S tátou jsme to už rozhodli, Libuše položila dlaň na ruku syna. Prodáváme chatu. Dáme vám na první splátku dva miliony korun a dost už toho stěhování z podnájmu do podnájmu.
Petr ztuhl s hrnkem na půli cesty ke rtům. Markéta, jeho žena, také přestala žvýkat a kousek štrúdlu jí zůstal na vidličce.
Mami, co blázníš? Petr opatrně postavil hrnek. Jaká chata? Jezdíte tam přece každé léto…
Přežijeme to. Václave, řekni jim to.
Otec, až dosud zabraný do mačkání džemu lžičkou, vzhlédl.
Mamka má pravdu. Chata už má čtyřicet let, střechou zatéká, plot se bortí. Jenom samá práce, žádná radost. A vy stále žádné bydlení.
Tati, našetříme si sami, zavrtěl Petr hlavou. Ještě tak dva, tři roky
Tři roky! Libuše rozhodila rukama. Tři roky po cizích bytech, s dítětem na cestě? Markéto, řekni mu něco!
Markéta znejistěla, pohlédla z muže na tchyni.
Paní Libuše, to jsou strašné peníze. Nemůžeme to jen tak…
Můžete, rázně přerušila Libuše. To už se neřeší. S makléřkou jsme si volaly, v sobotu máme prohlídku.
Petr chtěl něco říct, ale Libuše byla rychlejší.
Synku, stárneme oba. Táta už třetí rok se s tlakem trápí, mně bude příští rok šedesát. Na co je nám ta chata? Rajčata si koupím na trhu. Ale vnoučata ať rostou v pěkném bytě. Ve vlastním, chápeš?
Nastalo ticho. Markéta pod stolem pevně stiskla manžovu ruku. Petr promnul kořen nosu, jak to dělával vždycky, když nevěděl co říct.
Mami Dáme vám všechno zpátky. Postupně, ale vrátíme každou korunu.
Ale prosím tě, Václav mávl rukou. Vrať, nevratíš. Hlavně, ať mají vnoučata kde lézt po podlaze.
Za měsíc a půl chatu prodali. Libuše sama zařídila papíry, spočítala peníze, sama poslala dva miliony korun na synův účet. Za další tři měsíce se Petr s Markétou stěhovali do dvoupokojového bytu na Jiráskově náměstí novostavba, deváté patro, okna do parku.
Na kolaudaci dorazilo snad patnáct lidí. Markétini rodiče přivezli nádobí, kamarádky darovaly ručníky, kolegové Petra se složili na kávovar. Libuše chodila po bytě, sahala na stěny, nakukovala do skříní, pokyvovala hlavou těžko říct, jestli schvaluje nebo posuzuje.
Ke konci večera, když se hosté rozutekli, Libuše chytla syna v předsíni.
Petře, potřebuju chvíli.
Odvedla ho ke dveřím, dál od ostatních.
Dej mi klíč.
Petr chvíli nechápal.
Jaký klíč?
Od bytu. Náhradní. Co kdyby něco, ztišila hlas Libuše. Pomohli jsme, chápěš. Kdyby se něco stalo a nemáme přístup. Tohle prostě má rodič vždycky mít.
Petr přešlápl z nohy na nohu. Viděla na něm, že by rád namítl, ale neví jak, nebo se bojí.
Mami, ale to… Markéta…
Co Markéta? Markéta je proti? Libuše přimhouřila oči. Koupili jsme vám byt, a ona je proti tomu, dát mi klíč?
Ne, já jen…
Tak dej. Nedělej drahoty jak malý kluk.
Petr sáhl do kapsy džín, vytáhl svazek. Sundal jeden nový klíč, ještě lesklý.
Tady.
Libuše ho vzala, otočila mezi prsty. Vytáhla z kabelky své klíče, nový klíč přidala mezi domácí a od garáže. Kov zazvonil o kov.
No vidíš, poplácala syna po tváři. Pojď na dort, nebo nám ho seberou.
