Víš, Jitko, abych vypadala tak, jako bych kráčela v zlatě, vstávám každé ráno v pět, stihnu nakrmit krávy, napít telata, rozdělit krmivo a pak se vydám do hlavní práce, takže není co závidět. Kdyby sis představila, jaký je život ve vesnici, neříkala bys tohle.
Ach, Eliško! No krása! A neříkáš, že žiješ na venkově. Podívej se, v tom zlatém řetízku, zlatých náušenkách a dokonce i zlatém náramku Jitka, když vidí starou kamarádku, okamžitě rozmlouvá. No, Eliško, jsi skvělá, a přitom se říká, že na venkově se žije špatně. Kdo tě uvidí, hned se přestěhuje z města na venkov. To je přece paráda žít na venkově, vypadat hvězdně, oblékat se stylově a lesknout se zlatem!
Víš, Jitko, abych vypadala takto a chodila v zlatě, vstávám každé ráno v pět, stihnu nakrmit krávy, napít telata, rozdat krmivo a pak se vydám do hlavní práce, takže není co závisti. Kdyby sis představila, co obnáší život na venkově, neřekla bys tohle.
Eliško, já to neznám! Na rozdíl od tebe jsem od dětství věděla, co znamenají krávy i prasata, ale jak ses stala vesnickou tátkou, je pro mě záhada. Vždycky jsme byli přesvědčeni, že po škole se nikdy nevrátíš domů.
No, co teď vzpomínat na to, co bylo, to bylo. V mládí jsme všichni maximalisté a myslíme si, že vše dopadne podle plánu, ale nakonec je to úplně jinak.
Elišce se vykládá tvrdý charakter je neústupná, řekne-li něco, tak to udělá. Už od dětství tvrdí, že vesnice s políčky, bramborami, krávami a telaty, sena, jí vůbec nepotřebuje, protože je krásná a chytrá, zaslouží si to nejlepší a krávy už v životě nebudou potřebovat.
Mami, do tvé vesnice se nikdy nevrátím. Jakmile skončím školu, pojedu do města, najdu bohatého snoubence, vezmu si ho a zůstanu žít ve městě. Už mi stačilo být na venkově!
Dobře, Eliško, ať tak. Kdo ví, kam nás život zavede. Vesnice není horší než město, v níž lidé také žijí. Kdyby ses šla podívat po krávách, dcero, všechno by mi šlo líp a já mezitím připravím večeři.
To je vtip! Představ si, že půjdu po krávách! Pak by se celé město smálo. Mami, vaše krávy jsou sami o sobě, nebudu k nim chodit, a už se ke mně takové otázky nepřibližujte.
Jiní děti krávy chytají a rodičům pomáhají. Čím jsi lepší než ostatní, dcero?
Mami, na koho se mám dívat? Mám vlastní rozum
Mami Elišky, Hana, jen povzdechla a tiše šla přivítat své dobytkové z pastvy, zatímco dívka si na tvář nanáší tuny kosmetiky, aby se ozářila na vesnické diskotéce.
Kamarádky Elišky jen závistivě záviděly místní královně, která se nikdy nezabývala domácími pracemi, ani nemyla nádobí, natož chodila do stodoly. Asi Eliška ani neví, jak se k býkům přiblížit. Pozdní dítě, nečekané, nepředvídatelné. Starší sestra už dlouho vdaná, už má vnoučata, a Hana se dozvídá, že je těhotná. Děti se narodily téměř zároveň s starší sestrou, jen dva měsíce rozdílu. Jak nechat dítě šťastné?
Čas plyne, děti rostou, dospívají, rodiče postupně zestárnou. Eliška dokončuje školu. Za závěrečné zkoušky nedostane nejlepší známky, jen trojky, ale ambice má.
Rozhodne se studovat učitelku předškolní. Práce není špinavá, je čistá a respekt získá znovu.
Hana znovu povzdechne, prodají se s manželem dva býci a zaplatí Elišce rok studia.
Nikdo zpočátku nepochopí, co se děje. Poslední rok studia na vysoké škole a dívka často míří domů. Chce studovat víc, ale stále se vrací. Před zrcadlem se květí, upravuje a dívá se z okna, jako by čekala někoho, kdo nepřijde do klubu.
Začne sbírat, ztloustne, stane se obratnou. Jednoho víkendového dne přijde teta s obchodníkem, že máme zboží, máme kupce.
Rodiče nechápou vtipy. Eliška se zlobí, neptá se rodičů na chlapce, a tak se vrhá. Čtyři roky starší partner je z téže vesnice, po škole zůstal ve městě, setkali se, a láska rozkvétá.
Uskuteční svatbu, Eliška končí vysokou školu, už je vdaná a těžce těhotná. Škola jí udělala výjimky jen kvůli situaci, studovat nevyčnívala.
