Víš, Jitko, abych vypadala tak, jak se procházím v zlatě, vstávám každé ráno v pět, stihnu nakrmit krávy, napít telata a rozdělit krmení, a pak se konám do práce na poli. Nemáš se mnou co závistit. Kdybys pochopila, jaký je život na vesnici, už bys to tak neřekla.
Ó, Eliško! Ty krása! A neřekneš, že žiješ na vesnici. Podívej se na sebe vše v zlatě! Řetízky, náušnice i zlatý náramíček řeknu si to bez přestání. No, Eliško, to je super, a i tak říkají, že na vesnici se špatně žije. Když tě uvidí město, všichni jednou pošlapou na zem a pojedou k nám. To je přece sen žít na vesnici, skvěle se oblékat a třpytit se zlatem!
Víš, Jitko, abych vypadala tak, jak se procházím v zlatě, vstávám každé ráno v pět, stihnu nakrmit krávy, napít telata a rozdělit krmení, a pak se konám do hlavní práce, takže mi nemůžeš závidět. Kdybys věděla, co to je život na venkově, už bys to tak neřekla.
Eliško, já to neznám, co je vesnice! Na rozdíl od tebe jsem od dětství znala krávy i prasata, ale jak ses tak rychle proměnila v vesnickou tetyčku, je pro mě záhada. Vždycky jsme si mysleli, že po škole se už nikdy nevrátíš domů.
Co už je za staré, co se stalo, tak je. V mládí jsme všichni mysleli, že vše půjde podle plánu, a pak se ukáže, že je to úplně jinak.
Olivě je tvrdý charakter, je rozhodná pokud něco řekne, tak to i udělá. Už od útlého dětství tvrdí, že vesnice s polem, bramborami, krávami a telaty a seno pro ni není nic, protože je krásná, chytrá a zaslouží si to nejlepší, a že krávy jí v životě už nikdy nebudou k ničemu.
Mami, do téhle vesnice se nevrátím. Po škole odjedu do města, najdu si bohatého snoubence, ožení se a budu žít v městě. Už mě stačí být na vesnici!
Dobře, Eliško, ale kdo ví, kam nás život zavede. Vesnice není horší než město, lidé tam také žijí. Kdybys šla nakrmit krávy, dcero, bude mi lehčeji a v té době připravím večeři.
To si jen představ! Kdybych šla nakrmit krávy, celé vesnice se budou smát. Mami, tvoje krávy jsou tady, já je nepřijdu. Nechoď ke mně s tím dotazem.
Ostatní děti krávy chytají a rodičům pomáhají. Co tě činí lepší než ostatní, dcero?
Mami, co bych měla ostatní sledovat? Mám svůj rozum…
Matka Olivy, Ráda, jen povzdechne a tiše jde přivítat svá dobytek ze pastvy, zatímco dcera natírá na tvář tuny kosmetiky, aby se zazářila na vesnické diskotéce.
Oliviným kamarádkám zůstává jen závistivě dívat se na místní královnu, která se nikdy nezatěžuje domácími pracemi, ani nemyje nádobí, natož vstupuje do stodoly. Asi ani neví, odkud má začít s krávami. Je to pozdní dítě, nečekané, nevyzpytatelné. Starší dcera už dlouho vdaná, už má vnoučata, a teď Ráda zjistí, že je těhotná. Děti se narodily téměř současně, jen dva měsíce rozdílu. Jak nechat tu nejmladší rozmazlovat?
Čas plyne, děti rostou, dospívají, rodiče stárnou. Oliva dokončuje školu. Po maturitě získá jen průměrné známky, ale ambice má. Rozhodne se studovat učitelství, protože práce není špinavá, je čistá a přináší respekt.
Ráda opět povzdechne, prodej s manželem pár telat a zaplatí Olivě rok studia.
Nikdo zpočátku nepochopí, že Oliva je ve složité situaci. V posledním ročníku vysoké školy se ale často vrací domů. Sedí před zrcadlem, upravuje se a kouká z okénka, jako by čekala na někoho, ale nakonec zůstane sama v klubu.
Začne se oblékat, zjemní se a vypadá dobře. Jednoho víkendu přijde i tchýně, říká: Máme vám něco k prodeji, my máme kupce. Rodiče nechápou, jaký je to vtip. Oliva pošle otěmu, neptá se rodičů, a háže se do vztahu. Do čtyř let má staršího partnera ze stejné vesnice, který po škole zůstal ve městě, kde se setkali a zamilovali se.
Oslavili svatbu, Oliva dokončila vysokou školu, už je vdaná a těžce těhotná. Šíří se, že jí učitelky proslavily jen kvůli situaci, ne kvůli vědomostem.
Koupí si byt ve městě a tam žijí. Rodiče posílají jen balíky s potravinami, aby se mladí mohli uživit. Oliva je na rodičovské dovolené, zatímco Vladimír, její manžel, pracuje na dva úvazky. Brzy se narodí dcera, krásná jako maminka. Na dva vydělává jen manželova mzda, na tři už stačí. Vladimír se rozzlobí a řekne:
Jak chceš, ale já už toho mít dost. Nemůžeme dál platit poloviční mzdu strýci za byt. Přesuneme se do vesnice, dokud Lucinka nevyroste, a končím.
