Volba
Tak Jirka je nakonec docela zažraně ženatej povzdychla si Věra, když seděla na lavičce v parku a v kapse svírala papír s doporučením na zákrok.
Spolubydlící na koleji ji vždycky záviděly, když ji viděly v doprovodu tmavovlasého, vždy hladce oholeného krasavce s modrýma očima myslely si, že našla gentlemana ze snu. Ale nebylo co závidět.
Věra se otřásla, když si vzpomněla na jejich první a současně poslední setkání s Jirkovou manželkou. Ta si na ni počíhala před fabrikou, aby jí to osvětlila pěkně po česku a bez kudrlinek.
Nazdar, ty jsi asi Věra, co? začala žena.
A kdo jste vy? lekla se Věra a podvědomě o krok ustoupila před pohledem vysoké, štíhlé, ostře světlovlasé paní.
Já jsem Marcela, manželka Jiřího Doležala.
Cože?
Co jsi slyšela.
Další naivka, prohodila s naprostým klidem Marcela. Kolik vás takových je? To by mi prsty na rukou i nohách nestačily. Prej lovkyně štěstí!
Prosím vás, co si to dovolujete?!
Poslouchej, holka, Marcela ji lehce popadla za loket, co si dovoluješ spíš ty? Jsem jeho jediná zákonná manželka, a viděla jsem tě s mým mužem dostkrát na to, aby sis teď aspoň trochu styděla. Lidi, co mají kousek svědomí, by se omluvili a šli se propadnout hanbou. Ale toby evidentně nehrozí.
Probodla ji pohledem: Takových jako ty bylo už tolik, že už to ani nepočítám. Zachytila ses na ženáčovi, nestydíš se! On je chlap, lovec. Chápeš? Ty pro něj byla jen letmá epizodka. Půjde dál a tebe si ani nevzpomene. Vážně si myslíš, že něco změníš?
Mimochodem, máme dvě dcery, jestli chceš vidět rodinnou fotku. Marcela vytáhla snímek a vrazila ho Věře do ruky. Tady! Důkaz velké a čisté. To jsme byli v Karlových Varech před dvěma měsíci
No, tak co mlčíš?
A co ode mě vlastně chcete? Měla byste si to s manželem vyříkat sama.
To si vyřídím, neboj! Našel si tuhle práci v podniku nedávno průměrný plat a ještě ty nám vlezeš do života Odejdi v klidu, prosimtě. Neposlouchej jeho sliby, Jirka se rozvádět nebude a ty budeš jen ztrácet čas. Kolik ti vůbec je? Třicet?
Pětadvacet! ohradila se Věra dotčeně.
No vidiš. Času máš dost, najdeš si někoho jiného a založíš rodinu. Ale toho mého Jirku nech na pokoji.
Věra přestala Marcelu poslouchat a odpotácela se pryč, nohy měla jak z hadrů. Najednou se jí svět, od jehož šťastného růžového pozadí byla vyrušena, převrátil naruby všechny její sny a iluze zmizely během pěti minut.
Zrádče zamumlala Věra, v krku knedlík a slzy na krajíčku, ale na ulici si připadla dost na očích, aby si dovolila projev citů. V kanceláři by řeči neskončily na jedné kávě.
Večer se pak u dveří objevil Jirka s kyticí, jako by nic. Věra s očima nateklýma od pláče ho vykopla, i přes všechny jeho sliby o nekonečné lásce a rozvodu, protože s Marcelou už údajně dávno nic nemá.
Dva týdny se Věra sbírala. Jirka dal pokoj a když ji někde potkal, dělal, že ji ani nezná.
Ale jedno neštěstí nechodí nikdy samo. Ranní nevolnosti a motání hlavy nejdřív Věra sváděla na stres, jenže za chvíli jí došlo, že jejich žhavá romance s Jirkou bude mít plody.
Šest týdnů, znělo to jako rozsudek.
Věra se děsila představy být svobodnou matkou v její hlavě už v tu chvíli probíhala celá kolegyně v kanclu a sousedství, co si tak asi budou povídat! Kdyby tušily, jak nalítla chlapovi, kterého pořádně ani neznala.
Jirka jí zamlčel, že je ženatý. Co měla jako dělat? Vymáhat občanku při prvním rande? Prstýnek taky nenosil, sokol.
A proč ji nenapadlo, že něco nehraje, když přísahal, že nikdo v práci nesmí o jejich vztahu ani špitnout?
On lhal, ale jí to od pravdy zase tolik neulehčilo. A aby toho nebylo málo, po fabrice se rozneslo, jak Marcela udělala Věře výchovné okénko u vrátnice.
Jsem těhotná, využila jednoho oběda a šla za Jirkou.
Dám ti prachy, ale nějak to zařiď, zamumlal on.
A druhý den Jirka dal podniku sbohem. Navždy zmizel z jejího života.
Věra si uvědomila, že nemůže čekat. Navzdory varování lékařky si vyzvedla papír na zákrok.