Večer byl příjemný.
…Libuše obracela v ruce polštář, zkoumala švy. Samet byl příjemný, barva hořčicově žlutá, krásně se bude hodit k Markétině šedé pohovce. Vzala ještě jeden terakotový. Už v hlavě viděla, jak budou po rozích pohovky, mezi nimi přehoz, co si nedávno vyhlédla.
V trolejbusu si Libuše tiskla tašku k hrudi. Za oknem ubíhaly dvorky, dětská hřiště, zaparkovaná auta. Jiráskovo náměstí, její zastávka.
Vchod voněl po čerstvě natřené barvě nedávno tu dělali rekonstrukci. Libuše vyšplhala na deváté patro, vytáhla klíče, našla ten správný. Zámek cvakl jemně, dveře se otevřely bez vrzání.
Klid. Nikde nikdo.
Libuše se vyzula, přešla do obýváku. Přesně jak čekala: pohovka holá, nezajímavá. Rozbalila polštáře, položila je do rohů, odstoupila a hodnotila. Vypadá to skvěle. Úplně jiný pocit.
Jenže hned jí padla do oka prach na poličce. A špinavý hrnek na parapetu. Zakroutila hlavou, ale nedotkla se toho. To není její věc. Zatím.
Večer telefon zazvonil kolem deváté.
Mami, byla jsi u nás?
Petrův hlas byl podivný, napjatý.
Jo. Přinesla jsem vám polštáře, viděls? Jsou krásné, viď?
Mam… pauza. Mohla bys příště dát vědět? Markéta přišla domů a věci přeházené, nové polštáře…
Nové? Libuše si odfrkla. Stály patnáct set kus! A Markétě vyřiď, že máte doma nepořádek. Prach všude, špinavé hrnky. V lednici půlka prázdná. Vy hladovíte? Nedala jsem vám přece peníze, abyste žili jak studenti.
Maminko, jen příště zavolej, prosím
Ale Petře, Libuše převrátila oči, i když to syn neviděl. Tak jo, už musím, táta mě volá.
Položila, aniž počkala na odpověď.
Za týden donesla nové povlečení. Saténové, kvalitní. Markéta byla doma, ale sprchovala se Libuše slyšela vodu. Nechala balík na posteli a hned odešla. Vzkaz nepsala. Není třeba.
Potom sada kastrolů. Ti mladí měli nějaké čínské oškrábané hrnce, nedalo se na to dívat.
V sobotu přijeli Petr s Markétou na večeři. Seděli, jedli knedlíky, probírali počasí a sousedku nahoře. Všechno slušné, uhlazené, nudné.
Markéta položila vidličku.
Paní Libuše
Ano?
Mohla byste Markéta se zarazila, podívala se na manžela. Když k nám přijdete, můžete nám předem zavolat? Jen, abychom o tom věděli.
Libuše si pomalu otřela rty ubrouskem.
Markétko. S tátou jsme vám dali dva miliony. Dva. Já mám právo přijít kdy chci. Ten byt je svým způsobem náš taky.
Mami, Petr se pokusil namítnout.
Co mami? Copak nemám pravdu?
Ticho. Václav zabraně lovil knedlík, dával najevo, že tohle jde mimo něj.
Díky za večeři, Markéta vstala. Petře, jdeme.
Balili se rychle, nervózně. Úsměvy při loučení byly křečovité. Libuše za nimi zavřela dveře, vrátila se do kuchyně. Něco ji donutilo jít k oknu právě v momentě, kdy mladí vyšli z domu.
Okno bylo pootevřené. Jasně zaslechla Markétin hlas:
buď splatíme ten dluh, nebo se rozvedeme. Už to nedávám.
Libuše ztuhla s talířem v ruce.
Jaký dluh? O čem to mluví?
Dole Petr něco odvětil, nerozuměla mu. Třískla dveřmi auta, nastartovala.
Libuše pomalu položila talíř do dřezu.
