To je dávný příběh o postarším veterináři, kterému osud připravil překvapení tam, kde by čekal jen smutek. Měl uspat divokého toulavého kocoura, ale místo posledního rozloučení se přesvědčil, že skutečné pouto přežije léta odloučení, ztrátu i tvrdý život na ulici.
Ten deštivý večer, když se nad Brnem už zase proháněly těžké šedivé mraky a město vypadalo, jako by v něm vyhasla veškerá radost, držel doktor kocoura v náručí a během toho krátkého okamžiku se svět změnil navždy.
Jaromír Havel zasvětil veterině čtyřicet let. Za tu dobu mu rukama prošlo kdeco: štěňata, co spolkla snubní prstýnky, a křečci, kteří díky jeho péči přežili i nechtěné “zimování” v zahradní chatce. Ale s přibývajícími roky mu práce přestávala být útěchou a stále víc zatěžovala jeho srdce.
Ve svých osmašedesáti byl Jaromír zničený. Už třetím rokem byl vdovec jeho manželka Svatava odešla po nemoci, a od té doby byla jeho ordinace jediným útočištěm před prázdnotou. Čistá, tichá a nesmírně osamělá.
Jednoho deštivého úterního večera, těsně před zavřením, vešel do jeho ordinace pracovník odchytu mladý muž jménem Ondřej. V ruce nesl plastový přepravní box, ze kterého se ozývalo ostré syčení, jako by tam někdo schoval lokomotivu.
Omlouvám se, pane doktore, řekl Ondřej rozpačitě, když položil box na stůl. Měli jsme červený alarm. Našli jsme ho za tržnicí v Židenicích. Zaútočil na tři kluky z odchytu. Je divoký, hubený, žádný přístup. V útulku pro něj není místo. Musíme ho nechat uspat.
Jaromír jen potichu vydechl a sundal si brýle, aby setřel orosená skla.
Podobné chvíle nenáviděl. Nenáviděl, že zdravé zvíře má skončit jen proto, že ho život naučil být bojácným a zlým.
Dobře, zamumlal, ale nejdřív se chci podívat mu do očí. Nikdy nikoho neuspím, dokud se mu nepodívám do očí.
Ondřej uhnul o krok stranou.
Jen opatrně, pane doktore. Je to opravdu bestie.
Jaromír se naklonil ke kleci. Jakmile otevřel dvířka, uviděl pár obrovských očí rozšířených děsem. Kocour byl bílý, špinavý od sazí, s ušima přitisknutýma k hlavě. Tiše zavrčel, až se třásl kovový stůl.
No tak, no tak, toulko, zašeptal Jaromír vlídně, hlasem, jakým kdysi uklidňoval vzpurné koně. Život tě nešetřil, že?
Nevzal si prášek na uklidnění zvířete. Místo toho natáhl starou koženou rukavici a pomalu otevřel západku.
Kocour v tu chvíli ztuhl, napjatý jak šelaková struna.
Nejdřív tě očistíme. Pak se uvidí, řekl Jaromír tiše.
A v pohybu, který mu tolik let přinášela praxe, rychle uchopil kocoura za zátylek a vytáhl ho ven. Kocour chvíli zuřivě bojoval, tloukl drápy do kovu, ale Jaromír ho pevně přitiskl k sobě a kryl svým tělem.
A právě tehdy ho poznal doopravdy.
Pod vrstvou špíny se skrýval krásný krátkosrstý bílý kocour s růžovým čumáčkem a velikýma očima. Třásl se tak, že byl slyšet klapot zubů.
To není žádná bestie, Ondřeji, zašeptal Jaromír. Jen má strach.
Jaromír hladil zvíře jemně po hlavě, ne strojově, ale něžně, jako by hladil vlastní dítě. Přejížděl mu rukou za ušima, po hřbetě.
A pak se stalo něco téměř zázračného.
Kocour přestal vrčet. Celé tělo povolilo. Pomalu zvedl hlavu, přimhouřil oči a postavil se na zadní. Přední tlapky položil Jaromírovi na ramena, zabořil čumák do jeho krku a zavřel oči.
Bylo to objetí. Skoro lidské.
Jaromír oněměl.
Psi se k němu někdy tulili. Ale kočky si vždy držely odstup.
Jenže tento kocour se k němu přivinul, jako by byl jedinou záchranou na studeném ostrově.
Muž v bílém plášti a bílý kocour byli v té chvíli symbolem naprosté zranitelnosti.
Ondřej nevěřícně povytáhl obočí.
To jsem nezažil. Ještě před hodinou mě chtěl zmrzačit
Jaromír zavřel oči a tiše kocoura objal.