Pronajímají si byt v Praze a žijí. Rodiče posílají balíky s potravinami, aby mladý pár mohl žít. Eliška je v rodičovské dovolené, a Vladimír, manžel, pracuje za dvoje. Brzy se narodí dcerka, stejně krásná jako matka. Se dvěma lidmi výplata nepostačuje, se třemi už ano. Vladimír se rozčílí:
Jak chceš, ale už toho nemám. Unavuje mě tohle žít, polovina platu dáváme šiktu na nájem. Jedeme zpátky na venkov, dokud naše Lýdie vyroste, a končím.
Zabalí se, pošlou zásoby a jedou na vesnici. Vladimírovi rodiče koupí nový dům, starý zůstane prázdný. Tam se mladí usadí. Vladimír se najde na farmu jako mechanik, diplomovaný, plat mírně nižší než ve městě, ale vše je zahrnuto, neplatí za bydlení. Eliška zpočátku odmítá, ptá se, proč ji sem přivádí, ale nakonec se uklidní. Maminka i tchyně pomáhají s miminkem, dodávají potraviny, jako dříve. Život se zdá jako pohádka.
Brzy se však pohádka rozplyne tchyně i maminka se naštvou, že Eliška celý den před zrcadlem sedí, zatímco oni dřou na záhonech. Pořadí se s vnoučkou na zahradě, ale Eliška je mladá a raději pracuje na záhonech. Eliška se snaží vzepřít, ale Vladimír se na ni podívá, rozumí, a ona jde melou mrkev. Léto proběhne bez špíny, zahrada vypadá skvěle. Další rok se rozhodne zasadit vlastní zeleninu, protože není fér celý rok těžit a žádat rodiče o mrkev.
Vladimír se rozhodne chovat býky výdělečné, farmu a seno, i krmivo, co třeba pěstovat. Kde jsou býci, tam i krávy. Rodiče Elišky se přestěhují do okresního města a mladým darují krávu. Zpočátku je Elišce těžké vstávat tak brzy, ale později si na to zvykne.
Po čtyřech letech najde místo v mateřské škole, čeká, až se uvolní pozice po odchodu staré učitelky do důchodu. Když se farmy rozrostou, život se stabilizuje.
Eliška si už nevybaví městský život, protože od rána do večera má práci, starosti. Svých šest let už má dceru v základní škole, sama je ředitelkou školky. Vladimír navrhuje, ať se přesunou blíže k civilizaci.
Co, Vladimíre? Co se ti nelíbí? Máme dům, zahradu, hospodářství, peníze stačí. Do města jezdíme často. Já tu zůstanu, mám co dělat.
Ano, Lýdie bude brzy končit školu, pak se podíváme, ale zatím nechci odejít.
Dvacet let uteče jako den. Rozhodnou se setkat s třídou po školním roce. Eliška vidí spoustu známých, povídá si s nimi, někteří stále na venkově, ale kamarádky ze školních let, Katka a Tereza, se nestýkají už patnáct let. Přijde večerní setkání, všichni jsou nasazení.
Překvapí je, jaký je dospělý život! Nikdo nečekal, že se vše obrátí. Polovina spolužáků žije ve městě, nikdo si nepředstavoval, že to dopadne takhle.
Katka celý život na venkově, rodiče na farmě, studovala jen tolik, co stačilo, a po škole už měla místo na farmě. Pošla na učňovský kurz kuchařky, ale nakonec se provdala ve městě a teď je úžasná dáma.
Tereza se během posledního ročníku provdala za Michala, spolužáka. Teď žije ve městě, má byt i auto. Manžel je podnikatel, a Tereza nepracuje, i když od dětství nevycházela z domu, nikdy neplánovala městský život, vždy snila o venkově.
Společně si povídají, vyměňují si telefonní čísla, diví se změnám a rozcházejí se. Eliška a Vladimír se vracejí domů, zamyšlení, vážní, každý v myšlenkách.
Omlouvám se, Eliško, že jsem tě tehdy odvezl z města, věděl jsem, že nesnášíš venkov. Kdyby jsi teď žila v městě, jezdila bys autem.
Co to povídáš, Vladimíre! Na autě už jezdím, a nežijeme hůř než ostatní. V městě to také není sladké, má své výhody. Všude jsou plusy. Líbí se mi venkov. Už mám dost města. Když jsem jako dítěka nebála se pomoci v domě, byli jsme mazlení. Myslela jsem, že je to ostuda, že se starám o hospodářství. Kdyby ses mě tehdy nepřesunul na venkov, možná bychom byli v pronájmu nebo spláceli hypotéku. Pamatuješ, jak jsem se bála umýt talíř? A tady, na venkově, doma, s tebou po boku jsem pochopila, že všude je třeba pracovat. Nejsme daleko od města, přestěhovat se vždy zvládneme. Práce, vlastní dům co jiného k štěstí?
Ano, Eliško. Kdy jsi se naučila milovat venkov?
Vždy jsem ho milovala, jen jsem to nepoznávala. Nikdy neříkej nikdy. Vzpomínáš, jak jsem křičela, že v vesnici nebudu žít? A teď tady stojím.
Lajkujte a pište své názory do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje psát dál!
