Moje tchyně je skutečně dáma Vlastně bych mohla tuhle stránku deníku uzavřít právě těmito slovy, protože celou svou bolest jsem vložila do téhle věty, ale napíšu víc, aby bylo jasné, proč. Každý večer jsem se vracela z práce a padala vyčerpaná na gauč. Jen si představte, jak moc jsem v tu chvíli toužila, abych měla chuť nebo sílu něco uvařit pro svého snoubence. Jednoho dne jsem přišla domů a slyšela jsem svého muže, jak telefonuje. Zdálo se, že si ani nevšiml, že jsem vešla:
Ano. Ahoj, mami…, jo, jo, ne, ještě jsem nejedl! Právě přišla, něco uvaří, až se jí bude chtít. Jo, samozřejmě že mám hlad, dneska jsem měl jen snídani. Hlad není konec světa, mami, vydržím to. Tak pozveš mě dovnitř?
Byla jsem tak rozzlobená, že jsem během toho hovoru nedokázala vůbec nic říct. Seděla jsem v předsíni se zaťatými pěstmi. A když zavěsil, otočil se ke mně s nevinným úsměvem, poskočil jako malý kluk a povídá: Máma nás zve na večeři! a začal vyjmenovávat všechna jídla, která obvykle při rodinných večeřích vaří. V tu chvíli jsem měla sto chutí říct všechno, co jsem si o své tchyni myslela. A na závěr bych spustila přednášku o tom, proč není dobré jíst těsně před spaním. Ale Oblékla jsem se, trochu jsem se nalíčila a šla na večeři.
Ale tohle byla poslední kapka a později jsme se rozešli. Dnes jsem vdaná podruhé. Oba pracujeme a býváme dost unavení, takže teď vaříme na střídačku. Díky tomu je u nás doma klid a radost.