Sbalíme věci a jedeme na venkov. Rodiče Vladimíra koupili nový dům, starý zůstane prázdný. Mladí se usadí. Vladimír si najde práci na farmě, je to zkušený řidič, diplomovaný mechanik. Plat je menší než ve městě, ale vše je v hotovosti, nájem neplatíme. Oliva zpočátku odmítá, ptá se proč jsi mě sem přivedl, ale nakonec se uklidní. Maminka i tchýně jsou poblíž, pomáhají s miminkem a dodávají potraviny není to pohádka, ale funguje.
Brzy se ale pohádka rozpadne, protože tchýně i maminka se začnou stěžovat, že Oliva sedí u zrcadla celý den, zatímco oni dřou na záhonech. Počkej, až se s vnoučkem posadíme, a nebuď pořád na záhonech, říkají. Oliva se snaží protestovat, ale Vladimír se na ni podívá a ona pochopí, že má kořenit mrkev. Léto uběhne bez jediného nečistoty na zahradě, a příští rok začne zasadit nový záhon, aby už nechtěla celou sezónu těžit mrkev od rodičů.
Vladimír se rozhodne chovat telata. Vypadá to výnosně farma dává seno a krmivo, co se nevyprodukuje? Kde jsou telata, tam jsou i krávy. Rodiče Olivy se přestěhují do okresního centra a mladým darují krávu. Zpočátku je Olivě těžké vstávat tak brzy, ale pak se přizpůsobí.
Po čtyřech letech najde volné místo v mateřské škole, kde starší učitelka odešla do důchodu. V té době už rozkvetlo hospodářství, a život se stabilizuje.
Olivu nenápadně opouští touha po městském životě, ale už není místo na sny každé ráno od úsvitu do soumraku je plné povinností a starostí.
Teta už přestěhovala do okresního města, dcera chodí do školy, a Oliva zůstává na vesnici. Postoupila na vedoucí učitelku. Vladimír zahájí rozhovor: Možná je čas se přiblížit k civilizaci?
Co? Vladimíre, co tady chybí? Máme dům, zahradu, hospodářství, peníze stačí. Do města jezdíme často. Ne, nechci odcházet, líbí se mi tady. Kdo se postará o školku, když odejdu? Ne, počkejte, Lucinka bude brzy absolvovat školu, potom uvidíme. Zatím nechci nikam jet.
Uplyne dvacet let, jako by to byl jeden den. Všichni se domluví, že se po škole sejdou. Oliva potkává spoustu spolužáků, z nichž někteří stále žijí na vesnici, ale kamarádky z dětství, Katka a Tereza, se po letech nepřesou. Na setkání se sejde téměř všichni.
Překvapí je, jaký je dospělý život! Nikdo nečekal, že se to tak obrátí. Polovina třídních už žije ve městě, nikdo to neviděl přicházet.
Katka například celý život na vesnici, rodiče farmáři, studovala jen tak, po škole neměla plány, ale místo na farmě jí připravili. Šla na učňovství kuchařky, ale nakonec se provdala v městě, teď je to žena s velkým majetkem.
Tereza už ve třídě se provdala za Miroslava, spolu žijí ve městě, mají byt, auto. Manžel je podnikatel, Tereza nepracuje, i když od dětství nevyletěla z pole, nikdy neplánovala městský život, ale teď sní jen o vesnici.
Setkání proběhlo v přátelské atmosféře. Vyměnili si telefonní čísla, přemýšleli nad osudem a rozešli se. Oliva a Vladimír přicházejí domů, zamyšlení, každý ve svých myšlenkách.
Odpouštíš mi, Olivo, že jsem tě tehdy odvezl z města? Věděl jsem, že nesnášíš vesnici. Kdyby sis teď chtěla žít v městě, už bys řídila auto.
Cože, Vladimíre! Jezdím i tak v autě, a žijeme ne horší než ostatní. Ve městě to taky není jen med. Každé místo má své výhody. Líbí se mi vesnice. Unavuje mě město. Když jsem jako dítě nepracovala v domě, rodiče mě rozmazlovali. Myslela jsem, že je to hanba starat se o hospodářství. Kdybys mě tehdy nepřesunul na vesnici, možná bychom byli v pronájmu nebo spláceli hypotéku. Pamatuješ, jak jsem se bála umýt talíř? Teď, na vesnici, doma a po tvém boku, chápu, že je třeba pracovat všude. Není to daleko od města. Přestěhovat se vždy dokážeme. Práce, vlastní byt co dál pro štěstí?
Jo, Olivo. Kdy jsi si vesnici zamilovala?
Vždycky jsem ji milovala, jen jsem tomu nerozuměla. Nikdy neříkej nikdy. Vzpomínáš, jak jsem křičela, že v vesnici nebudu žít? A teď jsem tady.
Lajkujte a pište své názory do komentářů!
Přátelé, pokud chcete číst další naše příběhy, zanechte komentář a nezapomeňte na like. To nás motivuje psát dál!
