Viktor přijel autem až k malebné vesnici, když si najednou všiml dívky stojící u silnice. Bylo už pozdě večer a v okolí nebyla ani živá duše. Zastavil, otevřel okénko a podíval se na ni.
Můžu jet s vámi? zeptala se tichým hlasem dívka.
Samozřejmě, nastupte, odpověděl Viktor. Teď už tu auta skoro nejezdí. Čekáte dlouho?
Ano, přikývla a najednou se jí do očí nahrnuly slzy.
Viktor na ni překvapeně pohlédl.
Ten den byl svátek Tři králové , ale Viktor musel pracovat, musel doručit zásilku. Jel po silnici svým nákladním autem a celou kabinou voněly čerstvé bramborové pirohy, které mu ráno přichystala maminka. Zapnul si v rádiu veselou hudbu a cesta mu ubíhala mnohem veseleji.
Za úplné tmy projížděl u vesnice nedaleko Litomyšle, když uviděl na autobusové zastávce v kuželu světel mladou dívku, která mávala a zoufale se snažila zastavit auto.
Zastavil. Dívka rychle přiběhla k autu. Byla celá zimou rozechvělá.
Odvezete mě, prosím? zeptala se prosebně.
Jasně, nasedněte. Teď už moc aut nejezdí a je pozdě. Čekáte tu dlouho? zeptal se Viktor.
Čekám dlouho, řekla dívka a najednou se rozplakala.
Viktor nevěděl, co říct. Nakonec tiše položil otázku: Stalo se vám něco?
Dívka mezi vzlyky začala vyprávět svůj příběh:
Jmenuji se Radmila. Dneska máme Tři krále, prodloužený víkend, a kolegyně z práce mě pozvala na chalupu kousek za městem, oslavit svátek s její rodinou. Její muž slíbil grilovat, bude připravený stůl a všechno ostatní. Říkala, že až dorazím, ať jí zavolám na zastávku u samoobsluhy a ona mě tam vyzvedne.
Souhlasila jsem, protože jsme se těsně před Vánocemi rozešli s přítelem, tak jsem nechtěla sedět doma sama a smutnit.
Nasedla jsem do autobusu, myslela jsem si, že jede do Sázavy, jak mi kolegyně říkala. Když jsem dorazila, vystoupila jsem a hned jí zavolala. Říkala, ať počkám v obchodě, že za pár minut dorazí. Ale v celém okolí nebylo nic, jen prázdná silnice a vesnice asi tři sta metrů dál.
Podívala jsem se na odjíždějící autobus a všimla si, že na ceduli má nápis Lukavice. Spletla jsem si autobusy, Sázava byla úplně jinde! A autobus už byl pryč… Snažila jsem se dohonit ho a mávala jsem, ale řidič neslyšel, a pak jsem pochopila, že to byl poslední spoj dneska.
Žádná auta pak nejezdila městem ani směrem, kam jsem chtěla. Přemýšlela jsem, že půjdu pěšky do vesnice, ale rozhodla jsem se zkusit zastavit nějaký stop. Tak jsem tu stála na zastávce skoro tři hodiny.
Nevím, co by se stalo, kdybyste nejel kolem. Moc vám děkuju…
Víš co, tykej mi, navrhl Viktor s úsměvem.
Radmila přikývla, trošku se uklidnila a také se usmála.
Viktorovi byla Radmila sympatická: jednoduchá, upřímná a milá. Rozhodně ne žádná nafoukaná kráska, bylo vidět, že je samostatná. Když nastartoval auto, řekl: Už ses ohřála, co takhle se i najíst? Mamka upekla výborné bramborové pirohy. Chceš ochutnat?
Společně povečeřeli. Radmila měla v tašce domácí klobásu, sýr a hořkou čokoládu.
Nakonec si našli místo na spaní Radmila na horní posteli nad kabinou a Viktor na sedadlech. Když byli zabalení v dece, Radmila se opatrně zeptala:
Viktore, jsi ženatý?
Ne… odpověděl.
A proč ne?
Víš, právě jsem potkal dívku, která se mi moc líbí, ale ještě jsem jí to nestačil říct.
Aha.
Teď už musíme spát, ráno musím doručit náklad.
Cesta proběhla klidně. Radmila se vesele smála, že je to pro ni první dobrodružství takového druhu a že je vlastně ráda, že se vše stalo, jak mělo.
Viktor cítil, že mu osud přivedl do cesty úžasnou dívku. Čím víc společně jeli, tím byl o tom přesvědčenější.
Když se vraceli zpátky a blížili se k městu, Viktor se obrátil k Radmile: Můžu si vzít tvoje číslo?
A co ta dívka, která se ti líbí? zvedla obočí Radmila s rozpustilým úsměvem.
Viktor se zasmál: No přece o tobě jsem mluvil! Moc se mi líbíš a chtěl bych se dál vídat, jestli souhlasíš.
Souhlasím. Jsi opravdový chlap a v nesnázích jsi mi pomohl jako pravý muž.
Na jaře měli svatbu. Takové náhody si lidé často vysvětlují jako osud a někdy stačí jen odvaha podat pomocnou ruku a nebát se nečekaných setkání. Někdy totiž právě v obyčejnosti a laskavosti najdeme to největší štěstí.