A v tu chvíli ho zasáhl podivně známý pocit. Pod špínou rozpoznal známou vůni. Způsob, jakým si kocour položil hlavu na jeho klíční kost
Někde hluboko v paměti se zvedla stará vzpomínka.
Stáli tak dlouhou chvíli, jen on a zvíře. Srdce kocoura se začalo uklidňovat a bijící tlukot přešel do klidného rytmu.
Nemohu to udělat, Ondřeji, zašeptal Jaromír. Nezvládnu to. Vezmu si ho domů.
Jste si jistý? ptal se Ondřej tiše. Může znovu zaútočit.
Jsem, hlesl Jaromír.
Ale když chtěl kocoura položit zpět na stůl, stalo se něco až neuvěřitelného.
Kocour odmítl pustit.
A potom udělal pohyb, který Jaromír znal odmalička.
Natáhl levou tlapu a třikrát jemně ťukl Jaromíra čumákem do nosu.
ťuk, ťuk, ťuk.
Jaromírovi se zastavil dech.
Zatočila se mu hlava.
Tohle dělal pouze jeden jediný kocour na světě.
Před pěti lety, když ještě žila Svatava, měli kocoura jménem Ctiborek nalezence, který byl neuvěřitelně na Jaromíra fixovaný. Jeho oblíbenou hrou bylo poskakovat mu na ramena a ťukat mu tlapkou do nosu, když chtěl dobroty.
Ale Ctiborek se před čtyřmi lety ztratil. Při rekonstrukci bytu nechali dělníci zadní dveře otevřené a kocour zmizel na ulici.
Jaromír i Svatava ho hledali měsíce: lepili plakáty, procházeli útulky, každý večer pročesávali uličky s baterkou.
Marně.
O rok později Svatava zemřela. Srdce nevydrželo trápení po ztrátě malého anděla.
Jaromír byl přesvědčený, že Ctiborka už nikdy neuvidí.
Jeho ruce se třásly. Opatrně kocoura nadzvedl a nahlédl mu do levého ucha. Pod špínou se rýsovala jizvička ve tvaru půlměsíce přesně ta, kterou měl Ctiborek od růžového keře v dětství.
Ctiborku vydechl Jaromír.
Kocour odpověděl slabým mnaaau tak, jak to vždy uměl jen on.
Jaromír klesl na kolena a přitáhl kocoura k srdci. Plakal.
Pro pána to jsi ty. To je on, Ondřeji. Můj chlapec.
Ondřej jen kroutil hlavou.
Ale my prohledali čip. Nic tam nebylo.
Jaromír si utřel slzy.
Měl čip. Mezi lopatkami
Zapnul čtečku a přejel po páteři kocoura.
Nic.
Občas čipy zcestují, zamumlal. Zaskočí do tlapky
Pomalu přejel čtečkou po pravé přední tlapě.
Ozvalo se pípnutí.
Na displeji vykvetlo číslo.
Jaromír ani nemusel nic ověřovat.
Poslední čtyři číslice den narození jeho Svatavy.
Ctiborek přežil na ulici čtyři roky. Skrýval se před auty, bránil od psů, hladověl i zdivočel, protože jiná cesta nebyla.
Na lidi útočil, protože pro něj byli cizí.
Ale v tu chvíli, kdy ucítil známou vůni a dotyk ruky, pochopil, že už nemusí bojovat.
Vrátil se domů.
Ještě ten večer si Jaromír odvedl Ctiborka do maličkého bytu na kraji Králova Pole. Okoupal ho v teplé vodě, až špína opadla a opět se zaleskla bílá srst. Nakrmil ho lososovou paštikou, kterou pro něj vždycky držel ve skříni.
Tu noc Jaromír seděl v ušáku, ve kterém kdysi sedávala i Svatava.
Byt byl většinou tichý a prázdný, až to bolela duše.
Ale toho večera mu na hrudi klidně spal malý živý uzlíček.
Ctiborek tiše přadl, kulatý jak pecen, a jeho vrnění připomínalo dávné časy.
Jaromír se podíval na prázdné místo vedle sebe. Kde dřív sedávala Svatava, a poprvé za tři roky necítil úplnou opuštěnost.
Jako by mu poslala znamení.
Nemohla už sama přijít, ale vrátila mu to jediné, co mohlo jeho srdce zahojit.
Veterinář, který zachránil kocoura, byl nakonec zachráněn jím.
A démon z klece byl nakonec andělem, jenž trochu zabloudil a trpělivě čekal na ty pravé ruce.
Co myslíte, pamatují si zvířata své blízké, i když spolu nejsou celé roky? Zkuste se podělit o své vzpomínky.