Ne. Tohle se jí vůbec nelíbilo.
Libuše otočila klíč v zámku, strčila dveře málem narazila do Petra. Stál v předsíni, jako by ji čekal. Markéta vykoukla z kuchyně, utírala si ruce do utěrky.
To jste doma, Libuše se na chvilku zarazila, ale hned se vzchopila. Přinesla jsem vám
Mami, počkej.
V jeho hlase bylo něco, co ji přimělo zmlknout. Petr sahal do vnitřní kapsy bundy na věšáku, vytáhl obálku. Bílou, silnou, evidentně plnou.
Chci vám něco vrátit.
Libuše ji vzala instinktivně. Nakoukla dovnitř až se jí podlomila kolena.
Peněz, hodně.
Co to?
Dva miliony, Markéta přišla blíž, postavila se vedle manžela. Vzali jsme si úvěr.
Vy Libuše zvedla oči. To jste se zbláznili? Jaký úvěr? Proč?
Protože nechceme být vázaní, Markéta už se nedívala do země, mluvila jasně, pevně. Paní Libuše, jsme vyčerpaní. Z návštěv. Kontrol. Že si chodíte, kdy chcete, a hrabete se nám ve věcech.
Já se nehrabu! Nosím polštáře! Povlečení! Kastrolky!
Mami, Petr objal Markétu kolem ramen. Měníme zámky. Zítra přijde zámečník.
Libuše zamrkala. Jednou, dvakrát. Teprve pak jí došel význam slov.
Zámky?
Ano. Klíč už mít nebudeš.
Tísnivé ticho se rozhostilo. Libuše těkala pohledem z Petra na Markétu a zpět. V krku uzel, tváře žhavé.
Vy vy polkla. Jste malicherní. Malicherní a nevděční. My s tátou prodali chatu! Kvůli vám! Teď mě vyháníte z mého domova!
Nevyháníme, Markéta byla neústupná. Jen vás žádáme, abyste odešla.
Libuše sevřela svazek klíčů v kapse. Prsty jí ztuhly.
Petře, synu. Opravdu to dovolíš?
Petr sklopil hlavu, mlčel. Pak se konečně podíval matce do očí.
Mami. Rozhodli jsme se spolu.
Libuše se prudce otočila a odešla, aniž se rozloučila.
Cestou domů si v duchu zkoušela, co řekne Petrovi, až zavolá a omluví se. Zítra, nejpozději pozítří. Rozmyslí si to, pochopí, že reagoval zbrkle.
Uplynul týden. Telefon mlčel.
Libuše nesčetněkrát zvažovala, že zavolá sama, ale pokaždé odložila sluchátko. Ne. První musí přijít oni. Oni mají prosit. Je přece matkou. Nechtěla nic zlého.
Po měsíci se jí Václav u večeře opatrně zeptal, jestli už se s mladými usmířili. Jen pokrčila rameny a změnila téma.
Po dvou měsících už jí nezvrtl srdce každý telefonát.
Za tři měsíce vše pochopila.
Petr nezavolá. Ani zítra, ani za týden, ani za rok.
Seděla v kuchyni, koukala na svazek klíčů. Domácí, od garáže. Mez nimi ten, co kdysi otvíral dveře bytu na Jiráskově náměstí.
Chtěla pomoct. Opravdu. Polštáře, hrnce, povlečení byla to přece starost, ne? Copak to tak není správné? Rodiče pomáhají dětem, děti jsou vděčné, všichni mají být šťastní.
Ale někde cestou se něco pokazilo. A Libuše, i když si tisíckrát v hlavě obracela slova i návštěvy, neuměla přijít na to, kde přesně.
A možná ani nechtěla.
Opravit to už bylo pozdě.
Dnes vím jedno: pomáhat je správné ale hranice, vlastní místo, a důvěra jsou pro děti důležitější než sametové polštáře i nejlepší kastrolky. A že někdy je lepší prostě být nablízku, než pořád chtít kontrolovat.
