami nevletěl do kuchyně a neshodil poklici z hrnce. Pokývla jsem mu ani brvou nehnul.
Cestou zpátky byl rohož prázdný.
Tehdy jsem nepanikařila. Třeba jen sešel o patro níž a uvelebil se u cizích dveří, jak to občas dělal. Zavolala jsem na něj. Prošla další patra. Mrkla jsem do schodiště. Vyšla před dům. Nic.
Felix nikdy nebyl žádný tulák. Měl svůj přesný okruh: vchod, lavička před panelákem, keř s kozlíkem, a zas domů. Auta ho nezajímala, holubi taky ne, a jiné kočky už vůbec. On byl pozorovatel. A teď najednou pryč.
Večer jsem prochodila celý dvůr. Volala, pískala, třásla pytlíkem s granulemi, připadala si jak blázen. Nikde ani mňouk. Jen důchodkyně ze sousedství si mě zvědavě měřily:
Pořád se neukázal?
Už je pryč den.
No jo, kočky vlastní hlava
Ne. On nebyl jen nějaká kočka. On byl náš. Domácí. Za těch sedm let se nikdy neztratil.
Třetí den jsem začala tisknout letáky. Na každém fotka: Felix na parapetu, Felix stočený do klubíčka, Felix čumí do objektivu svým otráveným pohledem. Lidi volali. Ptali se. Jeden pán tvrdil, že prý podobný kocour běhá na trhu v Líšni. Jela jsem tam. Strávila tím hodinu. Byl to pes. Zrzavý. Ale Felix to nebyl.
Asi po týdnu mi někdo říkal, že se v našem baráku začali potulovat teenageři. Jeden se dokonce ptal, čí že je to kocour na pátém patře. Prý hodný, klidný, určitě drahej
Myslíš, že ho někdo vzal?
Vypadá to tak, povídám poprvé se slzama na krajíčku.
Uběhl měsíc. Pak další. Snažila jsem se nesedět doma, vybíjet si hlavu práce, pochůzky, a poslouchala, jak za dveřmi klapou podpatky a bouchají dveře. Pořád bušilo srdce co když on? Ne.
Misku jsem časem uklidila. Ale pelíšek zůstal. Prala jsem ho, sušila, znova rozprostřela. Pro jistotu. Co kdyby
Jednou ke mně kamarádka dotáhla kotě. Šedivý, malý, pořád pískal jak myš.
No nemůžeš přece být pořád sama jak na pohřbu, řekla.
Kotě zůstalo. Dala jsem mu jméno Matylda. Byla rozjívená, mazlivá, legrační. Ale Felix to nebyl. Pokaždé, když jsem jí hladila, někde uvnitř něco chybělo. Ne proto, že by nebyla dost dobrá. Ale staré srdce si pamatuje.
Uběhl skoro rok. Zima jak v čertově hrádku, závěje až po kolena, silnice jak zrcadlo. Vracíla jsem se z práce, táhla tašku, nadávala na schody a přemýšlela, že zas nemám čaj. A najednou škrábání. Potichu, skoro jako sen.
Přimrazilo mě. Přiblížila jsem se ke dveřím. Otevřela.
On.
Na rohožce seděl zubožený Felix. Vyhublý, zablácený, s omrzlými ušima, třásly se mu nohy. A ten pohled Přesně ten: Tak kde ses loudala tak dlouho, ženská?
Nevěřila jsem vlastním očím. Přisedla si. Natáhla ruku.
Felixi?
Ani nemňouknul. Jen pomalu vstal, přišel a vrazil hlavu do dlaně.
Rozbrečela jsem se. Tam na chodbě, s taškou, v zimní bundě, s rohlíkama. Slzy valily proudem. On se ke mně tisknul a otíral jak by tomu stále nemohl uvěřit, že je doma.
Vtáhla jsem ho dovnitř. Teplá voda. Vana. Jídlo. Jedl, jako kdyby nikdy předtím nejedl. Pak skočil do křesla a během sekundy spal. Stočený do klubíčka.
Později jsme šli k veterináři. Ocas omrzlý, koneček museli amputovat. Pár zubů fuč. Tělo zubožené, šrámy, modřiny. Ale žije! Žije!
Tady je to jasný, říká veterinář. Toho někdo držel doma. Moc zvyklý na lidi, jen už to schytal. Tipuju, že ho někdo ukradl. Pak buď vyhodili, nebo utekl. Ale cestu domů našel.
Vrátil se sám
Občas se to stává. Uměj se vrátit, mají čich, paměť. To byste koukala, co všechno kočky zvládnou.
Od té doby spí jen v mé posteli. Pelíšek ignoruje. Ven už ho to netáhne. Matyldu zpočátku odháněl, ale už to vzdal. Teď už žerou z jedné misky a umývají se navzájem jak dva sourozenci.
Někdy si říkám: co kdybych tehdy neotevřela? Nebo přišla pozdě?
Ale on vydržel. Sám. Skoro rok. Slabý, hubený, ale naživu.
Teď, kdykoli jdu ven, i když jen na minutu, radši třikrát zkontroluju, jestli jsou dveře opravdu zavřené.
Vždycky.
Jestli vám něco podobného někdy potkalo napište do komentářů. Vaše příběhy jsou důležité.