A tak teď sedí na lavičce, drží zmačkaný papírek, jako by se bála ho pustit.
Pospícháte? oslovil ji mladík v saku a s obrovskou kyticí tmavě rudých chryzantém, který si k ní přisedl.
Prosím? podívala se Věra skleslýma očima.
Máte rychlý hodinky, kývnul směrem k jejímu zlatému náramkovému.
Mně jdou vždycky napřed, aspoň o deset minut. Pořád je srovnávám, ale nemá to cenu, odtušila naprosto znuděně.
Dneska je fakt nádherně, co myslíte? Takové to správné babí léto. Moje máma tohle roční období miluje. Říkává, že jednoho takového teplého podzimu udělala nejlepší rozhodnutí života a nikdy nelitovala.
Víte co? rozvykládal se chlapec, tak náhle, až byla Věra v šoku. Moje máma? Je prostě jednička, ukázal vztyčený palec. Jsem jí neskutečně vděčný.
A táta? vypadlo z Věry.
O tátovi nikdy nemluví, ani se neptám Je mi jasné, že vzpomínat na něj není v kurzu
Já jdu teď z pohovoru. Neuvěříte vybrali mě mezi deseti uchazeči na super flek. Jediný já jim vyhovuju, a přitom nemám moc praxe! Sám to nechápu
To máma mi vždycky dodala kuráž!
A už vím, za co padne první výplata pošlu jí k moři! Nikdy tam nebyla, chudák. A vy?
Ne, nikdy. Věra si ho konečně pořádně prohlédla, pohled zůstal viset na jeho vínové kravatě.
Zdál se být šťastný jak blecha.
Dárek od maminky. s pýchou si po kravatě přejel dlaní. Všiml si, kam se dívá.
Asi vás otravuje moje žvanění, ale mám z toho dnešní radosti takový pocit, že se musím podělit. Vypadáte smutná Myslel jsem, že potřebujete s někým mluvit. Štvu vás?
Věra zakroutila hlavou. Ten kluk ji vůbec neštval dokázal rozptýlit všechny její černé myšlenky a to, jak mluvil o mámě, bylo dojemné.
To je věrná láska! napadlo ji. Ta jeho máma má teda kliku Kéž bych měla taky takového syna.
Tak já jdu, mamča už na mě čeká a bude nervózní Ale vy nikam nespěchejte!
Cože?
To říkám těm vašim hodinkám, usmál se.
Aha, usmála se taky.
Za minutu byl pryč. Věra vytáhla doporučení, které ještě před chvílí nepustila z ruky a roztrhala ho na titěrné kousíčky.
A potom tam seděla ještě dlouho, omámena podzimním sluncem a svěžím vzduchem.
Něco se v ní uvolnilo, srdce se jí zlehčilo.
Nezůstala sama. Ta žena, jeho máma, vychovala sama tak skvělého kluka. Škoda jen, že se ho nezeptala na jméno Ale co už.
Vybráno.
***
O třiadvacet let později
Mami, jdu pozdě! Standa stál před zrcadlem, zatímco mu máma pečlivě vázala vínovou kravatu, tu novou, na důležité pracovní interview.
Nepojedu tam radši vůbec?
Ale neboj. Je to na štěstí! Uvidíš, vezmou tě, jsem si jistá Tak, teď je to ono! ustoupila Věra a obdivovala syna.
Jsem nervózní co když
To je tvoje práce odpovídej jasně, usmívej se, budeš k nakousnutí!
Dobře, mami, Standa ji políbil na tvář a spěchal na pohovor.
Věra sledovala z okna, jak její nejdražší člověk s elánem vyráží směr tramvajová zastávka.
A najednou jako by ji někdo poklepal na rameno.
Kde to už jednou viděla?
Ten kluk před lety na lavičce v parku, ten s chryzantémami Dneska vypadá Standa přesně jako on!
A přitom dávno zapomněla dokud si to nespojila v hlavě.
Může to být vůbec možné?
Dala jí tenkrát osud zázračný pohled na dítě, které málem nebylo? A tím správným ano jí nastavil směr?
Proč se tehdy nezeptala na jméno, když byli skoro vrstevníci? Ale co
Teď už je to fuk.
Odpoledne se Standa vrátil s obrovskou kyticí rudých chryzantém ladících ke kravatě a oznámil Věře, že ho do firmy vzali.
A taky slíbil, že mamku jednou vezme k moři protože ona, na rozdíl od všech, co si to platí každý rok, tam nikdy nebyla.
Teď už bude její syn ten, kdo ji opečuje s láskou. Kvůli ní by převrátil i Vltavu Takový syn je zázrak.
Ať je potkalo cokoliv, vždycky se uměli podržet. Jen co zaboří nos do jeho voňavých vlasů, všechno zlé je pryč.
Zvládli to. Nepodlehli.
Věra nikdy, ani na vteřinu, nelitovala, že jej porodila. Udělala tehdy pro sebe to nejlepší rozhodnutí.
A tak to má být!
