Hele, musím ti něco povědět, co se stalo Aničce víš, té, co bydlí v Brně. Jeden večer se vracela domů z práce, jako vždycky se stavila v samoobsluze a koupila si malou láhev vína k večeři. Těšila se, jak si večer v klidu vypije sklenku u televize. Ale když přišla domů, uviděla, jak její přítel Tomáš balí kufr.
Zeptala se ho: Máme málo peněz, nebo jdeš na noční směnu? A on na to: Ne, já odcházím. Už tady s tebou dál nechci být. Bylo už po desáté večer, což byl fakt divný čas na nějaké odchody. Anička úplně oněměla a sedla si na židli, aby se jí nepodlomily nohy. Snažila se pochopit, co se děje: Jsi v pořádku? Nezapomeň, máme dva malé kluky! Tomáši, byl jsi nikdo, když jsme se potkali. Vzala jsem tě ze života na ulici, dali jsme ti střechu nad hlavou, nasytila jsem tě a udělala z tebe člověka. Sedíš doma, já jsem ta, co chodí do práce a tahá naši domácnost.
A Tomáš na to: Kluky neopustím, ale tebe už ano. Nevydržím, jak denně přijdeš domů s lahví vína a pořád si to omlouváš. Jana taková není nikdy z ní cítit alkohol, voní vždycky sladce a krásně. Anička úplně v šoku: Jdeš za Janou? Vždyť utekla sem z Ostravy, nikdo pořádně neví proč. Tomáši, jsi tak naivní, do čeho se to ženeš? Ale Tomáš ji už neposlouchal, práskl dveřmi a odešel.
Tahle rána Aničku úplně zlomila. Začala pít víc, chodila do krejčovství s kocovinou a ani se jí nedařilo nic pořádně ušít, ruce ji neposlouchaly. Dny plynuly, Anička každý večer popíjela a často zapomínala i vařit pro kluky nakonec jedli jen ve školce. Byt nechala být, neuklízela, všude pach cigaret, v hrncích plíseň, kluci lítali špinaví.
Jednoho dne přišla sociální pracovnice, sebrala jí děti. Řekli jí, že má ještě šanci vše napravit, když se dá dohromady má práci, byt, jen musí začít fungovat. Vzala si krátkou dovolenou, několik dnů jenom ležela a skoro nevstala z postele. Ale dala si za cíl už nikdy nelámat další láhev, a i když přišla krize pátý den, místo vína začala uklízet a šla zas do práce.
Chodila makat, a večer, když měla myšlenky na pití, radši drhla byt. Po pár měsících jí děti vrátili, i když sociálka dál chodila na kontroly. Ale Anička to vydržela, už ji alkohol ani nelákal, děti byly na prvním místě. Když se pak dozvěděla, že Tomáš požádal Janu o ruku, taky to zvládla ustát. Sice jí to bolelo, vždyť s ním strávila osm let a porodila mu děti, ale držela se.
A pak, pár měsíců nato, zaklepal na dveře Tomáš: měl modřinu jak vrata. A povídá: Aničko, promiň, byla to chyba, Jana utekla sem před svým chlapem, ten si pro ni přijel, dal mi přes hubu a odvlekl ji zpátky do Ostravy. Anička mu v klidu řekla: Děkuju ti za děti a za tu zkušenost. Ale domů už tě nepustím. Zvládneme to sami, Tomáši. Sbohem.Tomáš stál dlouho ve dveřích, zmatený a malý, jak ho Anička snad nikdy neviděla. Nakonec jen kývl a odešel bez dalšího slova. Když se za ním dveře zavřely, rozhostilo se v bytě ticho ne to prázdné, které znala z doby, kdy odešel poprvé, ale nové, klidné ticho. Anička si sedla ke stolu, kde ležela kresba jejího mladšího syna: jejich rodina, tentokrát jen ve třech, pod duhou a sluncem.
Ten večer otevřela okno, pustila dovnitř svěží vzduch a poprvé po dlouhé době si pustila hudbu, která ji kdysi těšila. Kluci se k ní přidali a nakonec tancovali po kuchyni ne kvůli novému začátku, ale protože pochopila, že ten opravdový domov nikdy nedefinuje počet lidí u stolu, ale pevnost, s jakou drží pohromadě ti, kdo zůstali.
Aniččina síla byla v tom, že i když ji život povalil na kolena, dokázala se postavit, otřepat a jít dál nejen kvůli dětem, ale hlavně kvůli sobě. A když kluci večer spali a ze tmy přicházely tiché obavy, vzala je za ruku, pohladila po vlasech a zašeptala: Nebojte, máma je tady. Zvládneme všechno, co přijde.
Venku už kvetly stromy, v bytě voněl čerstvý chléb a staré bolesti pomalu mizely až nakonec Anička zjistila, že právě začala žít svůj vlastní šťastný konec.
