Víš, Jirko, ona je tvoje sestra, a já jsem tvá žena. Už nemůžu dál sledovat, jak si berete ze společného rozpočtu vše, co patří nám, a dáváš to Olíše.
Jirka si byl vědom pravdy ve slove manželky, ale nevěděl, jak jinak jednat. Když sestra potřebovala pomoc, první ruka mu vždy nabízela podporu tak to bylo od dětství.
Jirko, přines mi hřebík, křičela sedmiletá Olíše, stojíc na židli u staré dřevěné střechy.
Na co ti ten hřebík? zamračil se devítiletý bratr.
Postavím domeček pro kočku.
Zase?! Když jsem ti minule pomohl postavit ten, kočka v něm nespařila, a ty jsi týden křičela na mě.
Tentokrát to vyjde, chci ho obléct látkou.
Rostli spolu jako dva výhonky z jednoho kořene. Matka pracovala v pražském textilním závodě, otce už dávno nebylo. Jirka, i když byl ještě mladý, převzal roli hlavy domácnosti učil se opravovat kolo, měnit vodovodní kohoutky, připravovat večeři.
Jirko, co myslíš, budu jednou herečkou?
Už jsi herečkou. Když včera spadla a začala plakat, pak se usmála a snědla marmeládu to byl pravý divadelní představení.
Čas plynul. Jirka se vyučil jako elektrikář, nastěhoval se do města a oženil se s Terezou. Olíše nastoupila na pedagogickou školu, bydlela ve studentském pokoji a jezdila k bratrovi, kdy jen mohla.
Tereza jen povzdechla:
Víš, Jirko, tvoje sestra už je dospělá. Možná je na čase, aby se sama postavila na vlastní nohy?
Není to jen kufr, který mohu odložit, a nechat ji samotnou, odpověděl Jirka tiše. Ona je moje sestra.
Po škole Olíše odešla pracovat do venkovské školy na pověření. Měla jediný pokoj v chladném internátu, starý kamín a minimální mzdu pár tisíc korun. Jirka přijížděl na všechny svátky:
Říkal jsem ti: kup si topení.
Nemám na to, musím koupit učebnice pro děti.
Přinesl jsem ti ho. A taky bundu.
A Tereza se nebude zlobit?
Zlobí se, ale nebudeš mrznout.
Jednou ji volala rozplakaná:
Bratře čekám dítě.
No, gratuluju proč slzy?
Odešel. řekl, že na to není připravený.
On má těžší osud. Drž se. Přijdu.
Ne, ne já
Sestra, to se nerozebírá.
Následující den dorazil. Přinesl jídlo, peníze, deku a dětské věci.
Tereza je naštvaná, řekl, sedíc u kuchyňského stolu.
Nechci, aby se kvůli mně hádaly
Poslouchej. Moje manželka je dobrá žena, ale ne ona mě vychovala.
Rozumíš, že to není jen koupit telefon, který jsem ztratila. Je to vážné
Právě proto jsem tady.
Stál u bratra v ten nejdůležitější den, držel neteř v náručí jako nejcennější poklad.
Jak ji pojmenuješ?
Matěj.
Hezké jméno. Vyroste a bude tě chránit, jako já.
Po narození pomáhal pravidelně peníze na kočárky, opravy pokoje, nákup potřeb. Tereza mezitím tiše ustupovala.
Jednoho večera promluvila:
Jirko, nevadí mi, že pomáháš Olíše, ale když stále čerpáš z našeho rodinného rozpočtu, už to není podpora. Je to pro nás ztráta.
Všechno chápu. Ale nedokážu jinak.
A já nemůžu žít s pocitem, že tvoje sestra je vždy první a my druhí.
Jirka mlčel. Miloval stejně sestru i manželku.
Olíše se postupně postavila na vlastní nohy, založila dětský kroužek, získala si oblibu ve vesnici. Syn vyrostl poslušný, tichý chlapec.
Jirka jezdil zřídka, ale vždy něco přinesl:
Matěji, podívej, co ti táta přinesl stavebnici!
Mamka říká, že už jste starí s tátou Terezou, že vám je těžko, a přitom ještě my, takže musíme méně utrácet.
No, nejsem tak starý, jak si mamka myslí.
Když Jirkovi bylo padesát, vážně onemocněl. Pak Olíše přijela do města s džbány marmelády, domácími karbanátky a synem.
Terezo, můžu uklízet? V Jirkově kuchyni je vždy nepořádek, usmála se Olíše.
Uklízej. A dej karbanátky na stůl. Bez tebe nic nejezte.
To není pravda! zareklamal Jirka z gauče.
Samozřejmě nepravda. Jen tak jsem zhubnul během týdne
Smáli se, jako když byli děti. A Tereza poprvé pohlédla na Olíše ne s žárlivostí, ale s pochopením.
Víš, řekla tiše, když Olíše šla do kuchyně, měla jsi pravdu. Je dobrá. Jen jsem si myslela, že si musím vybírat mezi námi.
Nikdy jsem nevybíral. V mém srdci je místo pro vás obě.
O rok později se Tereze a Jirkovi narodila vnučka.
Matěj se stal studentem. Olíše zůstala učitelkou ve vesnici, každou neděli volala bratru.
Jak to jde?
Nic. Tereza vyšívá, já koukám televizi. A ty?
Matěj má prázdniny, chodíme na houby.
Dobře, že vyrostl čestný a dobrý.
Protože jsi mu byl vzorem.
V pozdějším věku, sedící spolu na lavičce před chlebovou pecí, Olíše pověděla:
Víš, Jirko, myslím, že Bůh mi dal právě tebe jako bratra. Bez tebe bych to nedokázala.
A já bez tebe byl by jiný. Vždy jsi byla po mém boku od dětství až teď. To není jen pomáhat. To se jmenuje být rodinou.
